O Clowesovi se často tvrdí, že je novodobým Crumbem, jeho nástupcem pro konec 20. století, post-punkovým otcem comixu, jako byl Crumb pro hippies. Několik styčných bodů by se dalo najít: oba dva se nijak nepářou s tím, co by si o tom, co dělají, mohl myslet případný cenzor, druhým by mohl být „velmi vřelý“ vztah k americké popkultuře 50. let. Zatímco Crumb ji parodoval a zároveň obdivoval díky vlastní zkušenosti, Clowes, ročník 1961, ji zná už jen zprostředkovaně. O to víc je pak schopen bodavého a ironického nadhledu, který například v Crumbově díle není tak patrný. Ale zároveň je to vztah velmi silný, takřka milostný. A ještě jedna drobnost, která jen dokazuje to, že náhody nejsou: o Crumbovi natočil pseudodokument režisér Terry Zwigoff. Ten, který v roce 2001 udělal podle Clowesova vrcholného díla Ghost world (u nás jako Přízračný svět). Ale to trochu předbíháme…
Po pořádku…
. Clowes se narodil, jak již bylo řečeno, v roce 1961 v Chicagu. V mládí ho velmi inspirovaly marvelovské komiksy, béčkové horrorové a sci-fi filmy, ale i pověstný MAD magazine, který se dá považovat za jeden z kořenů comixu. Mimo to samozřejmě klasické sci-fi povídky, doprovázené kresbami klasiků žánru, Johnnyho Craiga a Bernie Krigsteina. Po střední škole studoval uměleckou školu na Pratt Institutu v New Yorku, kde později marně hledal práci a byl nucen se vrátit do Chicaga. Jeho první samostatná práce, sešitová série Lloyd Llewellyn, vycházela od roku 1985 v nezávislém nakladatelství Fantagraphics Books ze Seattlu. Clowes vymyslel a nakreslil 6 dílů, ve kterých si porůznu vypůjčoval z nejrůznějších pokleslých žánrů z přelomu 50. a 60. let, ať to byly laciné detektivky, horrory nebo sci-fi. V Llewellynovi se setkáme s nejrůznějšími dobovými trendy období „amerického snu“, aniž by se v nich sklouzávalo do pouhé melancholie a stesku po dávném světě ideálů. Naopak, Clowes je v přítomných příbězích soukromého detektiva brutálně drsný, ironický, nebere naprosto žádné ohledy. Pokud někdo v jeho dílech chce být sprostý, je sprostý víc než dlaždič, pokud chce někdo souložit, netrápí se tím déle než jeden panel. Plno špatných hrdinů, nezdravých striptérek, drog, mimozemšťanů a - jak jinak - sexu.
Llewellynova dobrodružství vyšla pohromadě v jedné knize pod názvem #$@&!: The Official Lloyd Llewellyn Collection, a to byl Clowesův první krok do světa slávy. Ve Fantagraphics Books pak dostal díky úspěchu Llewellyna naprosto volnou ruku a vymyslel - a do teď vymýšlí - vlastní podivuhodnou sešitovou sérii, nazvanou Eightball (do dnešního dne 23 dílů). (Podle mého mínění jeden z nejzajímavějších počinů v comixu vůbec, nebudeme-li se bavit o Marku Beyerovi a jiných podivínech z Raw magazine, kteří měli vždy víc blíž k současnému výtvarnému umění než ke comicsu.) Eightball je cosi jako Clowesův zápisník, skicář a záchytný bod mnoha stripů i ucelených sérií. Skládá se z velmi roztodivných, tu kratších a tu delších komiksů, které se spojují v jedno dokumentární pásmo; Clowes sérii splétá z několika proudů a vzájemně se doplňujících informací, které mnohdy nemají vůbec žádný děj a jen dokreslují celkovou atmosféru jednotlivých čísel. V Eightball se prvně objevily také stripy z tzv. „Duplex planet“, což jsou zjednodušeně řečeno příběhy z domova důchodců, začínající většinou otázkou (například Jak si myslíte, že zněl hlas George Washingtona?), a zbylé panely jsou jen nejrůznější hlavy, které odpovídají (jsou to ovšem senilní důchodci, takže nějakých kloudných odpovědí se v takovém pseudodokumentu nedočkáte). Velmi kouzelné, velmi zábavné a mnohdy velmi zlé, téměř až lynchovsky kruté. V Eightball se navíc objevují i části později přepracovaných nebo vydaných celistvých příběhů, jako byl třeba David Boring, vycházející na pokračování v číslech 19 - 21.
