Z počátku vzniku comic books byla první reakce veřejnosti kladná. Během války se hrdinové comics hojně zúčastnili boje proti Ose a tím získali příznivou gloriolu patriotismu.
Dějiny comic books se dají rozdělit do tří období podle vydavatelské firmy, která byla právě v čele vývoje. První období je charakterizováno nakladatelstvím DC (Detective Comics) National Comics – tato společnost vydává například Supermana či Batmana. Od čtyřicátých let se nejinventivnějším stalo nakladatelství EC (Educational Comics), které přineslo například časopis MAD. Byly to právě některé výboje tohoto nakladatelství, které způsobily, že se podařilo několika nepřátelům comics vyvolat kampaň vedoucí k zavedení vnitřní censury. (Třetí érou comic books pak byla „marvelovská revoluce“.)
Na počátku padesátých let, kdy vzniklo v Americe skoro hysterické ovzduší strachu z „podvratné činnosti“, se část této hysterie přenesla i do vztahu ke sdělovacím prostředkům. A právě tehdy, konkrétně na jaře 1954, vydal psycholog Frederick Wertham svou knihu The Seduction of Innocent. Wertham pracoval jako psycholog a psychiatr s narušenou mládeží a jeho kniha dochází k fantastickému zjištění, že zločinnost mládeže je jednoznačně způsobována čtením comics.
. Mnoho autorů a kritiků od té doby již prakticky všechna závažná obvinění v této knize obsažená zlikvidovalo. Ukážu zde několik příkladů Werthamovy kritiky a jejich neoprávněnost, neboť Wertahm není jediný, kdo se snaží toto tvrdit.
Wertham tvrdí, že každý z mladých delikventů či narušených četl nějaké comics, v kterých byly zobrazovány zločiny. Statistika zjistila, že prakticky všichni současní atomoví fyzikové měli v dětství své oblíbené comicsové hrdiny a četli comic books, v kterých se vyskytovali zločinci a zločiny. Otázka položená Werthamovi pak zní, zda se dá stejně vážně tvrdit, že čtením comics se z dětí stávají atomoví fyzikové.
Dále se kritika zabývala rozborem toho, co Wertham nazýval „crime comic books“ – jsou to všechny časopisy, ve kterých se jen vyskytl náznak zločinu. Nachází tři základní společnost narušující body: sex, násilí a anarchii. Obzvláště o oblasti sexu se hodně rozepsal. Jeho největším úspěchem bylo, že objevil ryze homosexuální vztahy mezi superhrdiny a jejich mladými pomocníky. Jediným jeho argumentem bylo, že se nemůže jednat o nic jiného, když jsou oba neustále spolu bez dalšího styku se ženami. Úplně tím popřel klasickou tradici přátelství v literatuře, a jak mnozí kritikové uvádějí, zapomněl na misogynistickou tradici, danou v americké kultuře pozůstatky protestantského puritanismu, která v té době byla už kulturní kritice známa. Druhý, jím odsuzovaný prvek byly přebujelé tvary hrdinek, skryté pouze pod přiléhavými trikotovými oděvy.
Wonder Woman byla označena za lesbickou sadistku, protože někteří ze zločinců jí zneškodněných byli muži. Wertham byl jeden z prvních, kdo objevil, že freudovská terminologie je tak volná, že neexistuje vzorec chování, který by nebyl označitelný za duševní poruchu.
Násilí nebylo v té době v comics nijak řídké, to je sice pravda, ale totéž bylo v ostatních masivních sdělovacích prostředcích; na rozdíl od nich se ale v comics vyskytovalo jen na záporné straně jako odsouzení hodné, nebo v případě hororových comics v tak absurdní podobě, že nemohlo být bráno vážně. Tak například posloužil v obrazové části výňatek, na kterém byla oběť vraha. Kdyby Wertham ukázal o trochu víc, zjistilo by se, že na jednom z dalších panelů je zločinec potrestán. Výňatek byl přímo symbolicky vybrán z comicsu Crime Does Not Pay, který už jen pro svůj název nemůže být označen za návod ke zločinu nebo násilí.
Obrázková příloha je nejpikantnější částí knihy; jsou v ní jednotlivé panely vytržené z kontextu, zvětšeniny některých částí panelu, kde může čtenář vidět nemravnost, které by si jinak nevšiml, protože se v obrázku ztrácela. Za nemravnost posloužila i skvrna na leopardím oděvu jedné z hrdinek z džungle, která po zvětšení dávala dojem čehosi, co v malém nebylo vidět.
