. Vladimír Veverka ve svém článku Začalo to Ohníčkem (Ikarie XB2, 1986) svého dětského hrdinu připomíná takto: „Seriál Robot Miki dnes upadl takřka do zapomenutí, ačkoli v době vzniku (a ještě i dlouho poté) představoval absolutní špičku kresleného seriálu v našem dětském tisku vůbec. Zásluhu na tom měl především jeho tvůrce Zdeněk Miler, jeden z našich nejoblíbenějších animátorů a scénáristů kresleného filmu (nejznámější je cyklus o Krtkovi a série večerníčků). Právě díky svým filmařským zkušenostem dokázal patřičně pracovat se zkratkou a fázováním, barvou i celkovou kompozicí stránky – v mnohém z tohoto zůstal Robot Miki podnes ve své kategorii nepřekonán.“
Po plechovém hrdinovi se pak o čtyři roky později zastesklo také Vladimíru Tučapskému, který ve své glose Chtěl bych se ptát (BD fan 7, 1990) mimo jiné napsal: „Potom bych se také rád zeptal nakladatelů, kteří, nespokojeni s kvalitou Čtyřlístku, hledají ryze český comics pro děti, zda nezapomněli na pár výtečných seriálů z časopisů 60. let. Co brání novému vydání J. Kalouska (např. Honba za motorkou), Karla Franty (Malý Vinetou, S. O. S.), Jana Brychty (Martínek), Z. Milera (Robot Miki) a dalších?“
A že se Robot Miki zapsal hluboko i do Elvesova srdce, je patrné z článku, který jsme publikovali 30. srpna 2004. I v tomto textu přitom padne zmínka o tom, že nové vydání je v nedohlednu, a čtenář také zde cítí kdesi v pozadí slabé povzdechnutí.
. V roce 2006 se pak Robot Miki po dlouhých 36 letech díky nakladatelství Albatros skutečně dočkal resuscitace v podobě vázaného svazku, jenž zahrnuje 33 vybraných pokračování. A otázka zní – stálo to čekání za to, nebo se zpod nánosu dětské nostalgie vyloupla pouze další historka, které dávno došel dech?
Při prvním otevření nového vydání přichází hned na úvod úleva. Seriál je totiž tištěn z originálů, a ne pouze přescanován ze starších publikací, jak se u nás občas stává. Grafický úpravce svazku (Jana Mikulecká) sice dostal ne úplně šťastný nápad přeskupit panely do jiného formátu, než měl někdejší Ohníček, takže některé obrázky uvízly napůl cesty mezi levou a pravou stranou, nicméně nad tím se dá přimhouřit oko.
Na druhý pohled zaujme Milerova kresba. Je srozumitelná, laskavá a v dobrém slova smyslu líbivá. Navíc lze jen podtrhnout prohlášení páně Veverky, že Zdeněk Miler díky zkušenostem s animovaným filmem umí bez zakoktání vyprávět příběh prostřednictvím obrazů, dokáže v toku děje vypíchnout správný moment, zvládne zobrazit emoce svých hrdinů.
Pokud třetí pohled budeme věnovat Milerovi jako scénáristovi, je třeba konstatovat, že je na tom přece jen o chlup hůře – jeho seriál nestojí na převratně nových nebo vtipných nápadech, slušný standard si ale udržuje. Je patrné, že příběh se vyvíjel za pochodu a jeho formování mělo podobný průběh, jaký v takovéto situaci mají prakticky všechny seriály. Na počátku byl vstupní nápad – kluk Jirka najde robota, který mu podobně jako džin z kouzelné lampy pomáhá plnit jeho přání. Zpočátku má každé nové pokračování podobu zcela uzavřené epizody a opakovaně se vracejí jen oba hlavní protagonisté. Postupně se ale přidávají další postavy (v tomto případě lev) a seriál dostává dějovou linku, jež se vine napříč řadou pokračování.
. Na čtvrtý pohled se pak vynořuje jeden paradox – navzdory modernosti Milerovy kresby má Robot Miki z komiksového pohledu značně konzervativní formu, protože nepracuje s bublinami. V původním vydání byly dialogy vytištěny tam, kde bylo zrovna místo – většinou do některého volnějšího koutu obrázku, v aktuální edici už texty alespoň způsobně skončily pod jednotlivými panely. A rovněž samotný příběh jako by tvořil most mezi prvorepublikovými seriály, na kterých s velkou pravděpodobností Zdeněk Miler vyrůstal, a šedesátými léty. Robot totiž k běžné výbavě předválečných kreslených cyklů nepatřil, zato cestu do Afriky, na niž se Jirka s Mikim vydají, už prošlapal Ladův Tonda Čutal, Voborského Luzínek, Klapačův Punťa a zástupy dalších komiksových postav. A jejich způsoby přepravy i prožitá dobrodružství se od těch Mikiho nijak závratně neliší. (Zde též budiž řečeno, že Zdeněk Miler podobně jako jeho někdejší předchůdci občas zachází s fakty dosti volně, a tak po černém kontinentu například klidně nechá hopsat klokany).
Přesto všechno ale není pochyb o tom, že si Robot Miki nové vydání zasloužil a má potenciál okouzlit novou generaci čtenářů, byť už zaručeně nevyvolá takovou vlnu nostalgie jako jeho první zjevení v šedesátých letech, kdy se jeho plechové tělo lesklo novotou a kdy měl navíc nesrovnatelně menší konkurenci.
