Komiks.cz


Logo Komiks.cz
     Hlavní stránka      Mapa webu      Úvodní seznámení s komiksem      Seznamy komiksů      Komiksy zdarma

LUCIE LOMOVÁ - ANČA, PEPÍK A LUCIE

10.10.2006, autor: Ivo Fencl

Kdyby se mě Zuzana zeptala, kterou ze současných českých spisovatelek si má podle mého skromného názoru umístit na svetr, odpověděl bych: „Asi Lucii Lomovou.“ „A proč?“ „Mám ji rád. I když jinak než tebe.“ Slovo RÁD opravdu pokrývá mnohé…




Každé generaci je vrozena tendence navzájem se sdružovat, a básnířka a kreslířka Lucie Lomová (1964) je týž ročník jako já (i jako Zuzana), a tak se přiznám, že i proto mi asi bude blízká. Roku 1992 tato absolventka DAMU publikovala se třemi spoluautory (přítelkyní Irenou Douskovou, s Jane Reinischem a Petrem Ulrychem) knihu Pražský zázrak a dozadu několika skromnými tahy načrtla i svůj půvabný autoportrét. Citujme však z nitra knihy: „Od sedmi ráno do půl jedný v noci/ štvu se lítám vedu řeči a jsem/ plna humoru/ snažím se nepřestávat neudělat pauzu/ ale vždycky se mi do dne vetře/ minuta vteřina okamžik/ Kdy si uvědomím, že základy,/ na kterých/ stavím jakýsi svůj život/ jsou nejisté a na vodě/ Pluju v ledovým oceánu/ a znovu a znovu se pouštím a chytám/ kusu záchranného ledu/ který hoří.“
Už o tři roky dříve (1989) mě však Lucie Lomová nadchla poněkud veselejší „poezií“ - a tato vystačila dokonce na svazek celý. Jmenoval se Anča a Pepík na stopě, nu, a rovnou uveďme, že ho nevnímám pouze v žánrové kategorii dětského komiksu. Už proto ne, že dělení na literaturu dětskou a dospělou bývá často umělé.

Myškám na stopě
Anča a Pepík, obálkaTento uzavřený detektivní příběh sice není žádným fabulačním zázrakem,“ napsal tehdejší recenzent, „ale právě v mezích, aby tvořil solidní základ pro milé myší postavičky. Ty nejsou kresebně ani tak deformované, že by je už nešlo poznat, ani ne moc mikimausovsky deskriptivní. Jednoduchá kresba je přesně s to zachytit typy jednotlivých charakterů i spektrum pocitů každého z nich.“ Navzdory podobným pochvalám se ale Lucie Lomová se svým dílem dál prala, a ještě na podzim 1995 (tedy šest let poté) mi psala, že se (i když prý zatím marně) „snaží podobu myšek nést k ještě větší zkratce“ a políčka svého seriálu měla za až moc „realistické obrazy“. Zato s kompozičním pojetím celých stránek (rovněž jí původně vytýkaným) se už vyrovnala. A to už sama - ačkoli první díl tvořila ještě se sestrou Ivanou (1959), vystudovanou architektkou, zručnou ilustrátorkou (např. publikace Hlavní města Evropy, 1989) a malířkou. Celkem dvaašedesát následujících pokračování Anči a Pepíka (1991 – 2000) už podepsala jen Lucie a při vymýšlení stále důmyslnějších zápletek se skutečně našla. Po nedávné vlně reedic různých komiksů tedy zůstává knižní vydání i zbytku Anči a Pepíka už jistě jen otázkou krátkého času (první komplet vydala Academia v roce 2004, druhý letos v květnu Meander). Těším se a kýžený svazek bude nepochybně i odborně zrecenzován. Mně dnes dovolte spíš hladit. Lucii – a právě její poetiku – a poezii.
Mám pocit, že je v případě Anči a Pepíka zvlášť důležitá atmosféra místa,“ napsala mi v souvislosti se snahou o vtažení dětí do svého světa a poměrně brzy mě tak zbavila dojmu, že inspirací se jí staly některé krajinné prvky pražských Stodůlek. „Ne. Jednou jsme byli s Ivanou v zimě na chalupě v Krkonoších, a tam jsme se bavily kreslením a vymýšlením. Z nějaké legrace jsme přitom připadly na myšlenku, že bychom mohly společně udělat COSI o dvou myších dětech. Zprvu jsme rovnou pomýšlely na večerníček, ale pak jsme si řekly, že vlastně ještě o těch myškách nic nevíme a musíme si proto nejdřív vyzkoušet, co jsou zač. A tak jsme jen tak naprázdno vymýšlely a kreslily. Já figurky, Ivana pozadí... a dodávala i barvy. Vznikal tak příběh, který se odvíjel sám od sebe, aniž bychom samy přesně věděly, kam až ho chceme dovést, a když to konečně bylo u konce, asi po třiceti stranách, odnesly jsme výsledek do redakce.“

