Komiks.cz


Logo Komiks.cz
     Hlavní stránka      Mapa webu      Úvodní seznámení s komiksem      Seznamy komiksů      Komiksy zdarma

VELKÝ PIRÁT VOJTĚCH STEKLAČ

08.08.2006, autor: Ivo Fencl

Kdysi jsem ho vykrádal - hltaje první verzi Žlutého Roberta (Ohníček 1968-69), kterou publikoval na pokračování pod pseudonymem Martin Mach. V téhle kriminální parodii je titulním hrdinou bankovní lupič, tedy padouch, leč sympaťák. Snad i proto bývala má touha vyprávět o něm veliká. Už cestou do školy jsem začal. O velké přestávce pokračoval. To jsem si však přesedl až za lavice, doprostřed řádky židliček. Věrní posluchači už čekali…




S neposedným Petrem Nepodalem a vyčouhlým Kájou Kuchynkou jsme se pak scházeli i odpoledne a jelikož mi Steklačův materiál brzy došel, navázal jsem vlastním. A copak se nezmůžu i na svého lumpa? blesklo mnou – a odstartovala sága Zelený Jíra. Ne, nikdy jsem neměl moc invence, a tak jsem Žlutého Roberta pouze přelakoval. Bohužel se má schopnost zaujmout od těch časů už pouze horší. Díky geniu loci mě ještě dnes povzbudí, když tu boudu starých sedánek míjím. Jak rád bych nakoukl. Ale copak mohu? Chytli by mě nejspíš jako zloděje, a tak nevím, co zbývá ze sedátka naší party, ale zato je mi známo, co se ve mně uchytilo z Vojty Steklače.

Žlutý Robert vs. Pankrác Tangent

Začal psát Žlutého Roberta jen den po sovětské okupaci. Nabroušen ho vychrlil do týdne, během něhož byla redakce Ohníčku, kde právě začínal, obsazena. „Mé první literární stipendium,“ směje se dnes, ale pro knižní vydání text ještě revidoval a vypustil ne zcela původní pasáže. Tou byla třeba parafráze povídky Jeana Richepina (1849-1926) o dokonalé vraždě, jejíhož pachatele usvědčí vlastní grafomanie. „Jestli je Robert padouch, tak s tím jsem si hlavu nikdy nelámal, ale zjevně jsem mu fandil,“ řekl mi Steklač roku 2005, tedy přes třicet let poté, co se jeho klukovské i „navzteklé“ srdce přehouplo až tam mezi nás, do Haraburďárny, aby zavinilo, že jsme taky chtěli „udělat“ banku, ač jsme nikdy neviděli film Bonnie a Clyde. Žlutý Robert byl okolo roku 1974 jedinou knižní novinkou pro děti, která nejen že glorifikovala zločin, ale podnikala to navíc rozpustile a s energií. Steklač se ovšem narodil v Příbrami (1945). Ale klukoviny už prováděl v pražských Holešovicích. Roku 1970 dokončil studia filozofie a sociologie a rok poté odešel z Ohníčku, aby deset let vedl normalizačního Pionýra, což jinak nevzal nikdo. Od roku 1981 je spisovatelem z povolání s už asi padesáti tituly na kontě - a víc si cení těch pro děti. Každá dětská duše jakéhokoliv věku dobře pochopí, jakým právem…

Ovšem i mezi dětskými najdeme příběhy dvojího typu. 1. Boříkovy lapálie. 2. parodie škvárů. Těmi jsou třeba knihy Návrat Žlutého Roberta, Žlutý Robert a James Bond nebo Záhada Tiwi-wapu – a musely zřejmě vzniknout, protože na Tomu Sharkovi a jiném braku Steklač vyrůstal, a verneovky poprvé četl až dospělý. A tak byla okouzlující klišé pokleslé literatury přetavena i v Dobrodružství tajného agenta Pankráce Tangenta (1985), podle mne vůbec nejlepší Steklačovo dílo. Už když tyto povídky v sedmdesátých letech poprvé vycházely v Pionýru, připadaly mi jako zjevení. „Žádný kumšt,“ jako bych slyšel. „Žádný, na tehdejším úhoru. Vždyť třeba po Bondovi ani pes nesměl štěknout.“