Ty nejlepší stripy a příběhy z Eightball z let 1988-1996 (je jich na tři sta) po čase Clowes sebral do knihy nazvané 20th Century Eightball. Eightball patří k vrcholným sériím celé druhé generace comixových tvůrců, pravděpodobně vedle Love & Rockets bratří Hernandezů, série Hate od Petera Baggeho, temné a geniální Black hole Charlie Burnse a možná vedle kanadského Yummy Fur Chestera Browna.
Comix = prašivá intelektuálština?
. Zajímavá je Clowesova práce s kresbou: pokud znáte klasické příběhy o Archies nebo podobné teenagerovské komiksy, bude se vám jeho styl zdát velmi povědomý. Stejně jako u výše zmiňovaného Burnse a bratří Hernandezů, v jejichž Love & Rockets Clowes debutoval (bylo to pro něj jistě šťastné č. 13), jsou to ovšem pouze mimikry: všichni jsou jako Roy Lichtenstein a další z pop artu podbíziví, lákaví, ale o to víc mohou útočit. V Clowesově díle se mnoho věcí neodehrává v akci ilustrace, ale v akci slova. Většina účastníků se psychologicky rýpá sama v sobě, komentuje události viděné pouze jimi a sotva se setkáte s něčím, co by připomínalo rvačku nebo honičku. Tohle ostatně platí pro naprostou většinu děl současného comixu nebo comicsu alternativního, chcete-li. Underground je tak vlastně intelektuální, literární, často vzchází z autobiografických končin, mnohdy se v něm sní zvláštní sny (ještě podivnější než Little Nemovi), a je také mnohem víc škodolibý, zlý, útočný a pokud se podbízí, tak velmi účelově. Nic není pro comix vzdálenější, než problémy v Gotham City, do koho se zakoukala Lois nebo to, kdo dostane kufřík se 100 náboji. A pokud ano, tak v parodii nebo s psychologickou sondou do normality a nenormality těchto hrdinů.
. Prašivá intelektuálština? Ale kdepak, pro intelektuála je pak tam příliš mnoho šokujících podrobností sexuálně-anatomických. Nebo také věcí příliš nesrozumitelných, absolutně popírajících vše, od perspektivy až po způsob vyprávění, přicházející s vlastní vizí světa kolem, se zpředmětněním jakýchsi neuměle vykreslených tužeb, freudovských problémů a s častými narážkami na výtvarnou, literární, filmovou a divadelní tradici.
Pro koho pak ovšem comix je - pro fanoušky, které omrzel comicsový mainstream? Ani to ne. Představa, že by čtenář Loba nebo Soudce Dredda sáhnul po třeba Eightball, je trochu zcestná. Comix bychom si tak pro nás mohli zjednodušeně nazvat jako avantgardu comicsu, něčím, z čeho za pár let budou ukusovat potají další a další scénáristé a výtvarníci od DC přes Marvel až po Dark Horse. Comix není pro všechny, comix je pro jednotlivce, kteří jsou spíše minoritou v minoritě, což může znít strašně, ale je to tak. Z comixu se pak také rekrutuje většina držitelů všech těch velkých comicsových cen. Jen se podívejte, kde začínal Alan Moore...
