. Nejvíce na dobovou veřejnost zapůsobila exaltovaná kniha Svádění nevinných z roku 1954, kterou sepsal psychiatr Frederic Wertham, ředitel Hygienické kliniky newyorské nemocnice Bellevue. Všeobecná dobová hysterie, kterou tato kniha vyvolala, iniciovala vznik tzv. Comics Code Authority, autocenzurních zásad, které měly zabránit např. znevažování justice a strážců zákona, oslavování zločinců a zobrazování brutálních nebo dráždivých scén. Pro čtenáře přestaly být cenzurou svázané comicsy atraktivní, a tak jejich prodeje (a tím i zisky nakladatelství) silně poklesly. Mladí talentovaní tvůrci, kteří se odmítali těmto direktivám přizpůsobovat, se přesunuli do undergroundu, a tvořili suboficiálně comicsy především pro dospělé, a nebo se věnovali jiným oblastem než comicsu. (Logo CCA však najdeme na comicsech velkých amerických společností dodnes.)
. Zatím v Japonsku začal Ósamu Tezuka syntetizovat japonské výtvarné tradice s americkým comicsem ve stylu Walta Disneye, z čehož vznikl specifický japonský comicsový styl zvaný manga. Japonsko tak započalo svou cestu k současné pozici comicsové velmoci, ovlivňující svou produkcí i podobu comicsu v ostatních oblastech.
Také evropská scéna se po válce začala bouřlivě rozvíjet. Ve Francii sice proběhla silná proticomicsová kampaň, jejím nejvýraznějším projevem však bylo opětovné omezení dovozu z USA, které znovu otevřelo prostor pro domácí tvůrce. Evropský comics tak díky této "ochraně" začal brzy vykazovat vlastní specifické znaky, které více méně převládají dodnes a z nichž je nejpodstatnější asi užší vztah scénářů k literární tradici a hravější výtvarný projev. Také se tu vyvinula jiná forma publikování - oproti sešitovým řadám se stále novými příběhy jedné postavy, které převládaly v USA, se ve francouzsko-belgické oblasti prosadila podoba magazínů, v nichž souběžně vycházely příběhy různých hrdinů.
. Roku 1946 začal v L'Humanité vycházet seriál C. Arnala, jehož hlavním hrdinou byl psík Pif. Ten byl natolik úspěšný, že si spolu se svým kamarádem Herkulem brzy vysloužili vlastní magazín výše uvedeného typu, týdeník, který vydávalo vydavatelství Vaillant (řízené Francouzskou komunistickou stranou) a v němž vycházely i příběhy hrdinů jako Dr. Benjamin Justice, pravěký lovec Rahan, růžový zajíček Pinky, Gai-Luron, Fanfán Tulipán, kovboj Teddy Ted... a mnoha dalších. Podobných časopisů existovalo více (např. Spirou, Vaillant), všechny však byly primárně zaměřeny na dětské čtenáře. Až v roce 1959 se objevil časopis Pilote, který se snažil oslovit vedle dětí i starší čtenáře. Ukázkovým příkladem této tendence je seriál, který tu vycházel od roku 1961 - Asterix scenáristy Alberta Underza a Reného Goscinnyho. Kresebně má blízko spíše k dětskému světu, ale scénář je plný nejrůznějších hříček a narážek, které může pochopit jen vzdělanější dospělý.
. Na přelomu 50. a 60. let obrátili ke comicsu svou pozornost někteří významní američtí výtvarníci (např. Roy Lichtenstein), kteří na svá plátna přenesli některé prvky comicsu, čímž ještě podtrhli jejich tehdejší výtvarnou sterilitu. Ta však netrvala dlouho - v šedesátých letech se nejprve v malých společnostech začaly prosazovat nové kresebné styly, které se v sedmdesátých letech již definitivně prosadily jako samostatný proud vedle mainstreamu. Na jedné straně jako černobílá umělecky pojatá kresba a na straně druhé sice jako kresba standardní, ale se zvláštním kladením kvalitně vytištěných barev; i celková kompozice stránek a celých sešitů se měnila k umělecky osvobozenému projevu. Takové časopisy byly sice dražší, ale vytvořily si okruh věrných čtenářů, kteří se již nechtěli vracet k původnímu průměru, což mělo kladný vliv na již zmíněný střední proud a posunulo ho k vyšší kvalitě a k hledání výrazných osobností i v úzce omezených oblastech seriálového řemesla.