Na závěr pak ještě dvě poznámky k úpravám, které seriál prodělal oproti předchozím vydáním. Po stránce výtvarné se liší pouze první pokračování, které však Miler nově nakreslil už pro sešitovou reedici z roku 1968. Texty pak pro albatrosí soubor doplnila a upravila Blanka Sýkorová, ne vždy ale projevila cit pro to, co opravdu fungovalo. Nejvíc zamrzí, že v první části komiksu zcela odstranila Mikim užívaný vokativ „Pane můj Jirko“, aby jej pak v druhé půli z neznámého důvodu ponechala bez úprav. Škoda.
Po plechovém hrdinovi se pak o čtyři roky později zastesklo také Vladimíru Tučapskému, který ve své glose Chtěl bych se ptát (BD fan 7, 1990) mimo jiné napsal: „Potom bych se také rád zeptal nakladatelů, kteří, nespokojeni s kvalitou Čtyřlístku, hledají ryze český comics pro děti, zda nezapomněli na pár výtečných seriálů z časopisů 60. let. Co brání novému vydání J. Kalouska (např. Honba za motorkou), Karla Franty (Malý Vinetou, S. O. S.), Jana Brychty (Martínek), Z. Milera (Robot Miki) a dalších?“
A že se Robot Miki zapsal hluboko i do Elvesova srdce, je patrné z článku, který jsme publikovali 30. srpna 2004. I v tomto textu přitom padne zmínka o tom, že nové vydání je v nedohlednu, a čtenář také zde cítí kdesi v pozadí slabé povzdechnutí.
. V roce 2006 se pak Robot Miki po dlouhých 36 letech díky nakladatelství Albatros skutečně dočkal resuscitace v podobě vázaného svazku, jenž zahrnuje 33 vybraných pokračování. A otázka zní – stálo to čekání za to, nebo se zpod nánosu dětské nostalgie vyloupla pouze další historka, které dávno došel dech?
Při prvním otevření nového vydání přichází hned na úvod úleva. Seriál je totiž tištěn z originálů, a ne pouze přescanován ze starších publikací, jak se u nás občas stává. Grafický úpravce svazku (Jana Mikulecká) sice dostal ne úplně šťastný nápad přeskupit panely do jiného formátu, než měl někdejší Ohníček, takže některé obrázky uvízly napůl cesty mezi levou a pravou stranou, nicméně nad tím se dá přimhouřit oko.
Na druhý pohled zaujme Milerova kresba. Je srozumitelná, laskavá a v dobrém slova smyslu líbivá. Navíc lze jen podtrhnout prohlášení páně Veverky, že Zdeněk Miler díky zkušenostem s animovaným filmem umí bez zakoktání vyprávět příběh prostřednictvím obrazů, dokáže v toku děje vypíchnout správný moment, zvládne zobrazit emoce svých hrdinů.
Pokud třetí pohled budeme věnovat Milerovi jako scénáristovi, je třeba konstatovat, že je na tom přece jen o chlup hůře – jeho seriál nestojí na převratně nových nebo vtipných nápadech, slušný standard si ale udržuje. Je patrné, že příběh se vyvíjel za pochodu a jeho formování mělo podobný průběh, jaký v takovéto situaci mají prakticky všechny seriály. Na počátku byl vstupní nápad – kluk Jirka najde robota, který mu podobně jako džin z kouzelné lampy pomáhá plnit jeho přání. Zpočátku má každé nové pokračování podobu zcela uzavřené epizody a opakovaně se vracejí jen oba hlavní protagonisté. Postupně se ale přidávají další postavy (v tomto případě lev) a seriál dostává dějovou linku, jež se vine napříč řadou pokračování.
. Na čtvrtý pohled se pak vynořuje jeden paradox – navzdory modernosti Milerovy kresby má Robot Miki z komiksového pohledu značně konzervativní formu, protože nepracuje s bublinami. V původním vydání byly dialogy vytištěny tam, kde bylo zrovna místo – většinou do některého volnějšího koutu obrázku, v aktuální edici už texty alespoň způsobně skončily pod jednotlivými panely. A rovněž samotný příběh jako by tvořil most mezi prvorepublikovými seriály, na kterých s velkou pravděpodobností Zdeněk Miler vyrůstal, a šedesátými léty. Robot totiž k běžné výbavě předválečných kreslených cyklů nepatřil, zato cestu do Afriky, na niž se Jirka s Mikim vydají, už prošlapal Ladův Tonda Čutal, Voborského Luzínek, Klapačův Punťa a zástupy dalších komiksových postav. A jejich způsoby přepravy i prožitá dobrodružství se od těch Mikiho nijak závratně neliší. (Zde též budiž řečeno, že Zdeněk Miler podobně jako jeho někdejší předchůdci občas zachází s fakty dosti volně, a tak po černém kontinentu například klidně nechá hopsat klokany).
Přesto všechno ale není pochyb o tom, že si Robot Miki nové vydání zasloužil a má potenciál okouzlit novou generaci čtenářů, byť už zaručeně nevyvolá takovou vlnu nostalgie jako jeho první zjevení v šedesátých letech, kdy se jeho plechové tělo lesklo novotou a kdy měl navíc nesrovnatelně menší konkurenci.
Na závěr pak ještě dvě poznámky k úpravám, které seriál prodělal oproti předchozím vydáním. Po stránce výtvarné se liší pouze první pokračování, které však Miler nově nakreslil už pro sešitovou reedici z roku 1968. Texty pak pro albatrosí soubor doplnila a upravila Blanka Sýkorová, ne vždy ale projevila cit pro to, co opravdu fungovalo. Nejvíc zamrzí, že v první části komiksu zcela odstranila Mikim užívaný vokativ „Pane můj Jirko“, aby jej pak v druhé půli z neznámého důvodu ponechala bez úprav. Škoda.
