. Ve Francii například soud rozhodl, že Rahan je majetkem kreslíře Chéreta a současně i literárního otce Lecureuxe. V Číně takové problémy vzniknout nemohou: v Číně se pracuje v týmu, a nemůže se proto stát, že by některý hrdina nebo nějaký příběh byl majetkem jediné osoby; poměry v této zemi zcela znemožňují, aby se určitý komiksový autor stal hvězdou, jak tomu bývá v Evropě nebo v Americe.
Také ve Spojených státech se pracuje v týmu, ten ale sleduje odlišné cíle, neboť každý umělec zde má přesně určený úkol, za který plně odpovídá. Každý člen týmu má navíc určitou interpretační volnost, což mu umožňuje do jisté míry obohatit vznikající komiks o osobní pojetí (což některým americkým kreslířům dovolilo pozoruhodným způsobem zvýšit prodejnost dané série, a to i tehdy, když titul přebírali po jiném autorovi; tak tomu bylo například u Franka Millera, který převzal sérii Daredevil od č. 158, a u Waltera Simonsona, který kreslí komiks The Mighty Thor od čísla 337...).
. Miller, který se stal velmi brzy úspěšným autorem na obou stranách Atlantiku, přiznává, jak na něj zapůsobil Bilal, Mézieres, a zejména Moebius: "Začal jsem si v nich (ve francouzských albech) listovat a bylo to jako blesk z čistého nebe. Kdo si někdy prohlédne sérii Valerian nebo některá Moebiova díla, musí být jimi nadosmrti ovlivněn, zvláště pracuje-li v žánru sci-fi."
Scénárista nejprve popíše, jak se příběh rozčlení do jednotlivých panelů (viz k tomu Les Cahiers de la BD, č. 81, kde B. Peeters a A. Moore popisují dva rozdílné přístupy ke tvorbě scénáře), a pro každý panel naznačí kreslíři sled obrázků, druhy záběrů a prostředí, ve kterém se celá akce odehrává.
Vezměme si například dva scénáře amerických komiksů se superhrdiny, z nichž jeden patří do rodiny Marvel a druhý ke skupině DC:
Daredevil č. 126 z června 1975; scénář: Marv Wolfman, kresba: Bob Brown; panel 4: v textu scénáře se Wolfman obrací přímo na kreslíře: "Bobe, zařiď to tak, aby byly na tomto nebo na některém z předcházejících obrázků vidět hodiny, které ukazují 5:30 hod; nakresli je třeba na zeď některé budovy."
Superman č. 314 ze srpna 1977; scénář: Martin Pasko, kresba: Curt Swan a Dan Adkins, barva: Jerry Serpe. Aby si zajistil požadované rozvržení obrázků na panelu, doprovodil Pasko jeho popis náčrtkem, ze kterého je patrné, jak by měla komiksová stránka schematicky vypadat.
. Snaha o co nejrealističtější pojetí vede často scénáristu i kreslíře k tomu, že akci situují do přesně určeného místa. Oba autoři se obvykle dobře znají, a tak se stává, že scénárista volí prostředí, které kreslíři není cizí. Například Bob Brown, který bydlel v New Yorku na 57. ulici v čísle 110, dostal ke zpracování scénář, jehož příběh se odehrává nedaleko jeho bydliště, v blízkosti 57. ulice a šesté avenue: "Přejde napříč stránkou zleva doprava a míjí přitom prázdné budovy mezi 56. a 57. ulicí a 6. avenuí." Řada detailů tak umožní čtenáři určit místo, kde se dobrodružství odehrává.
Goscinnyho výstava na Eiffelovce roku 1985 a oznámení paní Goscinnyové, že bude v Angoulemu odměňovat nejlepšího scénáristu a že zajistí publikaci jeho práce, přispěly konečně ve Francii k tomu, že bylo oficiálně uznáno řemeslo scénáristy. Zmíněná cena však není vyhlašována každoročně.
Na realizaci kresleného seriálu se dále podílí:
Letrážista, který se stará o to, aby byl text čitelný a aby nepřesahoval do obrázku.
(Podotkněme na okraj, že označení "písmenkáře" za letrážistu má frankofonní původ, zatímco v anglofonních zemích se o písmenka stará spíše letterer, resp. v hybridním polopřekladu letterista.)
Inker - Existují komiksoví fanoušci, kteří tvrdí, že na první pohled poznají, který inker daný komiks vytahoval tuší, a kteří přísně posuzují jeho práci. Pro výsledný dojem je úloha inkera podstatná. I on musí být fundovaným umělcem, neboť může průměrnou kresbu vylepšit nebo naopak pokazit kvalitní předlohu. Nesmíme zapomínat, že dochází vždy ke zmenšení originální kresby (kreslíři pracují vždy s velkoformátovou kreslicí deskou, která jim usnadňuje prokreslení detailů): například obdélník, který má původně rozměry 19 x 9,5 cm, se při tisku redukuje na velikost 11,5 x 5,5 cm. Význam inkerovy práce snadno pochopíme na příkladu, který uvádí Stan Lee a John Buscema v knize How to Draw Comics the Marvel Way (NY; Simon and Schuster, 1978). Pokud jsou všechny linky stejně silné, obrázek působí monotónně a postavy splývají s pozadím. Příliš mnoho tmavých ploch a příliš mnoho čar má za následek, že postavy znovu splývají s pozadím. Teprve jsou-li černé plochy jsou chytře rozvrženy a kresba obsahuje čáry různé tloušťky, snadno rozeznáme jednotlivé tvary postavy. Dobrý inker dokáže každou scénu, ať je jakkoli zahlcena detaily, učinit srozumitelnou na první pohled.
. Američtí kreslíři často litují, že (z časových důvodů) nemohou své kresby realizovat do všech důsledků. Bob Brown, který pracoval pro oba velké americké komiksové podniky, pro DC i Marvel (např. na seriálech Challenge of the Unknown, Batman, Fantastic Four, Superman, Daredevil), si nad prací inkera často zoufal a jednou dokonce Stanu Lee (tehdejšímu marvelovskému šéfredaktorovi) řekl: "Stává se mi, že jednu tvář šestkrát překresluji, abych na ní správně vystihl určitou emoci, a když ji pak vidím po vytažení tuší, bývám naprosto zničen, protože ji nemohu poznat." (E. Leguebe: Voyage en Cartoonland. Serg, 1977).
Kolorista. Barvy hrají v komiksu významnou roli; je nutné je volit tak, aby zajistily požadovaný emotivní účinek:
- převaha tmavomodré, zelené a šedé barvy přispívá k vytvoření tajemné nálady (viz Druillet);
- převaha teplých barev (hnědé, okrové) naznačuje příchod nějaké nepříjemné události;
- bitka, popřípadě milostná scéna dobře vyniknou v oranžových tónech nebo přímo v červené barvě;
- klidná či romantická scéna bývá dobře vystižena pomocí pastelových tónů.
Někteří kreslíři proto pozorně sledují práci koloristy. Například Jacques Martin (série Alix) si často stěžoval, že jeho kolorista používá příliš často červenou barvu… (Viz Les Cahiers de la BD, čís. 60.)
Překlad této čtyřdílné ukázky pochází z druhé kapitoly knihy "La Bande Dessinée", Annie Baron-Carvais, Presses Universitaires de France, Paříž 1985. Přeložil Vladimír Zarkoff Zavadil; redakčně upraveno.
