A dovolte jen kratičkou osobní vzpomínku, protože už je to věru dávno, co na mne poprvé jukly ze starých Ohníčků (čísla 12 až 15 z ročníku 19, rok 1969), a když mi jejich český titul Štěstí a smůly siňora Bonaventury hrdě naznačil, že tady asi určitě půjde o překlad z jazyka kapitalistické Itálie. Ty čtyři česky vydané strany v podlouhlém formátu 24 x 16 cm pro svou výraznost, skoro až pouťové barvy a naprostou odlišnost od všeho ostatního utkvěly v paměti mnohých. Přesto byl seriál už od léta 1969 nahrazen Mořskými vlky a ďábelským doktorem QQ.
Naivismus oněch obrázků je – mimo jiné – nesporně i předzvěstí dnešní tvorby Františka Ringo Čecha, i když ani on si na svých obrazech a ve svých písňových textech nedovolil servírovat dětem až takováto „kouzla nechtěného“:
Vyjel jsem si na moře
zaplašiti své hoře.
Ale pozor, mečoun zrádný!
Blednu, blednu
- a pak s pejskem čelem ke dnu.
Kolem mne jsou líni, cejni,
žádná slast tu tedy nejni.
Vůbec... Dík, příteli potápěči,
dojetím až skoro brečím...
Zas na zemi, hip-hip-hurá,
škeblí na mně celá fůra.
Ve všech byly perličky,
inkasuju sumičky.
Milión!
Anebo:
Dopuštění nemilé:
květináč se řítí z okna slečny Julie.
Dívky krásné, spanilé...
Utrpěl jsem otřes mozku,
budu asi blebtat tlosku.
Ble, ble... Už mě nesou lokajíci,
ztuhlého jak svíci voskovici.
Do postele s pánem, honem!
A pan doktor: Nebyl kopnut koněm?
Konečně je mi zas krásně,
sličná Julie předčítá básně.
A je z toho svatba. Hostů bilión.
Julie však nemá milión.
Ach jo...
Či ještě do třetice:
Cože? Vy chcete práci?
Já tu nejsem pro legraci.
Prý působím sklesle jako slepice.
To mě tedy tlouštík naštval. Velice.
Moc... Siňore, jsem poustevník a zázračný doktor,
tato vodička vás zbaví chmur i tlustých potvor!
Napil jsem se. Můj pes zírá.
Štěk: Vivat, doktor! Vydupám odzemek.
Smutní hoši, neduživí!
Kupte: má vodička dělá divy!
Julie má! Zde je zlato.
Milión. Má vodička stála za to.
Nebudu už pracovat.
Vyjel jsem si na moře
zaplašiti své hoře.
Ale pozor, mečoun zrádný!
Blednu, blednu
- a pak s pejskem čelem ke dnu.
Kolem mne jsou líni, cejni,
žádná slast tu tedy nejni.
Vůbec... Dík, příteli potápěči,
dojetím až skoro brečím...
Zas na zemi, hip-hip-hurá,
škeblí na mně celá fůra.
Ve všech byly perličky,
inkasuju sumičky.
Milión!
Anebo:
Dopuštění nemilé:
květináč se řítí z okna slečny Julie.
Dívky krásné, spanilé...
Utrpěl jsem otřes mozku,
budu asi blebtat tlosku.
Ble, ble... Už mě nesou lokajíci,
ztuhlého jak svíci voskovici.
Do postele s pánem, honem!
A pan doktor: Nebyl kopnut koněm?
Konečně je mi zas krásně,
sličná Julie předčítá básně.
A je z toho svatba. Hostů bilión.
Julie však nemá milión.
Ach jo...
Či ještě do třetice:
Cože? Vy chcete práci?
Já tu nejsem pro legraci.
Prý působím sklesle jako slepice.
To mě tedy tlouštík naštval. Velice.
Moc... Siňore, jsem poustevník a zázračný doktor,
tato vodička vás zbaví chmur i tlustých potvor!
Napil jsem se. Můj pes zírá.
Štěk: Vivat, doktor! Vydupám odzemek.
Smutní hoši, neduživí!
Kupte: má vodička dělá divy!
Julie má! Zde je zlato.
Milión. Má vodička stála za to.
Nebudu už pracovat.
Zvlášť poslední věta potěší. Mnohé. A celé to vlastně zůstává docela aktuální a pasuje i do dnešní dravé doby, nemyslíte? Autorem tohoto kuriózního komiksu, jehož humor se vznáší až kdesi pod hranicí brakové stratosféry (ale pozor, částečně právě i díky českému překladu), byl herec a dramatik Sergio Tofano, Ital, který učinil Bonaventuru dokonce i hrdinou svých divadelních her. A na papíře potom prastarou tradici loutkového divadla a komedie dell´arte velice odvážně promítl i do specifické kresebné linky, která vůbec není tak primitivní, jak se možná někomu na první pohled jeví. I v časopisech díky tomu dodnes vnímáme jevištní gesta a paňácovitost postav...
A proč jsou všechna pokračování zakončována stále toutéž absurdní pointou z nebe spadlého miliónu? I v tom tkví satira. V kapitalismu může prý uspět každý, kdo se přičiní, anebo tak aspoň zní tradiční heslo, jenže milý Tofano jej ironizuje, a to bez přestání, permanentně a v jakési válce s hořkostí, která do jeho scénářů také prosakuje.
Jak upozornil už Jaroslav Tichý v knize Comics (1967), Bonaventurova popularita nikdy nepřekročila hranice Itálie. Je to škoda? Určitě. Převeliká. A ani onen krátký český pokus o rekapitulaci v časopise Ohníček na konci šedesátých let Bonaventurovi u nás reputaci nespravil. Zatím ne. Opakuji: „Litujme“, protože (diskutabilní) poučku „úspěch čeká na každého“ svedl zde siňor Tofano zironizovat vskutku MISTROVSKY - a možná jako nikdo jiný.
