Daniel Kumermann se v Česku jako jeden z prvních začal comics zabývat, a jeho diplomová práce Filosofické fakulty v Praze (z roku 1975) byla apologetikou comics. (Autor používá ve své práci původní, nesklonnou formu „comics“, proto se jí drží i tento rozhovor.) Kumermann po studiu pracoval jako programátor, skladník, myč oken, a po roce 1989 jako novinář (až do roku 1999). Poté čtyři roky působil jako diplomat v Izraeli. Od roku 2003 pracuje na Ministerstvu zahraničních věcí České republiky.
Vzpomínáte si, jak jste se poprvé seznámil s comics?
Vždycky jsem měl rád obrázky. Co se pamatuji, sotva jsem uměl číst, a už jsem si je vystřihoval z různých magazínů. Navíc jsem jako dítě měl zvláštní privilegium – moje matka byla Vídeňačka, a tak jsem mohl cestovat do ciziny a setkávat se tam s comics, které u nás mohl fyzicky znát málokdo. Od svých čtyř let si tak pamatuji Mickey Mouse i Kačera Donalda, což byla za bolševika opravdu výsada. Tím pádem jsem měl normální vývoj (co se comics týče - pozn. autorky), stejně jako děti na Západě. Vyrůstal jsem s Mickey Mousem a Kačerem Donaldem, a už jsem byl chycený.
Za léta, co jste comics „chycený“, jste jich musel hodně přečíst. Co pro vás comics znamenají?
To je jednoduché – celoživotní lásku. A dříve i boj.
Boj proti čemu a za co?
Boj za comics. Často jsem měl spory s lidmi, kteří comics považovali za odpad, podřadnou záležitost. Musel jsem stále dokola vysvětlovat, že tomu tak není. To bylo ale v době, kdy v Čechách comics nebyly ještě tak známé. Teď už není třeba bojovat, protože se vytváří nové povědomí, nový pocit z comics.
O comics jste psal i svou diplomovou práci na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, jak jste se s takovým téměř ožehavým tématem vypořádal?
Celá moje diplomová práce byla na téma ochrana comics proti pomluvám tehdejšího režimu.
Slyšela jsem už mnoho výtek, že je v České republice nedostatek dobrých scénáristů. Je to tak?
To mohu jen potvrdit. Ačkoli jsme vždy měli neomezený počet špičkových výtvarníků, zase naopak absolutní nedostatek dobrých scénáristů. Obvykle se převáděl literární text stylem „obrázek-obrázek“, typu Rychlé šípy, a byl z toho spíš paskvil.
Dnes ten, kdo umí psát comicsové scénáře, píše raději filmové, protože je v nich výdělek. Comics u nás stále nevydělávají, třeba jako v USA. Trh je tu malý, kdežto v USA je trh i publikum natolik široké, že se prodá všechno (myšleno comics - pozn. autorky), co není úplně beznadějné. Comics se ve Spojených státech přestaly prodávat jen ve standardní časopisecké síti a začaly vznikat specializované obchody. Každé větší město v USA i Velké Británii mělo brzy několik takových obchodů, které disponovaly stálými zákazníky. Tím pádem si i mohly dovolit produkovat comics, které nebyly mainstreamové, ale třeba i trochu extrémní, a stejně se prodaly.
Říkáte, že si mohly dovolit vydávat i nemainstreamové comics. Může v Česku chybný krok vydavatele při výběru comics znamenat jeho konec?
V podstatě ano. U nás je problém nedostatečného publika, takže vydavatelství sahají raději po jistějších, zavedených comics. Stále je to spíše boj o přežití než tvůrčí činnost. Na druhou stranu, co se převzatých comics týče, překlad je poměrně levná záležitost, každopádně levnější než lokální tvorba comics, stačí v počítači přepsat text v bublinách.
Jak dlouho se v Česku buduje comicsová základna, tedy čtenáři a vydavatelé? Až od roku 1989?
