Komiks.cz

. Ne, nejde však tentokrát o černocha ni o „negra“. Jde spíš o Romy, vždyť hned v jednom z prvních příběhů Punťa dostává do šatlavy jejich kočovnou partičku. Dotyční si to ovšem dobře zapamatují a počíhají si později na pejska na lesní křižovatce. Pod obrázkem vzápětí čteme:
Punťa, celý vyjukaný,
kouká se na všecky strany
co však vidí, pro vše svaté,
samé hlavy kudrnaté!
Je lapen do vaku a už nadskakuje na hřbetě snědého muže s dýkou. Konec pejskův?
Když Punťu cikáni vzteklí
v pytli na zádech odvlekli
až do lesního tábora,
stál před ním chlap jako hora,
jenž byl pohlavárem tlupy.
„Hned ať v pevných poutech úpí,
když cikánům plány hatí!
Tohle se mu nevyplatí!
Provaz dejte mu kol krku,
uvažte ho zde, u smrku.
Ještě dneska si tě, synku,
upečeme na ohýnku!“
Cikáni si nože brousí,
olizují mlsně vousy,
společnost se baví hlučná:
„To zas bude pečeň tučná!“
Štěstí, že v poslední chvíli přiletěla Kikina zavěšena na balónku a budoucího chotě odnesla mlsounům před nosem!

To ovšem s rasismem nemá moc společného, že ano. Autorka Marie Voříšková jen zachytila tehdejší situaci ještě kočujících cikánů a ostatně ještě v průběhu seriálu byl Voříškové nelichotivý pohled víc než vylepšen její nástupkyní Blankou Svačinovou, která takto rozvinula osudy jednoho z Punťových synů:
Jednou – všecek zaprášený
potkal dvě podivné ženy.
Spatřily ho – mrkly na se:
„Zatoulaný pejsek – zdá se!“
A právě tyto dvě lepé cikánky pak štěně vlákají do svého tábora na mlíčko...
„Hle – pečínka!“ dívka řekla,
když sem Barryho dovlekla.
„Je sice jen kost a kůže,
ale to mu nepomůže!“
A dál? Tu se starý cikán projeví jako ryzí gentleman.
„Hola – tahle ráce není
pro cikánské najedení!
Dlouho už mi Ferko říká
o takovéhohle psíka!“
A Barry šťastně najde zaměstnání jako už předtím oba jeho sourozenci:
Ferko neměl ze psů sbírku
byl však - majitelem cirku!
A tak – dlouhém po strádání
Barry dosáh svého přání!

. Ale dosti škádlení cigánskou tematikou a zalistujme ságou o kousek dopředu. I hleďme na vydařené obrázky René Klapače: Punťa s Kiki zde své dva syny i dcerku právě do světa vypravují, jak jim to předtím nakázala jejich paní, holčička Hanka:
Tatínkovi slzy kanou:
„Sbohem – vlastně na shledanou!
Až se v světě polepšíte,
zas se domů vrátit smíte.
Harry, Mary a Barry pochodují tedy silnicí...
A tu potkají staříčka,
který „trakař tlačil do kopečka“.
Zaberou, pomohou mu... a odměnou je rada:
Chcete-li být chytří psíci
pojďte se mnou ku vesnici,
která leží tamo dole
dovedu vás – ke psí škole!“
Ale má to háček.
I slyšme: Věc však lehká nebude to,
jelikož do školy této
smí jen čistokrevní psíci!
Může se to o vás říci?
A když se štěňátka s obličejíky lidských dětí nemohou - celá vykulená - zmoci na slůvko,
dědula jim přímo před školou vše ještě lapidárně dovysvětlí:
„Musíte říct k svému jménu
všechno o svém rodokmenu
kdo byl otec váš a matka
z jaké rodiny jste zkrátka!“
Co na to říci?
Barry prones slova pevná:
„My jsme rasa čistokrevná!
Za otce i naši matku,
dal by každý korun řádku!“
Uf! A jak se zdá, přece jen to s nimi ještě dobře dopadne, i když... Není vyhráno!
Pan učitel byl tu skokem!
Pohléd na psy přísným okem,
vida však kožíšky bílé,
pousmál se na ně mile.
Rasa čistá a bez chyby –
chytré oči se mi líbí –
pohled bystrý, smělý – nuže
z těch tří zde být něco může!

Abychom to však shrnuli. Punťovy příhody vycházely už od třicátých let, zprvu v Listu paní a dívek, samostatně pak jednoduše jako sešitky Punťovy příhody od roku 1935. Byly zastaveny až počátkem roku 1943, přičemž námi pro zajímavost zmiňovaný příběh o psí škole byl v Čechách naposled vydán roku 1992. Jenže po dvou dalších číslech však byla zastavena i tato obnovená edice...

PUNŤOVY PŘÍHODY