Nesměl, vím, nicméně stejně si myslím, že Tangent obstojí i dnes. A to i v zahraničí. A přece jsem právě onu povyšující jej parodickou rovinu tenkrát vytěsňoval a vnímal knihu jako zcela regulérní počin v tom žánru, který nám, klukům, zrovna chyběl. A jindy zase v knihovně vylovím svazek Detektiv Bondybej 001 (1972) a opět se mi zdá, že to dílo snad utvářela už bujně bájná fantazie mrňavého chlapce. Ale omyl, Steklač začal psát až za studií na filozofické fakultě a žádné dětské pokusy, jež by pak mohl přepracovat, se prý nikdy nekonaly. A navíc: neplánoval. Pro časopisy tvořil vyloženě za pochodu, ba v letu, a my už hltali první pokračování a on ještě nezačal vymýšlet poslední. Výsledky přesto obstojí, a to rašívalo i víc příběhů najednou, vždyť byl i veleplodným scénáristou komiksovým.

„Velký pirát“ Vojtěch Steklač

Sice jsem měl to štěstí, že mi rodiče předplatili literárně kvalitní Mateřídoušku, nikoli však už takové, aby mi domů chodil i Ohníček, a žil jsem až příliš „mimo“ na to, abych si duchovní potravu tehdy dokázal vynutil. Jen tak se mohlo stát, že má naivní bytost po léta opečovávala pouhá DVĚ, o to víc však zbožňovaná čísla Ohníčku. Jen dvě, ty pestré zadní strany mě však uhranuly tím totálněji. Kreslila je Věra Faltové na scénář jakéhosi Růžka a pak Kapra, což byly ovšem jen další Steklačovy pseudonymy. A tak se rodily příhody Velkého piráta a Šilhouna, páru bosých kamarádů, kteří v kosmu, arktidě i podzemí opět a opět bojují s „největším padouchem vesmíru, geniálním doktorem QQ“. I když pro mne se dlouho bili s „doktorem OO“, než mi táta osvětlil, že nebyl z WC a asi ani lékař a že abeceda disponuje i písmeny, která soudružka učitelka pomíjí... Přímo esencí tohoto seriálu se mi zdá být scéna odehrávající se na pusté planetě blízko Marsu. Tam QQ pomocí zeleného paprsku přitáhne létající talíř obou „Mořských vlků“, a když kluci vyjdou na obhlídku, jejich úhlavní nepřítel se zjeví na hřbetě mamuta, který se na jeho pokyn chobotem zmocní párku marťanských dětiček s tykadélky. „Kde je Velký Pirát a Šilhoun?“ stojí v bublině. „Nevíme.“ „Dobrá. Jste moje rukojmí!“ A já rukojmím „epopeje“ rovněž zůstávám. Ale nemuselo to být. Tedy kdybych opět nekradl. To vám však jednou u školy na Malé Straně (čtvrť Starého Plzence) nakládal soused Čejka sběr a my, děti, jsme pomáhaly. A tu na mne jukl Ohníček. Jako by nic jsem se přitočil - a šup, už byl pod trikem. Což ve velkém pokračovalo ve sklepě Nepodalovy „bytovky“. Tam pohřbili nájemníci Ohníčků desítky, ale jeden krtek se vždycky znovu vplížil, poklady vyhrabal, vložil na parapet okénka, „čistý“ vylétl po schodech a venku se přitočil a šup zase za triko. Ne, dnešní děti plné filmů si již u počítače nepředstaví štěstí, s nímž jsem výtěžek lovů doma archivoval, a máloco ony tuší o žalu nad mezerami, které mi ve Steklačově seriálu dodnes zůstávají. Jenže nebýt právě těch proluk, spustila by má fantazie? Povídal bych? A měl tolik kamarádů? Byl bych obdivován a nakreslil i sto stran seriálu pro svébytný „časopis“ Rodina (1975-79)? Sotva. Původní Mořští vlci (1968-1974) vznikli jako cyklus „Vysílání“ a nebyli komiksem. Ke změně formy ale došlo brzy (1969) a celek sestává z těchto pěti obrázkových sérií (212 stran): Mořští vlci a ďábelský doktor QQ, Mořští vlci ve vesmíru, Mořští vlci a sedm trpaslíků, Mořští vlci a poklad trpasličího krále, Sněhurka a trpaslík Dodo. Úplně jsem tomu světu bublin tenkrát propadl, ale Steklač se zatím víc proslavil prózou.

