. První cyklus je zvláštní tím, jak vnesl do klasických klukovských příhod fantaskno. Autor za ten nápad asi hodně vděčí knize Dva nezbedníci (1946) Josefa Jahody (1872-1946), kde najdeme předobrazy Švandrlíkových žáků. Nicméně Jahoda ještě ukazuje víru v hejkaly a jiné strašáky jako neopodstatněnou. Miloslav Švandrlík (1932) už „výchovno“ zapovídá, a ve shodě s trendem v dětské knize let šedesátých - socialismu navzdory - uděluje realismu štulec. Známe autory, kteří zplodili hrdiny, nechali je jednat, a až když došly nápady z „tohoto světa“, nasadili bludičky. Doslova či obrazně. U Kopyta s Mňoukem sledujeme pravý opak. Hned první příběh, Oběť potoka Brumbalce (vyšel v září 1965), je nejfantasknější. Voda přítoku Sázavy činí z lidí sochy! Čekal-li však čtenář v dalších povídkách opět sci-fi, zklamal se. Příběhy zrealističtěly, bohužel…
. Ačkoliv se po Švandrlíkově dráze spisovatelské prohánějí i Černí baroni, a to hned v několika knihách, a lemují ji sbírky typicky švandrlíkovských hororů, nás nejvíce zajímají knížky pro děti a s Nepraktou vytvářené komiksy: ty „zvířecí“ jako Buf a Lora (Pionýr 1974-1975) o jezevčíkovi a papoušici i ty kratinké (Tondův letní tábor, Jirchářská balada, Kati jedou do Rokycan). Nejpropracovanějším a nejrozsáhlejším z nich je ovšem pravěký cyklus Sek a Zula, tento tyze český, zcela svébytný plagiát známé americké rodinky Flinstoneových zrozené už roku 1960. Ano, základ humoru obou cyklů vychází z týchž premis. Líčí se tu pravěk, ale tak, jako by už existovalo vše, co dnes známe, v jakési „praformě“, a jako by pralidé předem přesně věděli, co vynalézt, ba dokázali to už i pojmenovat po našem.
Toto anachronické vrácení ducha moderní doby do dávných časů je např. obdobou situace, v níž si cimrmanologové střílejí z Rakouska-Uherska, a přece ne z něj. „Jeskyně první kategorie s tekoucí vodou,“ chlubí se novomanžel. „Kroužkuji pterodaktyly,“ dodá, „jednou už s tou vědou musíme začít.“ A jeho choť krmí jednoho z dravých netvorů šiškami: „Na posvícení!“, zatímco děti zneužijí dalšího poštovního holuba. Avšak nedomyslí, že psaníčka tesaná do kvádrů („Ty máš ale krásný rukopis, Seku!“) budou posla poněkud tížit a po pádu pozdrží celý vývoj hrnčířství, tj. čistě otcovu pilnou snahu.
. Právě o podobné vtípky a ironii Švandrlík Seka a Zulu oproti americkým Flinstoneovým (ti se dočkali i dvou celovečerních filmů) notně povýšil: „Jednou se otec Pim vydal na námluvy. Láskyplně praštil krasavici kyjem do hlavy, jak kázal jemný tehdejší zvyk,“ začíná tento epos vydaný v podlouhlém sešitově poprvé roku 1971, knižně pak v trochu jiném výběru roku 1994. „Hlavně že jsme živi a zdrávi. Tyrannosaurus Bohoušek sežral jen dvě třetiny obecenstva,“ pochvalují si Švandrlíkovi pralidé a nešetří moudry a citacemi klasiků. „Marná sláva, my savci jsme přece jen inteligentnější,“ konstatuje ochočený tygr Drápek, když jinak hodný brontosaurus Punťa omylem spolkne Zulu. Mamut zaskočený zátopou hrdě plave s mručením: „Mamut, to zní tvrdě,“ a když ho pro změnu odnese vichřice, vrací se odevzdaně na původní místo: „Kdo chvíli stál, už stojí opodál.“ „Hle, pterodaktyl se vznesl nad první brázdou,“ je šťasten první zemědělec. Povědomí o budoucím tu opravdu je, třeba když stvůra honí pravěkého „akademika“ a zklidní se, až když tento odvolá: „Mýlil jsem se. Megalosauři budou žít věčně!“ „Stěhuji se do Skotska,“ plánuje si zas ryboještěr Bonifác. „Škoda, že nemáme chladničku,“ lituje matka Pola, když táta naučí děti lovit mamuta, a poté, co jiný huňáč spadne do kádě bílého jogurtu, v mozku pravěkého lovce to zajiskří: „Hle, lední medvěd. Doba ledová je za dveřmi, profesor Frm-brm se nemýlí.“
.
