Působivá kresba Honzy Bažanta, v níž se mísí elegance, patos a writerský gryf, plní stránky bépětkového sešítku do posledního čtverečního milimetru – možná až ke škodě příběhu samého. Bažant se nebojí experimentovat, a jeho vykreslená ruka zvládá extrémní perspektivu, zdařilou komiksovou nadsázku, technicistní náčrtky, našlápnutá SFX i ruční lettering. Jeho vyhrocená stylizace ale drhne v místech, kde lettering svérázným písmem ohrožuje čitelnost, kde příliš vypjaté obrázky zaráží plynulost a kde volná stránková kompozice mate směr čtení. A že kompoziční čistota a skromnost jeho kresbě na dynamičnosti neubírá, jsme mohli přesvědčit v Jak to všechno pěkně roste v motovském Kontrabandu.

Pod samotnou realizací ale cítíme silný – a zábavný – proud, kterým je pro Bažanta vytváření nových světů – světů, v nichž se nevázaná fantasie opírá o věrohodně vykonstruované sci-fi „gadgets“ (ostatně viz i Pravý český komiks ve sborníku CZekomiks, nebo slovník živočišných druhů na propagačním webu). Ono zaujetí pro osobité, jakoby steampunkové futuretro ostatně prosvítá i Bažantovými kresbami pro dramatizaci Weissva Domu i tisíci patrech v Divadle DISK, komiksovou adaptací Čapkova Krakatitu nebo kraťasem Burkele v Aargh!u/Noci.

Scénář Filipa Nováka dokáže ve svižném tempu provést několik nečekaných obratů – takže závěr prvního sešitu ponechává čtenáře (a ostatně i hlavního hrdinu) v napjaté nejistotě, co že se to vlastně děje, a kdo tu je vlastně ten „hodný“. Pod mírně svévolnými a zatím jen v rychlosti načrtnutými sci-fi reáliemi, jejichž soudržnost prověří až následující díly, ale nacházíme odrazy současnosti – ostatně právě v tom duchu, v jakém nejpřemýšlivější autoři vědecké fantastiky zamýšleli svou současnost a její důsledky svými pracemi reflektovat. Zběsilé tempo doby, pouliční agrese i pofidérní působení politických špiček (zde ještě ve staré budově Poslanecké sněmovny nedaleko Muzea) jsou prohozeny jakoby mimochodem – leč usazují čtenáře i děj do konkrétní doby, na kterou pak navazuje samotná futuristická extrapolace. Ta však neubírá na akčním drajvu a zůstává toliko kořením – protože šmrnc a šlapající story je tím nejsilnějším dojmem z celého sešitu.

Autoři Pána času pro vydání svého díla zvolili cestu radikálního samizdatu. Jeho prodej provází intensivní DYI merchandisingová kampaň: křest proběhl na comiCZconu, kromě internetového prodeje najdete plakáty a buttonky v pražském obchůdku inter:zone, sítotisky s motivem Pána času visely na výstavě skupiny Hurá v pražském klubu Cross. Přestože kresebná zručnost i ambice Honzy Bažanta rozhodně míří za domácí hranice, propagační aktivity prozrazují zaměření spíše na alternativní subkultury, které jsou ostatně skupině Hurá kořenově blízké. Není vyloučeno, že cesta za hranice může vést skrze sousední undergroundové scény – Bažantovo berlínské stipendium by mohlo být cestou. Jsme ale zatím na jejím začátku, stejně jako na začátku Pána času. První sešit zatím motivy pouze rozprostírá – a otevřený závěr vzbuzuje silná očekávání. Vývoj tedy ponechme druhému dílu. Zatím „… musíme kurevsky zdrhat, jinak se tady z toho za chvíli hustě poserem.“