Duchové, nuda a rukavice
Pokud Clowes užívá barvu, tak je to hodně retro technicolor, ale v jeho třech velkých knihách, v Ghost Worldu, v Davidu Boringovi a v Like a Velvet Glove Cast in Iron, se bez barvy skoro obejde a často využívá vedle černobílé kresby jen světlezelenou nebo modrou na stíny. Navíc v Boringovi hraje velkou roli právě retro vzpomínka na staré pulpové sešity a komiksy „zlaté éry“, takže se tu střídají černobílé pasáže s barevnými políčky, což spíše odpovídá stylu Eightball. Barevné pasáže jsou flashbacky do minulosti, nebo jen ve dvou třech políčkách najednou upozorní na důležitost, na konflikt, který se děje, rozsvítí se tak cosi, co nedoříká v kresbě, ale barvou pouze napovídá.
. V 20th Century Eightball se objevila také velmi populární série stripů nazvaná Art School Confidental (Umělecká škola: přísně tajné), kterou v současnosti chystá jako kreslený román a spolu s režisérem Terry Zwigoffem i jako další celovečerní film. (Tím prvním, jak už jsme zmínili, byla adaptace Clowesova Ghost worldu.) Ghost world jako comix je vlastně velmi komorní příběh dvou postpubescentních dívek na malém městě, které nevědí, co se sebou, co s volným časem a tak (podobně jako ve filmu Věry Chytilové Sedmikrásky) přehánějí své činy a „zlobí“. I přes svou drsnost, zlou masku, stále ještě dětmi - když hlavní hrdinka Enid ztratí svou oblíbenou desku s dětskou písničkou, je z ní najednou malá holka, byť předtím provokovala většinu města třeba návštěvou v porno shopu nebo domlouváním si schůzek se staršími a osamělými muži… Ghost world je typickou ukázkou, jak se tzv. generace X může celkem lehce stát obětí sama sebe, svých názorů a své prázdnoty - kterou přebírají od starších, z onoho přízračného světa kolem, kterou zmnožují a vlastně jen pokračují v krizi všeho, co je…
. Jestliže se Ghost World zaobírá světem žen, je následující grafický příběh, David Boring, zcela zaměřen na hlavního hrdinu. Ale David je v lecčems podobný Enid: na jednu stranu znuděný životem (hříčka se jménem v názvu, takže pokud bychom překládali, tak možná jako David Nudař), jdoucí od prázdného sexuálního vztahu k dalšímu, ale stále hledající svého otce, tvůrce zapomenutého komiksového hrdiny… když si k tomu připočtete ještě jeho zvláštní vztah s lesbickou spolubydlící a fanatického příbuzného, který věští konec světa, dostanete opět velmi zvláštní obraz světa, který Clowes ukazuje spíše jako memento než jako skutečnost. Je opravdu nuda vyvrcholením a jediným pocitem na konci světa, nebo je to jenom svět, který tu nudu vytváří, protože už všechno ostatní má? Ta zvrácenost je porušená kresbou, která je líbivá. Jeho nebezpečnost je právě v tom: v literárnosti a dějovosti značně volné, takže si ji můžeme vykládat mnoha způsoby. Každopádně se Clowesova dvě vrcholná díla mohou srovnávat s Jimmy Corriganem, byť je jejich lyričnost zcela někde jinde, než ve Wareově kresbě a vypiplanosti. Clowes i přes častou irrealitu není snový jako Craig Thompson v The Blankets.
