za kulturou: se Štěpánem Marešem
Výstava francouzských komiksů
Nové směry ve francouzském komiksu. Tak se jmenuje výstava šesti kreslířů od Seiny v Památníku národního písemnictví. „Zajímavé, ale pro mě ne nové, " tvrdí ovšem Štěpán Mareš. Není v tom pýcha, komiksem se autor Dlouhého nosu a Zeleného Raoula zabývá - teoreticky i prakticky - od klukovských let.
David B., Nicolas de Crécy, Dupuy & Berbérian, Pascal Rabaté, Joann Sfar. Až do 15. září jsou na Strahově k vidění. Průvodní slovo o nich říká, že odmítají kopírovat daná komiksová schémata a jako vypravěči příběhů hledají nová řešení.
Štěpán Mareš stojí uprostřed té komorní výstavky, a najednou se zdá být velkým tradicionalistou. Hluboce se za to omlouvá, ale nemůže si pomoct. „Netvrdím, že sám nepracuju s nadsázkou, s lehkou abstrakcí a s ikonografií, ale pořád mám blíž k realistické kresbě a ke klasickým postupům."
Svoje pocity rozehrává především nad Davidem B. a barevnými ukázkami z jeho alba Čtení z ruin.
„Není to můj styl, ale je velice zajímavý, hlavně nádherně barevný. Spiš ikonografie či kresby starých Mayů nebo Inků. Ta kresba je výplodem člověka, řečeno s nadsázkou, paranoidního. Surrealistické obrázky, snové vize nebo něco takového. Zdá se mi, že kreslíř prožívá traumatické sny, a skutečně v popisku je napsáno, že má epileptického bratra a jeho osud vnitřně prožívá. A i když další obrázky už jsou realističtější, není to pořád to, co mám rád a o co se snažím: jasná, realistická kresba. Dělat abstrakci je svým způsobem jednodušší, nikdo vás nemůže kritizovat, že máte chyby například ve stínování," jen trochu vtipkuje Štěpán Mareš.
„Tyhle barevné obrázky Davida B. už s komiksem nemají moc společného, přesto mi přijdou zajímavější než černobílé." Má na mysli ukázky z Padoucnice, kterou David B. na Strahově rovněž vystavuje. Tahle šestidílná autobiografická freska je ve Francii považována za nejvýraznější komiksový projekt posledního desetiletí. „Každý ji chválí, mně, promiňte, ta kresba nic neříká."
Logicky tu laika napadne otázka, kde se vůbec komiks vzal? A jak si v něm stojí Francie?
„Američané samozřejmě tvrdí, že to byli oni, kdo komiks vynalezl. Podle historiků ale začíná už v jeskynních malbách. Pračlověk kreslil, co ten den zažil: ráno vstal, vzal oštěp, honil mamuta, zabil ho... A pokud vím, jako jeden z prvních ke kresbám přidal klasickou bublinu koncem 19. století Němec Wilhelm Bush," listuje v paměti Mareš.
„Jsou země, kde má tenhle žánr obrovskou váhu, především ve Spojených státech, ve Francii a v Japonsku. Dokonce v něm udílejí jakési každoroční Oskary. A popularita komiksového kreslíře je tam obrovská. Nedávno se několika tisíc malých Japonců ptali, čím by chtěli být. Na prvním místě uvedli, že japonským císařem, na druhém že kreslířem komiksů a až na třetím místě, že šéfem firmy Sony."
Země bez Supermanů a Spidermanů
Když se řekne Francie, komiksovým fandům se především vybaví starý dobrý Asterix (na výstavě byste ho hledali marně, je to už klasika). „Je nejúžasnější," tvrdí i Štěpán Mareš. „Velice zajímavý, velice pěkně kreslený a ty kresby jsou neuvěřitelně plné reálií. Před jejich autorem smekám. Od roku 1961 do dneška nakreslil, tuším, víc než třicet sešitů, a každý z nich měl padesát stran. To tempo je obdivuhodné," přiznává.
„Francie je země, která produkuje obrovské množství komiksů, ročně snad na patnáct set sešitů, pro čtenáře od nejmenších dětí až po dospělé lidi. A je to svůj svět. Na rozdíl od Američanů nemají létající frajery, Supermany, Spidermany a tak podobně. Jejich příběhy jsou blíž realitě. Detektivky s klasickým chlápkem, drsňákem, který je pohledný, vysoký a každého spere. Takový ten Pierce Brosnan, typ evropského hrdiny. Hodně oblíbené jsou i zápletky ze současnosti, z hluboké minulosti, nebo i literární témata."