Na tohle téma se jednou krásně vyjádřil Zdenko Pavelka z Rudého práva: „My tu nechceme comics, ale kreslené obrázky jsou v pořádku.“ Za bolševika se zkrátka pořád hledaly cesty, jak comics obcházet. Oficiálně se četl v podstatě jen Čtyřlístek a Rychlé šípy. Po Listopadu se najednou mohlo číst všechno. Narostl počet vydavatelů, jenže se vydávaly neuvěřitelné hlouposti. Panovala představa, že když má nakreslený příběh comicsové bubliny, je dobrý. Naštěstí se podobné paskvily brzy okoukaly, a zůstali jen takoví vydavatelé, kteří měli kvalitní projekty. Takovým je dnes třeba Crew.
Jak pád železné opony zapůsobil na vás? Využíval jste svobody i ke „studiu“ comics?
Jakmile jsem mohl začít jezdit ven, skupoval jsem v cizině všechny comics, aniž bych je pak vůbec stačil číst. I když jsem se před nějakými patnácti lety cítil jako comicsový odborník, tak teď už ne. Třeba mladá parta z Crwe mě už dávno předběhla. To jsou lidé, kteří jsou s comics neustále v kontaktu a mají obrovský přehled. Oni jsou na světové úrovni.
Jak se liší české comicsová scéna od zahraniční?
To je hodně dané jazykovými problémy. Podobné je to v Izraeli.
V Izraeli jste pracoval jako diplomat, jak se comics daří tam?
Izrael je ještě menší, ale na druhou stranu tam alespoň měli možnost sledovat comics i v době naší totality. Vývoj comics je tam přirozenější, i přese všechny politické problémy. Ovšem místní tvorba funguje v Izraeli až několik posledních let. I tak je technicky daleko před námi. Bohužel, do světa se příliš dostat nemůže, protože hebrejština se píše zprava doleva, což je při překladu velký problém. Podobně jako u japonské mangy, která se zase píše odshora dolů.
Vraťme se ještě k Česku, jak se česká scéna během své relativně krátké historie vyvíjela a jak si stojí dnes?
V Česku se na comicsové scéně nejvíce podepsaly Rychlé šípy, svého času velice kvalitní comics, ale v 50. a 60. letech, kdy se znovu objevovaly, byly již zastaralé. Dokonce ještě v 90. letech naši kreslíři od Rychlých šípů odvozovali, a tím úplně zmrazili tvorbu comics. Jak jsem už říkal, kreslíři používal typ uspořádání panelů obrázek-obrázek-obrázek. Stránku či dvojstránku jako celek skoro neznali. Takto uměl s dějem a obrazem pracovat snad jen Kája Saudek. On sice není úplně nejlepší kreslíř, ale cit pro comics opravdu má. Asi to je z části tím, že jeho bratr mohl cestovat, a Kája tak měl přístup i k zahraničním comics. Mohl tak okoukat a hlavě vstřebat všechny výtvarné vlivy.
Máte na srdci něco, co byste současným českým autorům vytknul?
Není co, oni žádní autoři nejsou. Nebo nejsou vidět. Snad že se bojí?
Neúspěchu nebo snad nedostatečného finančního ohodnocení?
Česká scéna prostě není v normálním stavu, aby se nový talent mohl uplatnit. I když předlistopadové soutěže ukázaly, že autorů by měla být vysloveně halda. Jenže on každý, kdo dobře kreslí, dělá raději storyboardy pro film, kvůli obživě. Stejně jako scénáristé, kteří také místo comics píší raději filmy, aby měli z čeho žít.
Nedá se z toho vyvodit, že je špatné české publikum, když autorům neumožňuje tvořit?
Publikum je v Česku špatné stejně jako všechno ostatní – to je vidět na tom, jak hlasuje, volí a koho volí. Politika není normalizovaná, tak jak potom může fungovat všechno ostatní? Situace v Česku není stále ještě normální, natož pak comicsová scéna…
Proč jsou comics pro tolik lidí zábavou jen v dětství, a jakmile dospějí, opustí je?
Ono děti čtou obecně víc než dospělí. Navíc se s comics setkávají běžně. Část přestoupí z comics na literaturu. V Čechách stále bojujeme s přežitkem, že comics oblbují. „Když jsem byl malý, četl jsem comics a rodiče mi říkali, že zblbnu. V dospělosti jsem argumentoval tím, že z mojí generace vzešlo stejné procento akademicky vzdělaných lidí, jak z té předešlé, což je praktický důkaz toho, že se z comics neblbne,“ obhajoval se Jules Feiffer. Právě část lidí z jeho okruhu zůstala comics věrná a dala tak vzniknout intelektuálním (filozofujícím) comics. V té době se zrodila i intelektuální kritika comics.