. Pokud jde o snovost, je třeba zmínit i další velkou Clowesovu práci, ilustrovaný román nazvaný Like a Velvet Glove Cast in Iron (česky Jako sametová rukavice odlitá ze železa, Aldente, Brno 2005). Jedná se pravděpodobně o nejméně srozumitelné Clowesovo dílo: surrealistickou, bestiální podívanou, nelogickou a snovou grotesku, zaplněnou zvířecími, mimozemskými a dalšími nelidskými postavami, které žijí a motají se do životů lidí. Za pozornost zcela jistě stojí pro Clowese tolik typická prázdnota ulic a pokojů, ve kterých jeho hrdinové jsou takřka uvězněni. Stejně jako v de Chiricových obrazech se pak dává přednost obdivování stínu a podloubí, než životu. Nakonec je to lepší, jsme donuceni hrůzou z prázdna, takže cokoliv, co by se mohlo zdát lidštější než nicota, je přátelské, bližší. V Clowesových zákoutích anebo ještě lépe ztuhlých, zamrzlých okamžicích, je postava uvězněná, existenciálně zmačkaná a drcená. Východiskem není ani útěk do snů a představ, protože ty, jak se v Like a Velvet Glove Cast in Iron ukazuje, jsou možná ještě krutější, než sama pozastavenost času.
Daniel Clowes je velmi pracovitý a velmi výkonný, často se s jeho jménem setkáme i mimo oblast komiksu - například vytvořil mnoho obalů pro CD. (Zejména pro americké nezávislé hudební skupiny.) Je mimo jiné držitelem několika cen - Harveyovy, Eisnerovy a Ignatzovy. Vedle výše zmíněných knih a sérií je autorem také souboru delších komiksů z Eightball a dalších časopisů (například z Esquire), který má název Caricature a je hodně drsný a hodně vtipný - pro představu stačí názvy jednotlivých kusů jako Gynekologie; Modré italské hovno; Zlatá máma…
V současné době žije se svou ženou v americkém Oaklandu, vedle Eightball a další spolupráce s Fantagraphics Books publikuje třeba v New Yorkerovi nebo v elitním Spiegelmanově Little Lit. V posledním Eightball (č. 23, The Death-ray, tedy Paprsky smrti) se Clowes rozhodl předvést, jak se v comixu dá vyprávět takový obyčejný, životní příběh superhrdiny z maloměsta - ovšem po clowesovsku. Zase je to spíš příběh dospívajícího kluka v 70. letech 20. století, protože hlavní hrdina Andy vyrůstá bez rodičů pouze s dědou. Jeho otec byl genetický inženýr a trochu Andyho „upravil“. Díky nikotinu se v něm uvolní superschopnost, ovšem za jakou cenu…
Clowesova pozice je v comixové minoritě velmi vysoká, podle mnohých patří k opravdové špičce - pravděpodobně vedle Charlese Burnse, Chrise Wareho a někoho z Hernandezů. Nelze jinak, než se k tomu tvrzení přidat. Jak se zdá, od téhle generace comixových tvůrců se ještě máme do budoucna sakra na co těšit…
Po pořádku…
. Clowes se narodil, jak již bylo řečeno, v roce 1961 v Chicagu. V mládí ho velmi inspirovaly marvelovské komiksy, béčkové horrorové a sci-fi filmy, ale i pověstný MAD magazine, který se dá považovat za jeden z kořenů comixu. Mimo to samozřejmě klasické sci-fi povídky, doprovázené kresbami klasiků žánru, Johnnyho Craiga a Bernie Krigsteina. Po střední škole studoval uměleckou školu na Pratt Institutu v New Yorku, kde později marně hledal práci a byl nucen se vrátit do Chicaga. Jeho první samostatná práce, sešitová série Lloyd Llewellyn, vycházela od roku 1985 v nezávislém nakladatelství Fantagraphics Books ze Seattlu. Clowes vymyslel a nakreslil 6 dílů, ve kterých si porůznu vypůjčoval z nejrůznějších pokleslých žánrů z přelomu 50. a 60. let, ať to byly laciné detektivky, horrory nebo sci-fi. V Llewellynovi se setkáme s nejrůznějšími dobovými trendy období „amerického snu“, aniž by se v nich sklouzávalo do pouhé melancholie a stesku po dávném světě ideálů. Naopak, Clowes je v přítomných příbězích soukromého detektiva brutálně drsný, ironický, nebere naprosto žádné ohledy. Pokud někdo v jeho dílech chce být sprostý, je sprostý víc než dlaždič, pokud chce někdo souložit, netrápí se tím déle než jeden panel. Plno špatných hrdinů, nezdravých striptérek, drog, mimozemšťanů a - jak jinak - sexu.