Humor u Švandrlíka ale jindy plyne i jen z vylíčení chvil, v nichž lidstvo (tj. obvykle jen Zula se Sekem) něco objevilo. Když třeba skvělí sourozenci uloví do vlastní jamky králici, otec si libuje: „Mám přece jen chytré děti. Mamuti se v zajetí nerozmnožují.“ Už banálnější metodou, jak vyvolat úsměv, je pak „pravěké“ zvětšování všeho: hříbků, slimáků, ježků i čuníka (veleprase Ryjátko). I na Kafkova velekrtka dojde. „Ha, tunel,“ boduje díky němu otec Pim. „Zrovna jsem měl v úmyslu ho vynalézt.“
Tolik tedy ke Švandrlíkovu pohledu nazpět. Nu, a autobiografické rysy? I ty najdeme. Svou choť Evu autor zachytil – s Nepraktovou pomocí - jako půvabnou velevosu.
Za klíčovou kapitolu tohoto veledíla považuji část Jak zahynul drzý papoušek. Tenhle pták zde prorocky udílí rady, když rodinku už „pračlověčenství“ nebaví: „Z ochočeného tygra si udělejte kožich! V drogerii kupte jed a vyhubte všechny předpotopní obludy. Otec Pim se nebude flákat, ale bude chodit do práce. Matka Pola přestane vařit předhistorické blafy a začne s hodnotnými jídly...“ Není divu, že prorok je rodinkou brzy záludně zabit - a zbaštěn. A právě toto zaměření PROTI pokroku a PRO setrvání v ideálu ráje Adama a Evy (rozuměj Seka a Zuly) je minimálně zde pro Švandrlíkovo smýšlení příznačné…
. Ačkoliv se po Švandrlíkově dráze spisovatelské prohánějí i Černí baroni, a to hned v několika knihách, a lemují ji sbírky typicky švandrlíkovských hororů, nás nejvíce zajímají knížky pro děti a s Nepraktou vytvářené komiksy: ty „zvířecí“ jako Buf a Lora (Pionýr 1974-1975) o jezevčíkovi a papoušici i ty kratinké (Tondův letní tábor, Jirchářská balada, Kati jedou do Rokycan). Nejpropracovanějším a nejrozsáhlejším z nich je ovšem pravěký cyklus Sek a Zula, tento tyze český, zcela svébytný plagiát známé americké rodinky Flinstoneových zrozené už roku 1960. Ano, základ humoru obou cyklů vychází z týchž premis. Líčí se tu pravěk, ale tak, jako by už existovalo vše, co dnes známe, v jakési „praformě“, a jako by pralidé předem přesně věděli, co vynalézt, ba dokázali to už i pojmenovat po našem.
Toto anachronické vrácení ducha moderní doby do dávných časů je např. obdobou situace, v níž si cimrmanologové střílejí z Rakouska-Uherska, a přece ne z něj. „Jeskyně první kategorie s tekoucí vodou,“ chlubí se novomanžel. „Kroužkuji pterodaktyly,“ dodá, „jednou už s tou vědou musíme začít.“ A jeho choť krmí jednoho z dravých netvorů šiškami: „Na posvícení!“, zatímco děti zneužijí dalšího poštovního holuba. Avšak nedomyslí, že psaníčka tesaná do kvádrů („Ty máš ale krásný rukopis, Seku!“) budou posla poněkud tížit a po pádu pozdrží celý vývoj hrnčířství, tj. čistě otcovu pilnou snahu.