Mají comics schopnost sdělovat? A jsou čtenáři vůbec ochotní jejich sdělení přijímat?
Každý čtenář přijímá sdělení. Mezi comics a čtenáři vzniká silná vazba, která je mimo jiné dobře charakterizována speciální funkcí kontinuity editora – ten má za úkol mít poctivě nastudovanou historii konkrétního seriálu. Čtenáři comics a hrdinu velmi dobře znají, a mají ve zvyku reagovat na každou změnu či nesrovnalost. Typickou otázkou je třeba: „Proč hrdina umí to a to, když v díle XY před dvaceti let to ještě neuměl? Kde tu schopnost vzal, aha?“
Dobrý příklad provázanosti čtenářů a comics je Pepek námořník. Původně se jednalo o příběhy rodiny Oylových, jejíž členové měli přízviska podle druhů olejů, jako například Pepkova femme fatal Olive Oylová. Právě rodinka Oylových si Pepka najala jako námořníka, ale ukázalo se, že Pepek je nejnosnější figura, a tak jim nakonec seriál přebral.
Mají comics motivy, které často reflektují? Je podle vás nějaké téma, které autory vysloveně přitahuje?
Superhrdina je takovým tématem, nebo možná i samostatným žánrem comics. Tématem může být fantazie a mytologie obecně, ty comics často zpracovávají. Comics totiž umožňuje zpracovávat jejich prvky, jakými jsou třeba kouzla a magie daleko lépe a snadněji než cokoliv jiného. Comics mají ve fantazii naprostou volnost a dokonce jí práci zjednodušují nejen kresbou, ale prostorem mezi jednotlivými panely. Tam je největší hodnota comics – v prostoru mezi obrázky (Eco tento prostor nazývá „hyát“), to je vlastně samotná fantazie.
Má v comics místo i společenské téma?
Určitě. Vedle intelektuálních comics jsou to témata v širších seriálech, která se začala prosazovat hlavně po Marvelovské revoluci. Ještě do doby Supermana (DC edice) bylo vše černobílé, jenže po Marvelovské revoluci se začínal pohled v comics měnit.
V 60. letech se zrodila nová generace, která si už nebyla jistá tím, co je dobré a co ne. Tak například Dark Knight je série o Batmanovi, který řeší otázku smyslu své existence. Bojuje sice proti zlu, ale sám používá prostředky, které nejsou společensky uznané. Comics získávají psychologický rozměr a začínají se do něj dostávat i tzv. neúspěšní hrdinové.
Proč se některé comics nazývají intelektuální?
Intelektuální comics jsou třeba díly kultovního Mause Arta Speigelmanna. Ten vznikal v americké intelektuální elitě a je vlastně speciálním projektem. Pro mě jsou ale důležitější spotřební comics, které reflektují společnost globálně.
V comics se odráží všechny společenské jevy, které hýbají USA (většina impulsů pro comicsovou tvorbu totiž přichází právě z USA). Novými motivy je kupříkladu politická korektnost a terorismus. Do doby, než se terorismus stal aktuální záležitostí skutečného života v comics hrdinové proti terorismu nebojovali, nyní ano. Změny společenského klimatu se odrážejí i v comics, a comics se s aktuálními tématy musí vyrovnávat, třeba i s ekologií, jinak by čtenáře nezajímaly.
Snažíte se držet s comics krok a kupovat všechny aktuální?
Obvykle jen, co mi vysloveně padne do oka. Taky nekupuji comics přeložené do češtiny, pokud se dají sehnat v anglickém originále.
A jaké jsou vaše oblíbené comics či hrdinové?
Rád poznávám stále nové a nové comics. Problém je, že mi doma narůstá počet nepřečtených comics. Nicméně mezi oblíbené comics patří určitě Snoopy, Cerebus, Omaha a Calvin & Hobbes. Pak mě nesmírně zaujalo dílko Watchmen, které je pro mě známkou absolutní dospělosti. Objevuje se v něm příběh v příběhu, který dílu dodává nový rozměr. Comics Watchmen tak vytvořil zcela nový prvek, který už není odnikud přebraný. Comics jsou autonomní, tudíž dospělí.