Llewellynova dobrodružství vyšla pohromadě v jedné knize pod názvem #$@&!: The Official Lloyd Llewellyn Collection, a to byl Clowesův první krok do světa slávy. Ve Fantagraphics Books pak dostal díky úspěchu Llewellyna naprosto volnou ruku a vymyslel - a do teď vymýšlí - vlastní podivuhodnou sešitovou sérii, nazvanou Eightball (do dnešního dne 23 dílů). (Podle mého mínění jeden z nejzajímavějších počinů v comixu vůbec, nebudeme-li se bavit o Marku Beyerovi a jiných podivínech z Raw magazine, kteří měli vždy víc blíž k současnému výtvarnému umění než ke comicsu.) Eightball je cosi jako Clowesův zápisník, skicář a záchytný bod mnoha stripů i ucelených sérií. Skládá se z velmi roztodivných, tu kratších a tu delších komiksů, které se spojují v jedno dokumentární pásmo; Clowes sérii splétá z několika proudů a vzájemně se doplňujících informací, které mnohdy nemají vůbec žádný děj a jen dokreslují celkovou atmosféru jednotlivých čísel. V Eightball se prvně objevily také stripy z tzv. „Duplex planet“, což jsou zjednodušeně řečeno příběhy z domova důchodců, začínající většinou otázkou (například Jak si myslíte, že zněl hlas George Washingtona?), a zbylé panely jsou jen nejrůznější hlavy, které odpovídají (jsou to ovšem senilní důchodci, takže nějakých kloudných odpovědí se v takovém pseudodokumentu nedočkáte). Velmi kouzelné, velmi zábavné a mnohdy velmi zlé, téměř až lynchovsky kruté. V Eightball se navíc objevují i části později přepracovaných nebo vydaných celistvých příběhů, jako byl třeba David Boring, vycházející na pokračování v číslech 19 - 21.
Ty nejlepší stripy a příběhy z Eightball z let 1988-1996 (je jich na tři sta) po čase Clowes sebral do knihy nazvané 20th Century Eightball. Eightball patří k vrcholným sériím celé druhé generace comixových tvůrců, pravděpodobně vedle Love & Rockets bratří Hernandezů, série Hate od Petera Baggeho, temné a geniální Black hole Charlie Burnse a možná vedle kanadského Yummy Fur Chestera Browna.
Comix = prašivá intelektuálština?
. Zajímavá je Clowesova práce s kresbou: pokud znáte klasické příběhy o Archies nebo podobné teenagerovské komiksy, bude se vám jeho styl zdát velmi povědomý. Stejně jako u výše zmiňovaného Burnse a bratří Hernandezů, v jejichž Love & Rockets Clowes debutoval (bylo to pro něj jistě šťastné č. 13), jsou to ovšem pouze mimikry: všichni jsou jako Roy Lichtenstein a další z pop artu podbíziví, lákaví, ale o to víc mohou útočit. V Clowesově díle se mnoho věcí neodehrává v akci ilustrace, ale v akci slova. Většina účastníků se psychologicky rýpá sama v sobě, komentuje události viděné pouze jimi a sotva se setkáte s něčím, co by připomínalo rvačku nebo honičku. Tohle ostatně platí pro naprostou většinu děl současného comixu nebo comicsu alternativního, chcete-li. Underground je tak vlastně intelektuální, literární, často vzchází z autobiografických končin, mnohdy se v něm sní zvláštní sny (ještě podivnější než Little Nemovi), a je také mnohem víc škodolibý, zlý, útočný a pokud se podbízí, tak velmi účelově. Nic není pro comix vzdálenější, než problémy v Gotham City, do koho se zakoukala Lois nebo to, kdo dostane kufřík se 100 náboji. A pokud ano, tak v parodii nebo s psychologickou sondou do normality a nenormality těchto hrdinů.