. Právě o podobné vtípky a ironii Švandrlík Seka a Zulu oproti americkým Flinstoneovým (ti se dočkali i dvou celovečerních filmů) notně povýšil: „Jednou se otec Pim vydal na námluvy. Láskyplně praštil krasavici kyjem do hlavy, jak kázal jemný tehdejší zvyk,“ začíná tento epos vydaný v podlouhlém sešitově poprvé roku 1971, knižně pak v trochu jiném výběru roku 1994. „Hlavně že jsme živi a zdrávi. Tyrannosaurus Bohoušek sežral jen dvě třetiny obecenstva,“ pochvalují si Švandrlíkovi pralidé a nešetří moudry a citacemi klasiků. „Marná sláva, my savci jsme přece jen inteligentnější,“ konstatuje ochočený tygr Drápek, když jinak hodný brontosaurus Punťa omylem spolkne Zulu. Mamut zaskočený zátopou hrdě plave s mručením: „Mamut, to zní tvrdě,“ a když ho pro změnu odnese vichřice, vrací se odevzdaně na původní místo: „Kdo chvíli stál, už stojí opodál.“ „Hle, pterodaktyl se vznesl nad první brázdou,“ je šťasten první zemědělec. Povědomí o budoucím tu opravdu je, třeba když stvůra honí pravěkého „akademika“ a zklidní se, až když tento odvolá: „Mýlil jsem se. Megalosauři budou žít věčně!“ „Stěhuji se do Skotska,“ plánuje si zas ryboještěr Bonifác. „Škoda, že nemáme chladničku,“ lituje matka Pola, když táta naučí děti lovit mamuta, a poté, co jiný huňáč spadne do kádě bílého jogurtu, v mozku pravěkého lovce to zajiskří: „Hle, lední medvěd. Doba ledová je za dveřmi, profesor Frm-brm se nemýlí.“
.
Humor u Švandrlíka ale jindy plyne i jen z vylíčení chvil, v nichž lidstvo (tj. obvykle jen Zula se Sekem) něco objevilo. Když třeba skvělí sourozenci uloví do vlastní jamky králici, otec si libuje: „Mám přece jen chytré děti. Mamuti se v zajetí nerozmnožují.“ Už banálnější metodou, jak vyvolat úsměv, je pak „pravěké“ zvětšování všeho: hříbků, slimáků, ježků i čuníka (veleprase Ryjátko). I na Kafkova velekrtka dojde. „Ha, tunel,“ boduje díky němu otec Pim. „Zrovna jsem měl v úmyslu ho vynalézt.“
Tolik tedy ke Švandrlíkovu pohledu nazpět. Nu, a autobiografické rysy? I ty najdeme. Svou choť Evu autor zachytil – s Nepraktovou pomocí - jako půvabnou velevosu.
Za klíčovou kapitolu tohoto veledíla považuji část Jak zahynul drzý papoušek. Tenhle pták zde prorocky udílí rady, když rodinku už „pračlověčenství“ nebaví: „Z ochočeného tygra si udělejte kožich! V drogerii kupte jed a vyhubte všechny předpotopní obludy. Otec Pim se nebude flákat, ale bude chodit do práce. Matka Pola přestane vařit předhistorické blafy a začne s hodnotnými jídly...“ Není divu, že prorok je rodinkou brzy záludně zabit - a zbaštěn. A právě toto zaměření PROTI pokroku a PRO setrvání v ideálu ráje Adama a Evy (rozuměj Seka a Zuly) je minimálně zde pro Švandrlíkovo smýšlení příznačné…