Důkaz hned najdeme na jednom z panelů, na kterém je jako autor podepsán Pascal Rabaté.
„Ten pán je bezpečně nejvíc podle mého gusta." souhlasí Štěpán Mareš a hledí na to zblízka: „To bude nějaký latex... Zajímavé, rozhodně. Máto v sobě jakési tajemno, postavy vypadají trochu jako duchové. Že by Lenin...?" Málem se trefil, jde o komiksovou adaptaci románu Alexeje Tolstého Ibykos, příběhu ruského človíčka za ruské revoluce. Pascal Rabaté za něj dostal na festivalu v Angoulême cenu za nejlepší album roku 1999.
Ale Štěpán Mareš zamíří k sousedním Rabatého obrázkům: „Tohle, řekl bych, je tady úplně nejlepší. Poměrně tradiční kresba, ale mně asi nejbližší. Hra se světlem a stínem je neobyčejně dobře udělaná, což je v tomto typu komiksu hodně těžké."
Kdo je Blair?
Jedné věci si český konzument Dlouhého nosu a Zeleného Raoula na francouzské výstavě nutně všimne. Není tu politika.
„Přiznám se, že neznám zahraniční politický komiks. Možná je, ale já ho nikdy neviděl," komentuje to Štěpán Mareš.
„Západní Evropa je naopak proslulá něčím, co u nás nikdo neumí - politickou karikaturou. A v ní jsou hodně ostří. S námi nesrovnatelně, protože jejich tradice téhle kresby je o padesát let starší než naše. U nás pořád ještě hodně lidí neumí přijmout to, co jsem třeba viděl v německém Sternu. Helmuta Kohla zkarikovaného jako ztopořený úd. Neříkám, že toto zrovna muselo být, ale představte si něco takového u nás v novinách. Jistě, politická karikatura nebo komiks nesmí sklouznout k samoúčelné sprostotě, ale někdy ta lechtivost vyplyne ze situace. Podobně ostře pracují i francouzské noviny. A v anglické televizi jsem kdysi viděl jejich gumáky, kterými se Margaret Thatcherová propotácela jako notorická alkoholička," říká kreslíř, který nedávno stál před soudem za znevážení ministra Březiny.
„Ale politický komiks by tam na rozdíl od nás na odbyt asi nešel," tvrdí. „Politiku prostě tak neprožívají. Nedávno jsem byl v Anglii, v takové středostavovské rodině. Pán domu chtěl cosi říct o premiérovi a nevzpomněl si, jak se jmenuje. Blair, povídám já. - Jo, jo, asi Blair...“
Na strahovské výstavě francouzského komiksu se ovšem překvapivě nedostává i humoru.
„Trochu jsem zklamaný," připouští kreslíř, nad jehož Raoulem jsme zvyklí vybuchovat smíchy. „Ale francouzskou náturu neznám. Možná nemají takovou potřebu dělat si ze všeho legraci jako my. Což je v protikladu ke karikatuře, o které jsem mluvil a která dokáže být velmi ironická. Zřejmě komiks opravdu staví na roveň vážného umění. A toho jsem já dalek. Já chci pobavit."
Marie Homolová
Otevřený dopis redakci Lidových novin
Vážená redakce Lidových novin,
cítíme povinnost reagovat na váš článek z 22. června, nazvaný „Výstava francouzských komiksů – za kulturou se Štěpánem Marešem“.
Jako organizátoři výstavy bychom ocenili kritický článek, který by se jí týkal. Zde však šlo pouze o exhibici Štěpána Mareše. Má na ni samozřejmě právo a vy máte právo otisknout cokoli. Jako záminku jste si však neměli vybrat tuto výstavu, zvláště, pokud se na ní aktéři rozhovoru chovali velmi nezdvořile: paní Homolová s panem Marešem pouze v den vernisáže „použili“ prostor výstavy pro svůj vlastní byznys – fotili a natočili rozhovor, aniž se pokusili setkat s organizátory nebo s přítomnými autory.
Výsledek: stručný výčet jmen autorů a doba konání výstavy v prvním odstavci článku. Zbytek tvoří útoky pana Mareše, které nepovažujeme za kritiku, a už vůbec ne zasvěcenou. Vyvozujeme z toho, že článek vlastně neměl být o výstavě, a poněkud nás šokuje, že k tomu bylo důmyslně využito informací z výstavního letáčku. Vždy je doprovází dlouhé Marešovo blábolení, takže výsledný text nemá s výstavou nic společného, pouze ji ukazuje v divném světle. (Práce s letáčkem občas není ukázková – Mareš například „rozehrává pocity nad Davidem B. a barevnými ukázkami z jeho alba Čtení z ruin“. Ale Čtení z ruin na výstavě vůbec není. Zato letáček uvádí, že je to B.-ův první sólový barevný komiks. Jde tedy o krátké spojení „tady o tom píšou, tak to tu musí být“.)
