Už z prvních otočených stránek Cinemy Panopticum dýchne sytá vůně tiskařské černi – avizující nejen pochmurnou nebarevnost, ale i Ottovu prověřenou techniku scratchboardu. Celá kniha se obejde beze zvuku – tedy nejen bez dialogů, ale i bez comicsově typických onomatopoí; jako by se všechny děje odehrávaly v jakési odtažité, snové atmosféře. Nebo spíš: na němém plátně. Emotivně volená perspektiva v různých plánech, místy až teatrálně vypjatá gesta i rozrůzněné obličeje, ve kterých se nejčastěji zračí strach či bolest, evokují éru německého filmového expresionismu.
. Námětově je čtveřice příběhů (pětice, počítáme-li dívčin příběh, který knihou prolíná a uzavírá ji) poměrně pestrá: od insekticidní aluze na Kafkovu Proměnu (podobně Ottovi mohl nejspíš Kafka dopadnout, kdyby měl šanci stát comicsovým autorem) po předzvěst ufonské genocidy lidstva. Srovnání s předchozí Ottovou publikací, sborníkem EXIT, Klenotem roku 2002, je těžké se vyhnout – minimálně kvůli konfrontaci druhotiny se čtenářskými očekáváními. EXITovské seznámení plní svou úlohu: předestírá jak Ottovu vyzrálou techniku, tak škálu zpracovávaných nápadů. Tématický záběr EXITu je skutečně široký – každý příběh ale začíná realisticky, důvěrně známými lidskými situacemi; právě to, i přes podpovrchové, ba irreálné jejich závěry, dodává Ottovým vizím na znepokojivosti a je jejich nejsilnější devizou: jak snadno se může každodenní realita změnit v noční můru! Své stylizaci pak zůstává morbidní Švýcar věrný i v Cinemě – a k propracované atmosféře připojuje údernost.
. Formálně je totiž Cinema Panopticum neobyčejně sevřeným celkem – hlavní hrdinka, procházející poutí, na jejíž atrakce jí scházejí drobné, se náhle ocitá v záhadném stanu, a před jejíma údivně rozšířenýma očima se rozvíjejí příběhy postav, které před okamžikem sama potkávala. Ott se ve svých panoptikálních vyprávěních striktně drží ustáleného formátu čtyř obrázků na stránku – taková komposice, která se tak snadno dá obsáhnout jediným pohledem, je náročná na významovou uzavřenost každé jednotlivé stránky i tempo vyprávění celkově. Připomíná-li co v comicsu pravidelnou strukturu básnického metra, pak je to právě styl Cinemy – i s nutným a osvěžujícím vybočením, je-li ho třeba.
Po čtyřech příbězích už na dlani zbývá jediná mince, a poslední automat – v němž na malou divačku čeká její vlastní projekce. V pochmurné, makabrózní atmosféře, kterou Ott v zešeřelém stanu Cinemy buduje, bledne vzpomínka na barevná lákadla poutě – svět zůstal kdesi venku, daleko; stísněnost není jen prostorovým dojmem z nevelkého stanu, ale spíš koncentrací na jednotlivé příběhy, vtažením do jejich fatality. V Cinemě Panopticum se věci dějí podle svých vlastních zákonitostí. „Mé příběhy pracují jako spirály, odvíjející se dolů. Od prvního obrázku víš, že to špatně dopadne, a že z tohoto bludného kruhu není úniku. A pak tě to neodvratně vtáhne do hlubin,“ říká Ott. Uchvácena právě touto osudovou neodolatelností – jak z Erbenova Štědrého dne – hází dívka zbývající minci do automatu…
. Lidská představivost je bezbřehá, a v oblasti strachu zejména – vzpomeňme na tvary a bázně, které naše dětská fantasie tvarovala ze tmy pokoje, nebo perversní zálibu ve vlastní hrůze, s níž usedáme před šílené střihy horrorů. Otevřený konec odpaluje kotrmelce vlastních představ – ale zároveň si tím odpírá možnost ony tolik pečlivě schraňované motivy zpečetit důraznou, zcelující pointou.