Rozhovor pochází z bakalářské práce Aleny Oswaldové Mytologické prvky v komiksu, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy, Praha 2005.
Vzpomínáte si, jak jste se poprvé seznámil s comics?
Vždycky jsem měl rád obrázky. Co se pamatuji, sotva jsem uměl číst, a už jsem si je vystřihoval z různých magazínů. Navíc jsem jako dítě měl zvláštní privilegium – moje matka byla Vídeňačka, a tak jsem mohl cestovat do ciziny a setkávat se tam s comics, které u nás mohl fyzicky znát málokdo. Od svých čtyř let si tak pamatuji Mickey Mouse i Kačera Donalda, což byla za bolševika opravdu výsada. Tím pádem jsem měl normální vývoj (co se comics týče - pozn. autorky), stejně jako děti na Západě. Vyrůstal jsem s Mickey Mousem a Kačerem Donaldem, a už jsem byl chycený.
Za léta, co jste comics „chycený“, jste jich musel hodně přečíst. Co pro vás comics znamenají?
To je jednoduché – celoživotní lásku. A dříve i boj.
Boj proti čemu a za co?
Boj za comics. Často jsem měl spory s lidmi, kteří comics považovali za odpad, podřadnou záležitost. Musel jsem stále dokola vysvětlovat, že tomu tak není. To bylo ale v době, kdy v Čechách comics nebyly ještě tak známé. Teď už není třeba bojovat, protože se vytváří nové povědomí, nový pocit z comics.
O comics jste psal i svou diplomovou práci na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, jak jste se s takovým téměř ožehavým tématem vypořádal?
Celá moje diplomová práce byla na téma ochrana comics proti pomluvám tehdejšího režimu.
Slyšela jsem už mnoho výtek, že je v České republice nedostatek dobrých scénáristů. Je to tak?
To mohu jen potvrdit. Ačkoli jsme vždy měli neomezený počet špičkových výtvarníků, zase naopak absolutní nedostatek dobrých scénáristů. Obvykle se převáděl literární text stylem „obrázek-obrázek“, typu Rychlé šípy, a byl z toho spíš paskvil.
Dnes ten, kdo umí psát comicsové scénáře, píše raději filmové, protože je v nich výdělek. Comics u nás stále nevydělávají, třeba jako v USA. Trh je tu malý, kdežto v USA je trh i publikum natolik široké, že se prodá všechno (myšleno comics - pozn. autorky), co není úplně beznadějné. Comics se ve Spojených státech přestaly prodávat jen ve standardní časopisecké síti a začaly vznikat specializované obchody. Každé větší město v USA i Velké Británii mělo brzy několik takových obchodů, které disponovaly stálými zákazníky. Tím pádem si i mohly dovolit produkovat comics, které nebyly mainstreamové, ale třeba i trochu extrémní, a stejně se prodaly.
Říkáte, že si mohly dovolit vydávat i nemainstreamové comics. Může v Česku chybný krok vydavatele při výběru comics znamenat jeho konec?
V podstatě ano. U nás je problém nedostatečného publika, takže vydavatelství sahají raději po jistějších, zavedených comics. Stále je to spíše boj o přežití než tvůrčí činnost. Na druhou stranu, co se převzatých comics týče, překlad je poměrně levná záležitost, každopádně levnější než lokální tvorba comics, stačí v počítači přepsat text v bublinách.
Jak dlouho se v Česku buduje comicsová základna, tedy čtenáři a vydavatelé? Až od roku 1989?
Na tohle téma se jednou krásně vyjádřil Zdenko Pavelka z Rudého práva: „My tu nechceme comics, ale kreslené obrázky jsou v pořádku.“ Za bolševika se zkrátka pořád hledaly cesty, jak comics obcházet. Oficiálně se četl v podstatě jen Čtyřlístek a Rychlé šípy. Po Listopadu se najednou mohlo číst všechno. Narostl počet vydavatelů, jenže se vydávaly neuvěřitelné hlouposti. Panovala představa, že když má nakreslený příběh comicsové bubliny, je dobrý. Naštěstí se podobné paskvily brzy okoukaly, a zůstali jen takoví vydavatelé, kteří měli kvalitní projekty. Takovým je dnes třeba Crew.