O anarchii už není nutno se ani zmiňovat, neboť v době slávy senátora McCarthyho bylo za anarchii pokládáno prakticky všechno, co se nepodobalo jeho představám o patriotismu.
Wertham se obrátil se svými názory na nejvděčnější možné obecenstvo: na ženy středních vrstev, slučující se v různých typech ženských klubů. Tam jeho zjištění, zejména magické slovo sex, způsobila takovou bouři, že byl v krátké době vyvinut tlak, který vyústil až ve vytvoření zvláštní senátní komise pro zjišťování vztahu comics a zločinnosti mládeže. Komise prakticky nic nezjistila, ale to už pohromu nezastavilo.
Tvůrci comics zjistili velice brzo toto smrtelné nebezpečí a rozhodli se pro okamžitý zásah zevnitř, dříve než by mohla být uplatněna případná opatření zvenčí. Vytvořili organizaci zvanou Comics Code Authority, která vydala už v roce 1954 směrnice, podle kterých se měly comics nadále řídit. Comic books, které odpovídaly normě, dostaly na obálku značku „Approved by Comics Code Autority“. Společnosti, které rozšiřovaly tiskoviny, mohly pak velice lehce rozlišit „dobré“, rozšiřování schopné comics, od „špatných“.
. Z comics se tak stalo nejčistší umění a nejčistší sdělovací prostředek, ale bohužel také nejokleštěnější, bez možností rozvoje, bez možností experimentu. Většina nakladatelů pravidla přijala, jedině Bell, který produkoval zvířecí hrdiny, a Gilbertson Company, která vydávala comicsová zpracování literatury, se nezapojily, protože oprávněně tvrdily, že jejich materiál nikdy stanovená pravidla nenarušoval a nikdy ani narušovat nebude.
Ostatní společnosti však tímto dostaly velice tvrdou ránu; nejhůře dopadla EC, která musela zastavit mnohé ze svých časopisů. Po uvedení směrnic nastalo období jistého vzduchoprázdna, které prorazila teprve v šedesátých letech společnost Marvel Comics, která uvedla nový typ superhrdiny.
Obrázky doplněný Comics Code Authority lze najít na stránkách encyklopedie Lambiek.net.
Tento text je součástí diplomové práce Daniela Kumermanna Comics - úvod do problematiky, FF UK, Praha 1977. Redakčně upraveno.
Dějiny comic books se dají rozdělit do tří období podle vydavatelské firmy, která byla právě v čele vývoje. První období je charakterizováno nakladatelstvím DC (Detective Comics) National Comics – tato společnost vydává například Supermana či Batmana. Od čtyřicátých let se nejinventivnějším stalo nakladatelství EC (Educational Comics), které přineslo například časopis MAD. Byly to právě některé výboje tohoto nakladatelství, které způsobily, že se podařilo několika nepřátelům comics vyvolat kampaň vedoucí k zavedení vnitřní censury. (Třetí érou comic books pak byla „marvelovská revoluce“.)
Na počátku padesátých let, kdy vzniklo v Americe skoro hysterické ovzduší strachu z „podvratné činnosti“, se část této hysterie přenesla i do vztahu ke sdělovacím prostředkům. A právě tehdy, konkrétně na jaře 1954, vydal psycholog Frederick Wertham svou knihu The Seduction of Innocent. Wertham pracoval jako psycholog a psychiatr s narušenou mládeží a jeho kniha dochází k fantastickému zjištění, že zločinnost mládeže je jednoznačně způsobována čtením comics.
. Mnoho autorů a kritiků od té doby již prakticky všechna závažná obvinění v této knize obsažená zlikvidovalo. Ukážu zde několik příkladů Werthamovy kritiky a jejich neoprávněnost, neboť Wertahm není jediný, kdo se snaží toto tvrdit.
Wertham tvrdí, že každý z mladých delikventů či narušených četl nějaké comics, v kterých byly zobrazovány zločiny. Statistika zjistila, že prakticky všichni současní atomoví fyzikové měli v dětství své oblíbené comicsové hrdiny a četli comic books, v kterých se vyskytovali zločinci a zločiny. Otázka položená Werthamovi pak zní, zda se dá stejně vážně tvrdit, že čtením comics se z dětí stávají atomoví fyzikové.