. Prašivá intelektuálština? Ale kdepak, pro intelektuála je pak tam příliš mnoho šokujících podrobností sexuálně-anatomických. Nebo také věcí příliš nesrozumitelných, absolutně popírajících vše, od perspektivy až po způsob vyprávění, přicházející s vlastní vizí světa kolem, se zpředmětněním jakýchsi neuměle vykreslených tužeb, freudovských problémů a s častými narážkami na výtvarnou, literární, filmovou a divadelní tradici.
Pro koho pak ovšem comix je - pro fanoušky, které omrzel comicsový mainstream? Ani to ne. Představa, že by čtenář Loba nebo Soudce Dredda sáhnul po třeba Eightball, je trochu zcestná. Comix bychom si tak pro nás mohli zjednodušeně nazvat jako avantgardu comicsu, něčím, z čeho za pár let budou ukusovat potají další a další scénáristé a výtvarníci od DC přes Marvel až po Dark Horse. Comix není pro všechny, comix je pro jednotlivce, kteří jsou spíše minoritou v minoritě, což může znít strašně, ale je to tak. Z comixu se pak také rekrutuje většina držitelů všech těch velkých comicsových cen. Jen se podívejte, kde začínal Alan Moore...
Duchové, nuda a rukavice
Pokud Clowes užívá barvu, tak je to hodně retro technicolor, ale v jeho třech velkých knihách, v Ghost Worldu, v Davidu Boringovi a v Like a Velvet Glove Cast in Iron, se bez barvy skoro obejde a často využívá vedle černobílé kresby jen světlezelenou nebo modrou na stíny. Navíc v Boringovi hraje velkou roli právě retro vzpomínka na staré pulpové sešity a komiksy „zlaté éry“, takže se tu střídají černobílé pasáže s barevnými políčky, což spíše odpovídá stylu Eightball. Barevné pasáže jsou flashbacky do minulosti, nebo jen ve dvou třech políčkách najednou upozorní na důležitost, na konflikt, který se děje, rozsvítí se tak cosi, co nedoříká v kresbě, ale barvou pouze napovídá.
. V 20th Century Eightball se objevila také velmi populární série stripů nazvaná Art School Confidental (Umělecká škola: přísně tajné), kterou v současnosti chystá jako kreslený román a spolu s režisérem Terry Zwigoffem i jako další celovečerní film. (Tím prvním, jak už jsme zmínili, byla adaptace Clowesova Ghost worldu.) Ghost world jako comix je vlastně velmi komorní příběh dvou postpubescentních dívek na malém městě, které nevědí, co se sebou, co s volným časem a tak (podobně jako ve filmu Věry Chytilové Sedmikrásky) přehánějí své činy a „zlobí“. I přes svou drsnost, zlou masku, stále ještě dětmi - když hlavní hrdinka Enid ztratí svou oblíbenou desku s dětskou písničkou, je z ní najednou malá holka, byť předtím provokovala většinu města třeba návštěvou v porno shopu nebo domlouváním si schůzek se staršími a osamělými muži… Ghost world je typickou ukázkou, jak se tzv. generace X může celkem lehce stát obětí sama sebe, svých názorů a své prázdnoty - kterou přebírají od starších, z onoho přízračného světa kolem, kterou zmnožují a vlastně jen pokračují v krizi všeho, co je…
. Jestliže se Ghost World zaobírá světem žen, je následující grafický příběh, David Boring, zcela zaměřen na hlavního hrdinu. Ale David je v lecčems podobný Enid: na jednu stranu znuděný životem (hříčka se jménem v názvu, takže pokud bychom překládali, tak možná jako David Nudař), jdoucí od prázdného sexuálního vztahu k dalšímu, ale stále hledající svého otce, tvůrce zapomenutého komiksového hrdiny… když si k tomu připočtete ještě jeho zvláštní vztah s lesbickou spolubydlící a fanatického příbuzného, který věští konec světa, dostanete opět velmi zvláštní obraz světa, který Clowes ukazuje spíše jako memento než jako skutečnost. Je opravdu nuda vyvrcholením a jediným pocitem na konci světa, nebo je to jenom svět, který tu nudu vytváří, protože už všechno ostatní má? Ta zvrácenost je porušená kresbou, která je líbivá. Jeho nebezpečnost je právě v tom: v literárnosti a dějovosti značně volné, takže si ji můžeme vykládat mnoha způsoby. Každopádně se Clowesova dvě vrcholná díla mohou srovnávat s Jimmy Corriganem, byť je jejich lyričnost zcela někde jinde, než ve Wareově kresbě a vypiplanosti. Clowes i přes častou irrealitu není snový jako Craig Thompson v The Blankets.