Bylo by chybou podezírat nakladatelství Mot z technické nepečlivosti nebo snad z nevkusného výběru. Příjemně vypravená kniha si vskutku zasluhuje svého označení. Ačkoliv letošní comiCZaward má již svého favorita, i obsazení nominací bude díky Příliš hlučné samotě a Cinemě Panopticum důstojné. Od geniality skončila Cinema jen krůček.
. Námětově je čtveřice příběhů (pětice, počítáme-li dívčin příběh, který knihou prolíná a uzavírá ji) poměrně pestrá: od insekticidní aluze na Kafkovu Proměnu (podobně Ottovi mohl nejspíš Kafka dopadnout, kdyby měl šanci stát comicsovým autorem) po předzvěst ufonské genocidy lidstva. Srovnání s předchozí Ottovou publikací, sborníkem EXIT, Klenotem roku 2002, je těžké se vyhnout – minimálně kvůli konfrontaci druhotiny se čtenářskými očekáváními. EXITovské seznámení plní svou úlohu: předestírá jak Ottovu vyzrálou techniku, tak škálu zpracovávaných nápadů. Tématický záběr EXITu je skutečně široký – každý příběh ale začíná realisticky, důvěrně známými lidskými situacemi; právě to, i přes podpovrchové, ba irreálné jejich závěry, dodává Ottovým vizím na znepokojivosti a je jejich nejsilnější devizou: jak snadno se může každodenní realita změnit v noční můru! Své stylizaci pak zůstává morbidní Švýcar věrný i v Cinemě – a k propracované atmosféře připojuje údernost.
. Formálně je totiž Cinema Panopticum neobyčejně sevřeným celkem – hlavní hrdinka, procházející poutí, na jejíž atrakce jí scházejí drobné, se náhle ocitá v záhadném stanu, a před jejíma údivně rozšířenýma očima se rozvíjejí příběhy postav, které před okamžikem sama potkávala. Ott se ve svých panoptikálních vyprávěních striktně drží ustáleného formátu čtyř obrázků na stránku – taková komposice, která se tak snadno dá obsáhnout jediným pohledem, je náročná na významovou uzavřenost každé jednotlivé stránky i tempo vyprávění celkově. Připomíná-li co v comicsu pravidelnou strukturu básnického metra, pak je to právě styl Cinemy – i s nutným a osvěžujícím vybočením, je-li ho třeba.
Po čtyřech příbězích už na dlani zbývá jediná mince, a poslední automat – v němž na malou divačku čeká její vlastní projekce. V pochmurné, makabrózní atmosféře, kterou Ott v zešeřelém stanu Cinemy buduje, bledne vzpomínka na barevná lákadla poutě – svět zůstal kdesi venku, daleko; stísněnost není jen prostorovým dojmem z nevelkého stanu, ale spíš koncentrací na jednotlivé příběhy, vtažením do jejich fatality. V Cinemě Panopticum se věci dějí podle svých vlastních zákonitostí. „Mé příběhy pracují jako spirály, odvíjející se dolů. Od prvního obrázku víš, že to špatně dopadne, a že z tohoto bludného kruhu není úniku. A pak tě to neodvratně vtáhne do hlubin,“ říká Ott. Uchvácena právě touto osudovou neodolatelností – jak z Erbenova Štědrého dne – hází dívka zbývající minci do automatu…
. Lidská představivost je bezbřehá, a v oblasti strachu zejména – vzpomeňme na tvary a bázně, které naše dětská fantasie tvarovala ze tmy pokoje, nebo perversní zálibu ve vlastní hrůze, s níž usedáme před šílené střihy horrorů. Otevřený konec odpaluje kotrmelce vlastních představ – ale zároveň si tím odpírá možnost ony tolik pečlivě schraňované motivy zpečetit důraznou, zcelující pointou.
Bylo by chybou podezírat nakladatelství Mot z technické nepečlivosti nebo snad z nevkusného výběru. Příjemně vypravená kniha si vskutku zasluhuje svého označení. Ačkoliv letošní comiCZaward má již svého favorita, i obsazení nominací bude díky Příliš hlučné samotě a Cinemě Panopticum důstojné. Od geniality skončila Cinema jen krůček.