Dále se kritika zabývala rozborem toho, co Wertham nazýval „crime comic books“ – jsou to všechny časopisy, ve kterých se jen vyskytl náznak zločinu. Nachází tři základní společnost narušující body: sex, násilí a anarchii. Obzvláště o oblasti sexu se hodně rozepsal. Jeho největším úspěchem bylo, že objevil ryze homosexuální vztahy mezi superhrdiny a jejich mladými pomocníky. Jediným jeho argumentem bylo, že se nemůže jednat o nic jiného, když jsou oba neustále spolu bez dalšího styku se ženami. Úplně tím popřel klasickou tradici přátelství v literatuře, a jak mnozí kritikové uvádějí, zapomněl na misogynistickou tradici, danou v americké kultuře pozůstatky protestantského puritanismu, která v té době byla už kulturní kritice známa. Druhý, jím odsuzovaný prvek byly přebujelé tvary hrdinek, skryté pouze pod přiléhavými trikotovými oděvy.
Wonder Woman byla označena za lesbickou sadistku, protože někteří ze zločinců jí zneškodněných byli muži. Wertham byl jeden z prvních, kdo objevil, že freudovská terminologie je tak volná, že neexistuje vzorec chování, který by nebyl označitelný za duševní poruchu.
Násilí nebylo v té době v comics nijak řídké, to je sice pravda, ale totéž bylo v ostatních masivních sdělovacích prostředcích; na rozdíl od nich se ale v comics vyskytovalo jen na záporné straně jako odsouzení hodné, nebo v případě hororových comics v tak absurdní podobě, že nemohlo být bráno vážně. Tak například posloužil v obrazové části výňatek, na kterém byla oběť vraha. Kdyby Wertham ukázal o trochu víc, zjistilo by se, že na jednom z dalších panelů je zločinec potrestán. Výňatek byl přímo symbolicky vybrán z comicsu Crime Does Not Pay, který už jen pro svůj název nemůže být označen za návod ke zločinu nebo násilí.
Obrázková příloha je nejpikantnější částí knihy; jsou v ní jednotlivé panely vytržené z kontextu, zvětšeniny některých částí panelu, kde může čtenář vidět nemravnost, které by si jinak nevšiml, protože se v obrázku ztrácela. Za nemravnost posloužila i skvrna na leopardím oděvu jedné z hrdinek z džungle, která po zvětšení dávala dojem čehosi, co v malém nebylo vidět.
O anarchii už není nutno se ani zmiňovat, neboť v době slávy senátora McCarthyho bylo za anarchii pokládáno prakticky všechno, co se nepodobalo jeho představám o patriotismu.
Wertham se obrátil se svými názory na nejvděčnější možné obecenstvo: na ženy středních vrstev, slučující se v různých typech ženských klubů. Tam jeho zjištění, zejména magické slovo sex, způsobila takovou bouři, že byl v krátké době vyvinut tlak, který vyústil až ve vytvoření zvláštní senátní komise pro zjišťování vztahu comics a zločinnosti mládeže. Komise prakticky nic nezjistila, ale to už pohromu nezastavilo.
Tvůrci comics zjistili velice brzo toto smrtelné nebezpečí a rozhodli se pro okamžitý zásah zevnitř, dříve než by mohla být uplatněna případná opatření zvenčí. Vytvořili organizaci zvanou Comics Code Authority, která vydala už v roce 1954 směrnice, podle kterých se měly comics nadále řídit. Comic books, které odpovídaly normě, dostaly na obálku značku „Approved by Comics Code Autority“. Společnosti, které rozšiřovaly tiskoviny, mohly pak velice lehce rozlišit „dobré“, rozšiřování schopné comics, od „špatných“.
. Z comics se tak stalo nejčistší umění a nejčistší sdělovací prostředek, ale bohužel také nejokleštěnější, bez možností rozvoje, bez možností experimentu. Většina nakladatelů pravidla přijala, jedině Bell, který produkoval zvířecí hrdiny, a Gilbertson Company, která vydávala comicsová zpracování literatury, se nezapojily, protože oprávněně tvrdily, že jejich materiál nikdy stanovená pravidla nenarušoval a nikdy ani narušovat nebude.
Ostatní společnosti však tímto dostaly velice tvrdou ránu; nejhůře dopadla EC, která musela zastavit mnohé ze svých časopisů. Po uvedení směrnic nastalo období jistého vzduchoprázdna, které prorazila teprve v šedesátých letech společnost Marvel Comics, která uvedla nový typ superhrdiny.
Obrázky doplněný Comics Code Authority lze najít na stránkách encyklopedie Lambiek.net.
Tento text je součástí diplomové práce Daniela Kumermanna Comics - úvod do problematiky, FF UK, Praha 1977. Redakčně upraveno.
