Možná právě proto ano – ne, nečekejme žádnou velkolepou fantasy ve stylu Pána prstenů, nýbrž nefalšovaný středověk se vším všudy: s rytíři a jejich souboji, s válečnými výpravami do tehdy dalekých a exotických zemí, s krásnými pannami princeznami, s opevněnými hrady, s mýtickými příšerami, zázraky i odulými mnichy…
Ardent zamilovaný, na cestách…
Základní schéma série je velice jednoduché. Rytíř Ardent z Walburgu, mladý, odvážný, občas trochu horkokrevný, nicméně čestný a ctnostný rytíř, je zamilovaný do krásné, zlatovlasé, laskavé Gwendoliny, dcery krále Artuše. Z toho vyplývá řada peripetií: Artuš lásce našich hrdinů nepřeje, pokouší se Ardenta zbavit a posílá ho na téměř nesplnitelné mise do cizích krajů. Mladík se však zároveň objevuje vždy včas tak, aby králi pomohl a nakonec si získal jeho důvěru. Nehledejme tu žádnou spojitost s legendárními příběhy hochů od kulatého stolu, příběhy nejsou nijak blíže časově určené, autor si středověk prostě umíchal podle svého gusta a staví vedle sebe např. módu ze sedmého a 14. století.
Hned v premiérovém příběhu Chevalier Noir (Černý rytíř, album vydal, jako ostatně všechna další, Casterman, leden 1970) musí hlavní hrdina porazit stejnojmenného ničemu, ve dvojce Loupes de Rougecogne (Vlci z Rougecogne, vydáno také v roce 1970, jelikož se jednalo o soubor původně časopisecké verze) dokonce likviduje vzpouru celého odbojného rodu, ve trojce Loi de la steppe (Zákon stepi, 1971) se střetne s krutým Tatarem Miklosem Kubacsem, který unesl dceru bohatého guvernéra Janose Dószy. A tak to jde dál a dál.
Ardent bojuje s Vikingy z černého drakkaru (Corne de brume, Výstražné troubení, 1972), dostane se do Irska (Harpe sacrée, Posvátná harfa, 1973), na Arabský poloostrov (Dame des sables, Paní písku, 1976), na Kyjevskou Rus (Piege, Léčka, 1985), k hranicím Mongolska (Arc de Saka, Sakův luk, 1987) či dokonce až do pohádkové Indie (Yama, princesse d´Alampur, Yama, princezna z Alampuru, 1989). Jeho protivníky jsou tajemní, zdánlivě nezničitelní šílenci jako Sigbert z Wormu (Ogre de Worm, Wormský obr, 1977), uhrančivý králův rádce Corbin (Cavaliers de l´apocalypse, Jezdci apokalypsy, 1980) nebo třeba zhrzený Artušův protivník Jocelyn (Les murs qui saignent, Krvácející zdi, 2001). Příběhy se pohybují na hranici uvěřitelnosti, ale co by to bez trochy té mystiky bylo za dobrodružství z dob tisíc let vzdálených. (Zároveň je jasné, kde se také Van Hamme inspiroval při tvorbě svého Thorgala.)
Ardent a Francois
Ardent se poprvé objevil v časopise Tintin v roce 1966. Stvořil ho Belgičan jménem Francois Craenhals (narozen 1926 v Ixelles), absolvent Bruselské akademie krásných umění. Jak bylo zvykem, svou kariéru nastartoval jako karikaturista v časopisech a reklamní kreslíř. Ve 40. letech začíná koketovat s komiksem, jako ilustrátor se podílí na tvorbě několika příběhů. Jeho prvním vlastním komiksem se stal Karan, rozhodující v jeho dalším vývoji ovšem byl vstup do magazínu Tintin, kde roku 1953 rozjíždí úspěšnou sérii Pom et Teddy. Ta mu otevřela dveře k dalším projektům: spolupracuje s katolickým časopisem Petits Belges, pro deník Libre Belge dělá strip Primus et Musette, jako kreslíř se podílí na několika dalších sériích, z nichž nejslavnější je humoristická adventura Les 4 as. Od konce 60. let se věnuje především právě jí a svému milovanému Ardentovi, přičemž pouze v jednom případě (album La fiancée du roi Arthus, Nevěsta krále Artuše, 1995) přepustil křeslo scenáristy někomu jinému – Gérardovi Dewammemu. Craenhals zemřel v roce 2004 a zanechal po sobě celkem 20 ardentovských alb. Najde se schopný následovník, který by přidal další?