Mikulášovy patálie po česku

Už v letech 1960-64 ve Francii vyšlo pět povídkových souborů Mikulášových patálií, jež psal René Goscinny (1926-1977), taktéž autor Asterixe a Lucky Luka. Cyklus převzal Ohníček. A právě Steklače pak požádali, ať zkusí „něco podobného“. Takto, řízením z vnějšku, které se brzy mělo stát jeho přečastým údělem, vznikly i Boříkovy lapálie. Dnes už v sobě tyto příhody čtyř kluků nosí okolo dvaceti knižních titulů (první vyšel 1970) a jako mou generaci učili vtipu hlavně Šimek, Grossmann a Švandrlík, přidružil se těmi svazky i typicky suchý humor Steklačův. A já co hoch lapálie nadšeně předčítal rodičům, a za ty nejvydařenější měl epizody s Boříkovým strýcem Chrobákem, oním výstředním vynálezcem, který si žil navzdory socialismu „v skrytu“ v domě-pevnosti za vodním příkopem. A ne, nikdy nezapomenu na bláznivou jízdu jeho autíčkem, když svezl svého bratra, jeho ženu a právě jejich syna Boříka. A tak mi na celém tom cyklu vlastně vadí jen dvě věci. Jednak Steklač své původní goscinnyovské povídečky upravoval a přidal vtipné dialogy (o což nic, ale ubylo na spádu), jednak nesedí momenty, kdy do jinak realistického světa neústrojně vtrhne fantaskní prvek, jako když začne robot v Chrobákově sklepě hovořit s Boříkem (anebo mate celá boříkovská knížka Strašidla a spol., nemístně pohádková zakázka).

A co mi naopak nevadí? Občasné Steklačovy výpůjčky, ba loupeže, i když se třeba obávám, že „jeho překlad“ Gerstackerových Zlatých prutů (1974) z němčiny je pouhou úpravou překladu už podstatně staršího. A nevadí mi ani Steklačova nepříkladnost. Tu dokonce miluji, vždyť i k figurám knihy Žlutý Robert patří i deux ex machina jménem Zběsilý cyklista, náhle se vynořující. Nicméně čiperné pojíždění Plzní na kole vřele nedoporučuji a hlavně ne poté, co jsem na fiktivní svobodu a časošetření doplatil jizvou na hrudi.

To budiž i výstrahou všem stejně pitomým, kteří by chtěli Steklačovy anarchistické hrdiny snad napodobovat...





Autor:


Autor článku: Ivo Fencl

Související články:


Ohlédnutí za mizejícími legendami
30.04.2017 Ovocný komiks 3: Fazole s mákem s gustem souloží s burskými povidly - 0 % - AKTUALIZOVÁNO
27.09.2007 ROBOT MIKI
30.01.2007 PUNŤOVY PŘÍHODY






    


Hipísáci už ztratili hajp!

Jaké megakorporace USA ovládají Marvel a DC Comics?

Jaký je rozdíl mezi zákeřným sarkasmem a ironií?

BUM!!!
Totální komiksová bomba!
Celý svět vybouchne za 3..2...

Revoluce v citlivých partiích! Řešení ryze mužských a čistě ženských problémů.





Vlastní vyhledávání




     Hlavní stránka      Mapa webu      Úvodní seznámení s komiksem      Seznamy komiksů      Komiksy zdarma


© 2000-2017
    Komiks.cz


Licence Creative Commons
Komiks.cz podléhá licenci Creative Commons
Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Unported
.
Kontakt

Facebook

Google+

RSS
Nezávislost

Cílem webu komiks.cz
je přinášet kvalitní
publicistiku náročnému čtenáři. Neexistuje tu žádná závislost na jakémkoli nakladatelství, komiksy jsou podrobovány odůvodněné kritice a autoři za ni nesou odpovědnost.

Jste tvůrce komiksů?

Rádi vám dílo zveřejníme v rubrice Volná tvorba.
Komiks zpropagujeme, zhodnotíme jej
v minirecenzi a představíme v rozhovoru s vámi. Jednotlivé stránky komiksu pak budou postupně vycházet každý týden na pokračování přímo
na hlavní stránce. Kontaktujte nás!