„Jinde by snad ani žít nemohly“
To se stalo někdy roku 1987 a seriál vyšel po dvou letech. Když pak jeho redaktor Jiří Čehovský potkal Lucii i po revoluci (vrátila se do Prahy z ročního angažmá dramaturgyně v Šumperském divadle a zrovna se „pouštěla“ na volnou nohu), řekl si o pokračování. „Už to šlo, zatímco před revolucí býval příběh tabu,“ míní současný šéfredaktor Čtyřlístku. „Smrděl moc Západem. Třeba ve večerníčku mohla tři minuty z šesti růst kytka a bylo to v pořádku.“
Vymyslet příběh ovšem zprvu činilo veliký problém i mně,“ pokračuje Lucie. „Tedy takový, aby mi přirostl k srdci stejně, jako ten tvořený ještě se sestrou. Toužila jsem přitom myšky udržet v dosavadní lidsky humanistické atmosféře jaksi prvorepublikánského a v zásadě spravedlivého, smysluplného světa (jinde by snad ani žít nemohly) a doufám, že se mi to podařilo a že tenhle pocit se nějak může přenést i na čtenáře.

Lucie přitom do Anči a Pepíka promítla (mimo oné nesporné humanity) i pevnou vizi určité komunity. Tiché, řekl bych, ale velmi pevné rodinnosti. Právě ta je jedním ze zdrojů onoho poetického kouzla, když sledujeme nejen osudy myších dětí, ale i jejich rodičů, jejich tety či svérázného bratránka Roberta. Je přece hezké to vzájemné navštěvování se a psaní si dopisů (žádné telefonování!). A paralelu bych viděl jak v klasickém komiksu Arta Spiegelmana Maus (česky 1997 – 1998, vycházel od počátku let sedmdesátých), tak v Luciině poezii: „Tři sta šedesát pět dní v roce/ Vídáme se jenom na vánoce/ anebo když někdo z nás umře/ Lidé s podobnými čely a nosy/ slétáme se jako na med vosy/ V barevných šatech k vánočnímu svátku/ anebo v černých, černém šátku/ Ruce tiskneme si na památku/ Zase se sešel ROD/ Lidé s podobnými čely/ větší propasti nás dělí/ než Evropu a Ameriku/ Je to prostě síla staletého zvyku/ „Jak se pořád máte?“ hořkne na jazyku/ Stojíme nad vámi, nebožtíci/ a každý zapálí vám jednu svíci/ Dole v zemi na hřbitově/ mrtví obracej se v hrobě.“
Navzdory Luciiným proklamacím na mne její myší svět nepůsobí až tak předválečně. Možná jsem moc mladý, ano, ale stejně: ten svět je zcela svébytný. Jako Hobit (třeba). Víc než idealizované atmosféry si cením logické propracovanosti těch příběhů. Pro Lucii není, jak už naznačeno, děj sice vším, ale dává si hodně záležet na plánu a konstrukci a zůstává až pozoruhodně pozorná, pečlivá... a důsledná. Ne, nenajdeme tu rozpory známé třeba z holmesiany. Jako by tedy i Lucie (a nejen Ivana) měla talent i pro architekturu a její detaily. K výhradě u mne ovšem došlo, když původně realisticky střižené příhody překročily hranici fantaskna (už pátý díl). Jenže Lucie se našla i jako tvůrkyně fantasy. Těžila mistrně z bájí, z Tisíce a jedné noci, vystřihla i regulérní sci-fi. Ale co hlavního: podstata hrdinů (ač antropomorfních), postavená původně na beton fakticity, se jí ani přitom nevymkla k absurdnu.

