Ne, ne. Tento komiks není pro děti, jak by se na první pohled mohlo zdát. A hlavně – není nejen nevhodný pro osoby s vyšším krevním tlakem, ale je také poměrně složitý. Kromě hltání pravidelných dávek rudého moku musíte opravdu i pozorně číst. Tím se také Světla Amalu značně odlišují od podobných fantasy slátanin americké produkce. Ale nechci srovnávat Světla Amalu třeba s Lobem (on také ani takovou krvavou slátaninou není). To bych vedle sebe dával nesrovnatelné, neměl naději na úspěch a ještě dostal vynadáno od fanoušků obou sérií.
Světla Amalu opravdu nejsou úplně pro děti a zároveň jedou dle jiného konceptu než zaběhlé prostoduché scénáře. Nečekejte žádné velkolepé, svalnaté hrdiny, prsaté blondýny ani hektolitry krve prolité ve zbytečných masakrech. Naopak, nachystejte se na svět plný skřítků a pohádkových postav (trochu podobný tomu Tolkienovskému), ve kterém se na vás z oblaků vyřítí samohybný šlapací letoun, pilotovaný šlechticem Andreasem a jeho sluhou Elwoodem. Oba patří mezi tzv. Furety, jakési skřítky s hlavou hlodavců. Není důležité, co bylo důvodem a cílem leteckého výletu, podstatnější je jejich nehoda, která končí nakonec šťastným pádem do vln neznámé řeky. To už ale oba omdlelí dobrodruzi netuší, že je nachází tlupa místních Furetů a odnáší je do domu. Slušelo by se napsat do Domu, jelikož je soběstačným minisvětem pro společenstvo obývající horní patra, a tzv. Průsvitníků, žijících v jeho podzemí. Dům se nachází na ostrově, obklopen proudem řeky Amalu, která pomalu, ale jistě povážlivě stoupá. Ohrožení se stupňuje, jenže dvě rasy nejsou schopny spolupracovat – pojí je jakási osudová nesnášenlivost. Změnu do tohoto stavu přináší až Andreas a Elwood, kteří se dopátrají pravé příčiny ohrožení a elegantním způsobem dokáží vyvést obyvatele Domu z nebezpečí. Tak končí první díl a zdálo by se, že dalšího pokračování již nebude.
Nebýt toho, že už v prvním albu se dozvídáme střípky z jakési legendy, cosi o mutantech, Velkém Dubu a jeho ohrožení. Důvtipnějšímu čtenáři již toto stačí, aby si domyslel, že to hlavní, ta pravá sranda, přijde až v dalších dílech, ve kterých nás čeká bližší seznámení s legendou, pohádkovou říší, jejími obyvateli a kouzly. Potkáme tam příšerné sněžné draky Žrakky, strážce vstupů do Dubova království Cafoua, objevíme tajemství Bigopů a spoustu dalšího. Pokud však budete hledat typického klaďase, reka, na němž vše stojí a padá, tak to budete hledat marně. A tak se do role hlavních hrdinů pasuje trojice Orana, Andreas a Elwood. Nejsou však bez chyb – hašteří se mezi sebou, chybují, ale vždy z pozitivních pohnutek a ve věci dobra.
. Série jako celek rozhodně není nezajímavá, i když – na druhou stranu – je nutné po pravdě přiznat, že u nás vzhledem k absolutnímu nedostatku čehokoli komiksového přivezeného ze Západu je zajímavé všechno. Ale buďme objektivní a realističtí. Noříme-li se do příběhu hlouběji a hlouběji, zjistíme, že jeho nosnou myšlenkou není legenda, ani boj s příšerami a netvory, nýbrž téma nad jiné aktuální – rasová nesnášenlivost. Již úvodní obraz – společný život Furetů a Průsvitníků v jednom domě na ostrově – zřetelně symbolizuje náš současný svět, kdy řeka Amalu je nekonečně proudícím vesmírem, ostrov planetou Zemí a Dům kontinentem, obývaným dvěma rasami, které - byť se životně potřebují - se nenávidí a navzájem jsou schopné se zničit. Silná metafora, kterou snad ani není třeba dále komentovat.
Scénárista Gibelin jde však ještě dále – jakési spory dvou ras se stávají malichernými ve světle nadčasových událostí, které s sebou strhávají i bytosti nadpřirozené, pohádkové. A tak ukazuje, že nic není věčné: ani bohové, ani mocní čarodějové a ani dávná rovnováha. Lze si představit jasnější a silnější varování?
Ovšem zanechme mentorování – to určitě nebylo hlavním cílem, proč autoři toto dílo stvořili. Šlo jim spíše o převedení zajímavého nápadu na papír a vlastní pobavení. Což se jim podařilo.
Kresba je na první pohled a dojem pěkná – ohromující, hýří spoustou barev, pohybuje se v široké barevné škále, tak jak to v pravé fantasy má být. Wendlingová si navíc pohrává s kompozicí stránky, při dramatických pasážích volí černý podklad papíru a obrázky roztahuje až po úplný okraj stránky, jev pro francouzský komiks obecně netypický, avšak v poslední době hodně populární. Při vlastním čtení se ovšem některé obrázky stávají nepřehlednými a nečitelnými.
Scénář je také dobrý, oplývá zajímavými nápady (obří sněžní draci pohybující se výhradně pod sněhovými závějemi, šišlavý Cafou) a zvraty (před skutečnou podstatou hrdinů si nemůžete být opravdu nikdy jisti), jenže místy jsou některé pasáže trochu zamotané, či přechody mezi stránkami tak nejasné, že se musíte vracet, abyste pochopili. Úžasná je v každém případě akce, atmosféra a napětí, udržující vás v neklidu až do samého konce. Konce? Hm, tedy, on tu vlastně žádný konec není – nebo alespoň je natolik otevřený, že si ho ani nevšimnete a sápete se po neexistujícím šestém díle.