Jak pád železné opony zapůsobil na vás? Využíval jste svobody i ke „studiu“ comics?
Jakmile jsem mohl začít jezdit ven, skupoval jsem v cizině všechny comics, aniž bych je pak vůbec stačil číst. I když jsem se před nějakými patnácti lety cítil jako comicsový odborník, tak teď už ne. Třeba mladá parta z Crwe mě už dávno předběhla. To jsou lidé, kteří jsou s comics neustále v kontaktu a mají obrovský přehled. Oni jsou na světové úrovni.
Jak se liší české comicsová scéna od zahraniční?
To je hodně dané jazykovými problémy. Podobné je to v Izraeli.
V Izraeli jste pracoval jako diplomat, jak se comics daří tam?
Izrael je ještě menší, ale na druhou stranu tam alespoň měli možnost sledovat comics i v době naší totality. Vývoj comics je tam přirozenější, i přese všechny politické problémy. Ovšem místní tvorba funguje v Izraeli až několik posledních let. I tak je technicky daleko před námi. Bohužel, do světa se příliš dostat nemůže, protože hebrejština se píše zprava doleva, což je při překladu velký problém. Podobně jako u japonské mangy, která se zase píše odshora dolů.
Vraťme se ještě k Česku, jak se česká scéna během své relativně krátké historie vyvíjela a jak si stojí dnes?
V Česku se na comicsové scéně nejvíce podepsaly Rychlé šípy, svého času velice kvalitní comics, ale v 50. a 60. letech, kdy se znovu objevovaly, byly již zastaralé. Dokonce ještě v 90. letech naši kreslíři od Rychlých šípů odvozovali, a tím úplně zmrazili tvorbu comics. Jak jsem už říkal, kreslíři používal typ uspořádání panelů obrázek-obrázek-obrázek. Stránku či dvojstránku jako celek skoro neznali. Takto uměl s dějem a obrazem pracovat snad jen Kája Saudek. On sice není úplně nejlepší kreslíř, ale cit pro comics opravdu má. Asi to je z části tím, že jeho bratr mohl cestovat, a Kája tak měl přístup i k zahraničním comics. Mohl tak okoukat a hlavě vstřebat všechny výtvarné vlivy.
Máte na srdci něco, co byste současným českým autorům vytknul?
Není co, oni žádní autoři nejsou. Nebo nejsou vidět. Snad že se bojí?
Neúspěchu nebo snad nedostatečného finančního ohodnocení?
Česká scéna prostě není v normálním stavu, aby se nový talent mohl uplatnit. I když předlistopadové soutěže ukázaly, že autorů by měla být vysloveně halda. Jenže on každý, kdo dobře kreslí, dělá raději storyboardy pro film, kvůli obživě. Stejně jako scénáristé, kteří také místo comics píší raději filmy, aby měli z čeho žít.
Nedá se z toho vyvodit, že je špatné české publikum, když autorům neumožňuje tvořit?
Publikum je v Česku špatné stejně jako všechno ostatní – to je vidět na tom, jak hlasuje, volí a koho volí. Politika není normalizovaná, tak jak potom může fungovat všechno ostatní? Situace v Česku není stále ještě normální, natož pak comicsová scéna…
Proč jsou comics pro tolik lidí zábavou jen v dětství, a jakmile dospějí, opustí je?
Ono děti čtou obecně víc než dospělí. Navíc se s comics setkávají běžně. Část přestoupí z comics na literaturu. V Čechách stále bojujeme s přežitkem, že comics oblbují. „Když jsem byl malý, četl jsem comics a rodiče mi říkali, že zblbnu. V dospělosti jsem argumentoval tím, že z mojí generace vzešlo stejné procento akademicky vzdělaných lidí, jak z té předešlé, což je praktický důkaz toho, že se z comics neblbne,“ obhajoval se Jules Feiffer. Právě část lidí z jeho okruhu zůstala comics věrná a dala tak vzniknout intelektuálním (filozofujícím) comics. V té době se zrodila i intelektuální kritika comics.