Pan Mareš „vtipkuje“: „Dělat abstrakci je svým způsobem jednodušší, nikdo vás nemůže kritizovat, že máte chyby například ve stínování. (…) není to pořád to, co mám rád a o co se snažím: jasná, realistická kresba.“
Za prvé – staví se tu do opozice „realismus“ a „abstrakce“, což připomíná první kritiky impresionistů. Ale toto dělení je dnes pasé už několik desetiletí, a to dokonce i v komiksu. Pokud se tedy Mareš na výstavě „najednou zdá být velkým tradicionalistou“, zdá se být i někým, kdo se vrací zpět na pozice 19. století a odmítá celé moderní umění.
Za druhé – většina vystavujících autorů vystudovala Ecole des Beaux Arts nebo jiné umělecké školy a ovládá mimo jiné i realistickou kresbu. Nejde tedy o chyby ve stínování nebo špatnou znalost lidské anatomie. Vystavující autoři si nezvolili danou cestu proto, že by byli špatnými kreslíři, nebo dokonce kreslíři horšími, než hvězda českých bulvárů.
Pan Mareš tvrdí, že komiks vynalezl jeskynní člověk. Souvislost mezi jeskynní malbou a komiksem je podle našeho názoru asi taková, jako mezi ohněm a ústředním topením.
Dále se dozvídáme, že bublinu přidal ke komiksu v 19. století Wilhelm Busch. Když pomineme, že je to dost nepodstatný údaj, bublina není nutně součástí definice komiksu. Někteří autoři tvoří komiksy bez bublin, jiní dokonce beze slov.
To, že pan Mareš zná Asterixe a ví, že Francie produkuje ročně 1500 komiksových sešitů (jsou to však knížky v pevné vazbě), ho jistě nedělá expertem na francouzský komiks. Odkud se tedy vzala jeho kompetence? Stává se Francouz, který si přečetl Dobrého vojáka Švejka, expertem na českou literaturu?
A kromě toho kresba, jíž je kreslen Asterix, vůbec není „realistická“, takže je s podivem, že se Marešovi líbí!
Pan Mareš je zklamán, že na výstavě nenachází politiku ani humor, z čehož vyvozuje určité postřehy o „francouzské nátuře“. To je opravdu zázračné zobecnění.
Jistě vás překvapí, že ve francouzském komiksu lze humor a politiku najít. Naše výstava však má své limity a hlavně zcela jiný záměr. Můžeme vám proto jen doporučit několik vtipných francouzských komiksů, které vyšly v češtině, ale je otázkou, jestli je pan Mareš – ouha! – neshledá příliš abstraktními nebo zda v nich bude dost fekálií.
Na závěr chceme připomenout, že to, co dělá sám pan Mareš, není komiks, ale politická karikatura – ve francouzštině pro to existuje termín „dessin de presse“. Pokud tento žánr neupadá do vulgarity, je zcela v pořádku, ale řídí se jinými pravidly než komiks.
Paní Homolová pak mluví jaksi za nás za všechny, když říká, že nad Zeleným Raoulem „jsme zvyklí vybuchovat smíchy“. Rádi bychom vystoupili z fiktivního davu nadšených čtenářů a prohlašujeme, že my nad Raoulem nijak nevybuchujeme, ani nepovažujeme pana Mareše za odborníka na komiks nebo na kulturu.
V úctě
za
nakladatelství Mot
nakladatelství Aude Brunel
a Francouzský institut v Praze
Ivan Stable
Jakub Němeček
(Mot)
(odesláno redakci LN 9. 7. 2002 e-mailem, bez reakce)
Myslíme, že tyto zveřejněné dva texty nepotřebují bližšího komentáře – každý nechť si vytvoří svůj názor sám. A tak jediné, co můžeme k celému případu říci je: jen houšť, jen houšť!! Ano, jelikož čím více podobných polemik, článků a diskusí se bude v médiích na téma komiks objevovat, tím jasnější to bude znamení, že komiks zapouští pevné kořeny v kulturním povědomí národa. A to je přece přesně to, co tady pro jeho úspěšný rozvoj potřebujeme…