Světla Amalu opravdu nejsou úplně pro děti a zároveň jedou dle jiného konceptu než zaběhlé prostoduché scénáře. Nečekejte žádné velkolepé, svalnaté hrdiny, prsaté blondýny ani hektolitry krve prolité ve zbytečných masakrech. Naopak, nachystejte se na svět plný skřítků a pohádkových postav (trochu podobný tomu Tolkienovskému), ve kterém se na vás z oblaků vyřítí samohybný šlapací letoun, pilotovaný šlechticem Andreasem a jeho sluhou Elwoodem. Oba patří mezi tzv. Furety, jakési skřítky s hlavou hlodavců. Není důležité, co bylo důvodem a cílem leteckého výletu, podstatnější je jejich nehoda, která končí nakonec šťastným pádem do vln neznámé řeky. To už ale oba omdlelí dobrodruzi netuší, že je nachází tlupa místních Furetů a odnáší je do domu. Slušelo by se napsat do Domu, jelikož je soběstačným minisvětem pro společenstvo obývající horní patra, a tzv. Průsvitníků, žijících v jeho podzemí. Dům se nachází na ostrově, obklopen proudem řeky Amalu, která pomalu, ale jistě povážlivě stoupá. Ohrožení se stupňuje, jenže dvě rasy nejsou schopny spolupracovat – pojí je jakási osudová nesnášenlivost. Změnu do tohoto stavu přináší až Andreas a Elwood, kteří se dopátrají pravé příčiny ohrožení a elegantním způsobem dokáží vyvést obyvatele Domu z nebezpečí. Tak končí první díl a zdálo by se, že dalšího pokračování již nebude.
Nebýt toho, že už v prvním albu se dozvídáme střípky z jakési legendy, cosi o mutantech, Velkém Dubu a jeho ohrožení. Důvtipnějšímu čtenáři již toto stačí, aby si domyslel, že to hlavní, ta pravá sranda, přijde až v dalších dílech, ve kterých nás čeká bližší seznámení s legendou, pohádkovou říší, jejími obyvateli a kouzly. Potkáme tam příšerné sněžné draky Žrakky, strážce vstupů do Dubova království Cafoua, objevíme tajemství Bigopů a spoustu dalšího. Pokud však budete hledat typického klaďase, reka, na němž vše stojí a padá, tak to budete hledat marně. A tak se do role hlavních hrdinů pasuje trojice Orana, Andreas a Elwood. Nejsou však bez chyb – hašteří se mezi sebou, chybují, ale vždy z pozitivních pohnutek a ve věci dobra.
. Série jako celek rozhodně není nezajímavá, i když – na druhou stranu – je nutné po pravdě přiznat, že u nás vzhledem k absolutnímu nedostatku čehokoli komiksového přivezeného ze Západu je zajímavé všechno. Ale buďme objektivní a realističtí. Noříme-li se do příběhu hlouběji a hlouběji, zjistíme, že jeho nosnou myšlenkou není legenda, ani boj s příšerami a netvory, nýbrž téma nad jiné aktuální – rasová nesnášenlivost. Již úvodní obraz – společný život Furetů a Průsvitníků v jednom domě na ostrově – zřetelně symbolizuje náš současný svět, kdy řeka Amalu je nekonečně proudícím vesmírem, ostrov planetou Zemí a Dům kontinentem, obývaným dvěma rasami, které - byť se životně potřebují - se nenávidí a navzájem jsou schopné se zničit. Silná metafora, kterou snad ani není třeba dále komentovat.
Scénárista Gibelin jde však ještě dále – jakési spory dvou ras se stávají malichernými ve světle nadčasových událostí, které s sebou strhávají i bytosti nadpřirozené, pohádkové. A tak ukazuje, že nic není věčné: ani bohové, ani mocní čarodějové a ani dávná rovnováha. Lze si představit jasnější a silnější varování?
Ovšem zanechme mentorování – to určitě nebylo hlavním cílem, proč autoři toto dílo stvořili. Šlo jim spíše o převedení zajímavého nápadu na papír a vlastní pobavení. Což se jim podařilo.
Kresba je na první pohled a dojem pěkná – ohromující, hýří spoustou barev, pohybuje se v široké barevné škále, tak jak to v pravé fantasy má být. Wendlingová si navíc pohrává s kompozicí stránky, při dramatických pasážích volí černý podklad papíru a obrázky roztahuje až po úplný okraj stránky, jev pro francouzský komiks obecně netypický, avšak v poslední době hodně populární. Při vlastním čtení se ovšem některé obrázky stávají nepřehlednými a nečitelnými.
Scénář je také dobrý, oplývá zajímavými nápady (obří sněžní draci pohybující se výhradně pod sněhovými závějemi, šišlavý Cafou) a zvraty (před skutečnou podstatou hrdinů si nemůžete být opravdu nikdy jisti), jenže místy jsou některé pasáže trochu zamotané, či přechody mezi stránkami tak nejasné, že se musíte vracet, abyste pochopili. Úžasná je v každém případě akce, atmosféra a napětí, udržující vás v neklidu až do samého konce. Konce? Hm, tedy, on tu vlastně žádný konec není – nebo alespoň je natolik otevřený, že si ho ani nevšimnete a sápete se po neexistujícím šestém díle.
