. Práce, která by svým rozsahem a množstvím doprovodného materiálu ve své době nahradila menší encyklopedii, a vydána by notně obohatila čtenářské povědomí o možnostech žánru, zůstala (včetně původních autorových karikatur) dlouho ukryta v autorově šuplíku a archivech Pedagogické fakulty. Nechybí historický exkurs do historie prvků dnes už žánru vlastních, úvaha nad didaktickými možnostmi komiksu i rozbory kreslířských postupů vzhledem k obtížnosti komiksového vnímání; zvláštní kapitola je věnována i erotice v komiksu - ale o tom až v seriálu následujícím.
Leč dosti tlachů, dejme slovo samotnému autorovi: Komplex výrazových prostředků a možností kresleného seriálu tvoří syntézu prvků, inspirovaných i postupy a ideami některých tzv. moderních uměleckých směrů. Časté je například fauvistické zintenzivňování a zaměňování barev pro dosažení maximálního výrazu, třeba jen z důvodů oddálení, přiblížení nebo pouhého zřetelnějšího odlišení jednotlivých kompozičních činitelů, postav nebo elementů prostředí. Volba barev na obrázcích ale prozrazuje mnohé i o momentálním stavu příběhu; samostatně rámcuje děj tím, že navozuje pocity tísně, děsu, napětí, uvolnění, pohody a jiné, bizarnější „comicsové" stavy, které je pro jejich jemnost jen velmi obtížné chvíli podržet v mysli, natož je nějak popisovat. Zřejmé je, že barvy v kreslených seriálech . pomáhají vyjádřit i různé druhy ironie, vzteku či radosti, tvoří důležité pozadí zamilovaným idylám, dráždí receptory při vypjatých či erotických scénách; křičí a explodují.
Stránka z komiksové knihy Le Lune Noire francouzských autorů Ledroita a Froidevala je dokladem nejen vhodného užití barev v momentech nejvyššího napětí, ale i iritativního účinku porušení tradičních pravých úhlů.
Pestrost a jasnost barev je, zvláště u comics určených dětem, jedním ze základních předpokladů, prvotním zdrojem efektivní působivosti; právě výrazné, čisté barvy kreslených seriálů vytvořily nezbytnou součást fascinujícího systému „řeči" moderní doby, což naplno propuklo poprvé v pop-artu, od nějž barvy ještě získaly na rafinovanosti odstínů a kombinací. Nutno však poznamenat, že v širším využití barev se stále ještě skrývá jedna z dalších možností vývoje comics. Stále vychází překvapivě velké množství seriálů s výtvarným pojetím založeným pouze na grafickém účinku rozličných černobílých, hlavně kresebných variací, a barvy jsou používány jen jako doplněk.
Při sestavování objemů v prostoru využívají comicsoví výtvarníci metod, které stanovili někteří teoretici kubismu. Při volbě postav (a zejména při konstrukci několika záběrů jedné postavy) bývá uplatňován technický postup skládání těl, vnad žen a svalů hrdinů (a obráceně) z geometrických elementů v perspektivě. Rovněž především v dětských kreslených seriálech bývají pro snazší přehlednost a pochopitelnost zjednodušovány přírodní tvary podle základních těles - koule, válce, kužele nebo krychle.
.
Srovnání Aktu, sestupujícího ze schodů od Marcela Duchampa s identicky "rozfázovaným" pohybem v případě Vampirelly
.
Na některé přímo tradiční postupy comics lze nepochybně aplikovat principy futurismu - nejvíce to platí pro hledání výrazů pro pohyb, které je oběma oblastem společné. Děj mnoha kreslených seriálů žije z velice dynamického pojetí pohybu, z rychlosti, útočné akce, explozívnosti, ba detonace - vesměs zásad, hlásaných ve futuristických manifestech, kde lze nalézt i mnohem konkrétnější doklady příbuznosti, jako je opěvování facky a úderu pěstí (Manifest futurismu, Le Figaro, 20. února 1909), úkonů v comics tolik frekventovaných.
V současném širokém spektru comicsové produkce je určitou její část možno označit také za naivní umění. Samozřejmě je leckdy obtížné stanovit, do jaké míry byl výtvarník veden záměrem přiblížit se svým stylem některým umělecky nevyzrálým formám, nebo zda se jedná pouze o jeho přirozený výtvarný projev. Zřejmé je, že v tradičních znacích prostoduchosti, instinktivních řešeních grafických problémů, svědomitosti, nahrazující suverenitu, bezprostřední symbolice a jednoduché obraznosti tvoří tento druh kreslených seriálů paralelu uznávaného insitního, primitivního umění.
.
Styl Judy Beckerové, přispívající do amerického feministického magazínu Wimmen's Comix, ač nesporně alespoň dekorativní, nechává čtenáře na pochybách co se jejího výtvarného záměru týče...
Příště: Jsou surrealisté comicsoví nebo comicsoví autoři surrealističtí? Jak moc si jedni od druhých (a naopak) vypůjčují, a k čemu to je nebo není? Dozvíte se v přístím díle seriálu z pera Bohumila Fencla...
Tento text je převzat z Comics – Kreslené seriály, jejich historie a současnost z hlediska obsahu a formy a jejich didaktické využití: Bohumil Fencl, diplomová práce při PedF UK Praha, červen 1992.
Redakčně upraveno.
Redakčně upraveno.