Ardent zamilovaný, na cestách…
Základní schéma série je velice jednoduché. Rytíř Ardent z Walburgu, mladý, odvážný, občas trochu horkokrevný, nicméně čestný a ctnostný rytíř, je zamilovaný do krásné, zlatovlasé, laskavé Gwendoliny, dcery krále Artuše. Z toho vyplývá řada peripetií: Artuš lásce našich hrdinů nepřeje, pokouší se Ardenta zbavit a posílá ho na téměř nesplnitelné mise do cizích krajů. Mladík se však zároveň objevuje vždy včas tak, aby králi pomohl a nakonec si získal jeho důvěru. Nehledejme tu žádnou spojitost s legendárními příběhy hochů od kulatého stolu, příběhy nejsou nijak blíže časově určené, autor si středověk prostě umíchal podle svého gusta a staví vedle sebe např. módu ze sedmého a 14. století.
Hned v premiérovém příběhu Chevalier Noir (Černý rytíř, album vydal, jako ostatně všechna další, Casterman, leden 1970) musí hlavní hrdina porazit stejnojmenného ničemu, ve dvojce Loupes de Rougecogne (Vlci z Rougecogne, vydáno také v roce 1970, jelikož se jednalo o soubor původně časopisecké verze) dokonce likviduje vzpouru celého odbojného rodu, ve trojce Loi de la steppe (Zákon stepi, 1971) se střetne s krutým Tatarem Miklosem Kubacsem, který unesl dceru bohatého guvernéra Janose Dószy. A tak to jde dál a dál. Ardent bojuje s Vikingy z černého drakkaru (Corne de brume, Výstražné troubení, 1972), dostane se do Irska (Harpe sacrée, Posvátná harfa, 1973), na Arabský poloostrov (Dame des sables, Paní písku, 1976), na Kyjevskou Rus (Piege, Léčka, 1985), k hranicím Mongolska (Arc de Saka, Sakův luk, 1987) či dokonce až do pohádkové Indie (Yama, princesse d´Alampur, Yama, princezna z Alampuru, 1989). Jeho protivníky jsou tajemní, zdánlivě nezničitelní šílenci jako Sigbert z Wormu (Ogre de Worm, Wormský obr, 1977), uhrančivý králův rádce Corbin (Cavaliers de l´apocalypse, Jezdci apokalypsy, 1980) nebo třeba zhrzený Artušův protivník Jocelyn (Les murs qui saignent, Krvácející zdi, 2001). Příběhy se pohybují na hranici uvěřitelnosti, ale co by to bez trochy té mystiky bylo za dobrodružství z dob tisíc let vzdálených. (Zároveň je jasné, kde se také Van Hamme inspiroval při tvorbě svého Thorgala.) Ardent a Francois
Ardent se poprvé objevil v časopise Tintin v roce 1966. Stvořil ho Belgičan jménem Francois Craenhals (narozen 1926 v Ixelles), absolvent Bruselské akademie krásných umění. Jak bylo zvykem, svou kariéru nastartoval jako karikaturista v časopisech a reklamní kreslíř. Ve 40. letech začíná koketovat s komiksem, jako ilustrátor se podílí na tvorbě několika příběhů. Jeho prvním vlastním komiksem se stal Karan, rozhodující v jeho dalším vývoji ovšem byl vstup do magazínu Tintin, kde roku 1953 rozjíždí úspěšnou sérii Pom et Teddy. Ta mu otevřela dveře k dalším projektům: spolupracuje s katolickým časopisem Petits Belges, pro deník Libre Belge dělá strip Primus et Musette, jako kreslíř se podílí na několika dalších sériích, z nichž nejslavnější je humoristická adventura Les 4 as. Od konce 60. let se věnuje především právě jí a svému milovanému Ardentovi, přičemž pouze v jednom případě (album La fiancée du roi Arthus, Nevěsta krále Artuše, 1995) přepustil křeslo scenáristy někomu jinému – Gérardovi Dewammemu. Craenhals zemřel v roce 2004 a zanechal po sobě celkem 20 ardentovských alb. Najde se schopný následovník, který by přidal další? 