. Pokud jde o snovost, je třeba zmínit i další velkou Clowesovu práci, ilustrovaný román nazvaný Like a Velvet Glove Cast in Iron (česky Jako sametová rukavice odlitá ze železa, Aldente, Brno 2005). Jedná se pravděpodobně o nejméně srozumitelné Clowesovo dílo: surrealistickou, bestiální podívanou, nelogickou a snovou grotesku, zaplněnou zvířecími, mimozemskými a dalšími nelidskými postavami, které žijí a motají se do životů lidí. Za pozornost zcela jistě stojí pro Clowese tolik typická prázdnota ulic a pokojů, ve kterých jeho hrdinové jsou takřka uvězněni. Stejně jako v de Chiricových obrazech se pak dává přednost obdivování stínu a podloubí, než životu. Nakonec je to lepší, jsme donuceni hrůzou z prázdna, takže cokoliv, co by se mohlo zdát lidštější než nicota, je přátelské, bližší. V Clowesových zákoutích anebo ještě lépe ztuhlých, zamrzlých okamžicích, je postava uvězněná, existenciálně zmačkaná a drcená. Východiskem není ani útěk do snů a představ, protože ty, jak se v Like a Velvet Glove Cast in Iron ukazuje, jsou možná ještě krutější, než sama pozastavenost času.
Daniel Clowes je velmi pracovitý a velmi výkonný, často se s jeho jménem setkáme i mimo oblast komiksu - například vytvořil mnoho obalů pro CD. (Zejména pro americké nezávislé hudební skupiny.) Je mimo jiné držitelem několika cen - Harveyovy, Eisnerovy a Ignatzovy. Vedle výše zmíněných knih a sérií je autorem také souboru delších komiksů z Eightball a dalších časopisů (například z Esquire), který má název Caricature a je hodně drsný a hodně vtipný - pro představu stačí názvy jednotlivých kusů jako Gynekologie; Modré italské hovno; Zlatá máma…
V současné době žije se svou ženou v americkém Oaklandu, vedle Eightball a další spolupráce s Fantagraphics Books publikuje třeba v New Yorkerovi nebo v elitním Spiegelmanově Little Lit. V posledním Eightball (č. 23, The Death-ray, tedy Paprsky smrti) se Clowes rozhodl předvést, jak se v comixu dá vyprávět takový obyčejný, životní příběh superhrdiny z maloměsta - ovšem po clowesovsku. Zase je to spíš příběh dospívajícího kluka v 70. letech 20. století, protože hlavní hrdina Andy vyrůstá bez rodičů pouze s dědou. Jeho otec byl genetický inženýr a trochu Andyho „upravil“. Díky nikotinu se v něm uvolní superschopnost, ovšem za jakou cenu…
Clowesova pozice je v comixové minoritě velmi vysoká, podle mnohých patří k opravdové špičce - pravděpodobně vedle Charlese Burnse, Chrise Wareho a někoho z Hernandezů. Nelze jinak, než se k tomu tvrzení přidat. Jak se zdá, od téhle generace comixových tvůrců se ještě máme do budoucna sakra na co těšit…