Mají comics schopnost sdělovat? A jsou čtenáři vůbec ochotní jejich sdělení přijímat?
Každý čtenář přijímá sdělení. Mezi comics a čtenáři vzniká silná vazba, která je mimo jiné dobře charakterizována speciální funkcí kontinuity editora – ten má za úkol mít poctivě nastudovanou historii konkrétního seriálu. Čtenáři comics a hrdinu velmi dobře znají, a mají ve zvyku reagovat na každou změnu či nesrovnalost. Typickou otázkou je třeba: „Proč hrdina umí to a to, když v díle XY před dvaceti let to ještě neuměl? Kde tu schopnost vzal, aha?“
Dobrý příklad provázanosti čtenářů a comics je Pepek námořník. Původně se jednalo o příběhy rodiny Oylových, jejíž členové měli přízviska podle druhů olejů, jako například Pepkova femme fatal Olive Oylová. Právě rodinka Oylových si Pepka najala jako námořníka, ale ukázalo se, že Pepek je nejnosnější figura, a tak jim nakonec seriál přebral.
Mají comics motivy, které často reflektují? Je podle vás nějaké téma, které autory vysloveně přitahuje?
Superhrdina je takovým tématem, nebo možná i samostatným žánrem comics. Tématem může být fantazie a mytologie obecně, ty comics často zpracovávají. Comics totiž umožňuje zpracovávat jejich prvky, jakými jsou třeba kouzla a magie daleko lépe a snadněji než cokoliv jiného. Comics mají ve fantazii naprostou volnost a dokonce jí práci zjednodušují nejen kresbou, ale prostorem mezi jednotlivými panely. Tam je největší hodnota comics – v prostoru mezi obrázky (Eco tento prostor nazývá „hyát“), to je vlastně samotná fantazie.
Má v comics místo i společenské téma?
Určitě. Vedle intelektuálních comics jsou to témata v širších seriálech, která se začala prosazovat hlavně po Marvelovské revoluci. Ještě do doby Supermana (DC edice) bylo vše černobílé, jenže po Marvelovské revoluci se začínal pohled v comics měnit.
V 60. letech se zrodila nová generace, která si už nebyla jistá tím, co je dobré a co ne. Tak například Dark Knight je série o Batmanovi, který řeší otázku smyslu své existence. Bojuje sice proti zlu, ale sám používá prostředky, které nejsou společensky uznané. Comics získávají psychologický rozměr a začínají se do něj dostávat i tzv. neúspěšní hrdinové.
Proč se některé comics nazývají intelektuální?
Intelektuální comics jsou třeba díly kultovního Mause Arta Speigelmanna. Ten vznikal v americké intelektuální elitě a je vlastně speciálním projektem. Pro mě jsou ale důležitější spotřební comics, které reflektují společnost globálně.
V comics se odráží všechny společenské jevy, které hýbají USA (většina impulsů pro comicsovou tvorbu totiž přichází právě z USA). Novými motivy je kupříkladu politická korektnost a terorismus. Do doby, než se terorismus stal aktuální záležitostí skutečného života v comics hrdinové proti terorismu nebojovali, nyní ano. Změny společenského klimatu se odrážejí i v comics, a comics se s aktuálními tématy musí vyrovnávat, třeba i s ekologií, jinak by čtenáře nezajímaly.
Snažíte se držet s comics krok a kupovat všechny aktuální?
Obvykle jen, co mi vysloveně padne do oka. Taky nekupuji comics přeložené do češtiny, pokud se dají sehnat v anglickém originále.
A jaké jsou vaše oblíbené comics či hrdinové?
Rád poznávám stále nové a nové comics. Problém je, že mi doma narůstá počet nepřečtených comics. Nicméně mezi oblíbené comics patří určitě Snoopy, Cerebus, Omaha a Calvin & Hobbes. Pak mě nesmírně zaujalo dílko Watchmen, které je pro mě známkou absolutní dospělosti. Objevuje se v něm příběh v příběhu, který dílu dodává nový rozměr. Comics Watchmen tak vytvořil zcela nový prvek, který už není odnikud přebraný. Comics jsou autonomní, tudíž dospělí.
Rozhovor pochází z bakalářské práce Aleny Oswaldové Mytologické prvky v komiksu, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy, Praha 2005.
