. V 70. a 80. letech si časopis ABC mladých techniků a přírodovědců vybudoval vskutku kultovní status – především proto, že oficiální pionýrskou zábavu nabízelo v hodně odlišném hávu než ostatní „socialistická konkurence“.
Pamětníkům těch dob při vzpomínce na červeno-černo-modré logo většinou srdce zaplesá, s oblibou tvrdívají, že žádný podobný časopis u nás neexistoval. A jedním dechem dodávají: velká škoda, že ábíčko teď není jako dřív. Ani nemůže, je třeba zároveň doplnit; to, jak moc se časy změnily a jak rozdílné podmínky ve vydavatelské činnosti panují nyní, dokládají právě Tomanovy memoáry. Ty navíc jako užitečný dokument poslouží také těm, kdo si buďto na Husákovu éru nepamatují, nezažili ji nebo prostě ABC nečetli.
. V. Toman v ábíčku pracoval, a z toho většinu let také šéfredaktoroval, přes tři desetiletí, vedl si obrovský archív a při psaní knihy toho vrchovatě využil. Postupně popisuje vznik časopisu a jeho nejisté začátky, ve kterých mu velmi napomohla počínající éra letů do vesmíru. Na těch se ABC doslova svezlo – koneckonců, první číslo vyšlo symbolicky právě v roce debutního sputnikovského startu do vesmíru. Na přelomu 50. a 60. let pak raketovému rozjezdu ábíčka rovněž pomohly čtenářské srazy, které pomáhaly utužit pouto mezi oblíbeným měsíčníkem a čtenáři. I když byly za husákovské normalizace na nátlak shora zrušeny, redakce našla jiné formy, jak se čtenáři spolupracovat. Rozjela legendární závody motokár, pravidelné promítala v Kině Ponrepo ABC, dala prostor mladým dopisovatelům, zakládala stanice mladých techniků a přírodovědců, organizovala množství verneovských her, měla po vzoru foglarovského Mladého hlasatele vlastní kluby – tzv. raketové posádky… Těch akcí a nápadů byla spousta a zřejmě především právě tahle úzká provázanost se čtenáři pomohla k jejich oddanosti a neustálému růstu nákladu. Ábíčko ale mělo i jiné trumfy: na tvrdém papíře tištěná déčka obsahující spoustu praktického materiálu typu „udělej si sám“ v čele s vystřihovacími modely, vkládané 3D přílohy nebo – komiksy.
Těm autor pochopitelně věnuje hodně velký prostor, plných osm kapitol. Široce objasňuje příchod foglarovských Kulišáků v 60. letech, spolupráci s francouzským magazínem Pif, nezapomíná vysvětlit problémy při otiskování seriálů a samozřejmě nejvíce řádků věnuje kultovnímu sci-fi Pod paprsky zářícího a svým srdečním Strážcům.
Součástí knihy měly původně být i obsáhlé přílohy, vzhledem k nedostatku financí však zůstalo pouze u jmenného rejstříku a osmi stran černobílých fotografií.
Můj život s ABC je spolu s Octobrianou a Stavbou komiksu teprve třetím komiksovým publicistickým titulem, který na Komiks.cz recenzujeme. To však neznamená, že by měl zůstat stranou zájmu pravověrných komiksových fanoušků. Právě naopak – kniha slouží jako svědectví doby, ukazuje vznik řady známých komiksů (naprostá většina z nich vyšla ve Velkých knihách komiksů 1, 2, 3 a 4) a může tak alespoň částečně zaplnit prázdné místo na české komiksové mapě.