Trocha počtů na rozloučenou
Anča a Pepík zasahují, obálkaPro budoucí badatele dodejme, že celé veledílo zatím zůstává (s výjimkou onoho prvního svazku) „pohřbeno“ v časopise Čtyřlístek, ačkoli kvalitou svých scénářů převyšuje vlastní úvodní příběhy populární čtveřice. S výjimkou pátého pokračování Anča a Pepík na hradě (1991 ve svazku Prázdninové příběhy) šlo přitom vesměs o Čtyřlístky sešitové. Dvě z částí - Fantom Ušína (1998, dva díly) a Studnou do pohádky (1999 – 2000, závěrečných pět dílů) - jsou rozsáhlejší, a skutečný počet všech dobrodružství je tedy vlastně „jen“ osmapadesát (zatím). Už i vzhledem ke skoro filigránní propracovanosti se mi ale celek i tak jeví mohutným. Kýžený komplet bude jednou mít k pěti stům stran! Už teď mají Anča s Pepíkem rezervováno čestné místo mezi klasikou naší dětské literatury, a co víc, nebojím se označit Anču a Pepíka za nejliterárnější český komiks: veškeré díly by excelentně obstály i jako samostatné povídky.
A... jistě, pohřbena zůstává ve Čtyřlístcích (vycházejí od roku 1969) i celá řada dalších pěkných cyklů. Třeba česká verze duchařského Randalla a Hopkirka psaná i Pavlem Šrutem. Zknižnění si ale podle mého názoru v první řadě zasluhuje právě Anča s Pepíkem. Oni dva. Už i jen jako vzor přátelství sourozenců, i když... Oni tak působí, ale přece jen jde o kluka a dívku ze dvou různých, byť v obou případech neúplných rodin...




Autor:


Autor článku: Ivo Fencl

Související články:


Ohlédnutí za mizejícími legendami
27.09.2007 ROBOT MIKI
30.01.2007 PUNŤOVY PŘÍHODY
25.01.2007 SIŇOR BONAVENTURA ANEB SPLNĚNÁ TOUHA MARCA POLA PO MILIONU






    


Hipísáci už ztratili hajp!

Jaké megakorporace USA ovládají Marvel a DC Comics?

BUM!!!
Totální komiksová bomba!
Celý svět vybouchne za 3..2...

Revoluce v citlivých partiích! Řešení ryze mužských a čistě ženských problémů.

Nakladatelství BBart si upšouklo. Znělo to asi takhle: BBrrrrrrrrt.





Vlastní vyhledávání




     Hlavní stránka      Mapa webu      Úvodní seznámení s komiksem      Seznamy komiksů      Komiksy zdarma


© 2000-2017
    Komiks.cz


Licence Creative Commons
Komiks.cz podléhá licenci Creative Commons
Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Unported
.
Kontakt

Facebook

Google+

RSS
Nezávislost

Cílem webu komiks.cz
je přinášet kvalitní
publicistiku náročnému čtenáři. Neexistuje tu žádná závislost na jakémkoli nakladatelství, komiksy jsou podrobovány odůvodněné kritice a autoři za ni nesou odpovědnost.

Jste tvůrce komiksů?

Rádi vám dílo zveřejníme v rubrice Volná tvorba.
Komiks zpropagujeme, zhodnotíme jej
v minirecenzi a představíme v rozhovoru s vámi. Jednotlivé stránky komiksu pak budou postupně vycházet každý týden na pokračování přímo
na hlavní stránce. Kontaktujte nás!