1.
. Česky se klasická DOYLOVA (1859-1930) kniha Ztracený svět (1912) objevila - kromě Tomanova zpracování pro ABC – ještě v časopise Kometa, zde v podání dvojice Antonín Matějka a Pavel Žilák. Ten druhý měl na starosti výtvarné provedení…
Tento komiks se poměrně věrně drží předlohy, ale místy ji bohužel neúměrně redukuje, takže by se dala určitě vést debata o disproporčnostech. Některé pasáže románu byly zkrátka tvůrci v podstatě ignorovány či odbyty pár obrázky, zatímco jiné naopak nepřiměřeně zdůrazněny.
Seriál vyšel v sedmi číslech Komety (6-12) a obnáší 63 barevných stran. Stalo se v letech 1989-1990, přičemž předposlední pokračování mělo stránek patnáct, ostatních šest pokračování po stránkách osmi… Komiks vznikl ještě před revolucí. S výjimkou prvního pokračování však vyšel až po ní.
2.
. Zůstává ovšem už banálně omšelou pravdou, že jsme se s dinosaury v obrázkových příbězích setkali hlavně díky marketingu doprovázejícímu filmy Stevena Spielberga Jurský park a Ztracený svět. K Jurskému parku (1993) vyšel „jako příloha“ komiks dokonce ve čtyřech samostatných sešitech. Ke Ztracenému světu (1997) pak ve dvou. K dalšímu pokračování filmu však již žádný komiks nevyšel…
Ale vraťme se od Ztraceného světa z pera Michaela Crichtona - roku 1995 vyšel i tento jeho román (český překlad 1997) - k původnímu Ztracenému světu Sira Artura Conana Doyla… a přenesme se zpět v čase, až do roku 1909, kdy tehdy už velice slavný tvůrce Sherlocka Holmese navštívil přednášku plukovníka Percy Harrisona Fawcetta, jinak znalce brazilských pralesů.
Fawcett, tento voják i cestovatel byl pověstný urputnou důsledností, tvrdostí a až chorobně železnou vůlí. Právě se vrátil do Londýna.
Nadšeně na přednášce vyprávěl zhruba toto (parafrázuji):
„Osamělé tabulové hory na rovníku o nadmořské výšce přes dva tisíce metrů se tyčí vysoko nad okolní pralesy a náhorní vegetace NA NICH bude určitě zcela odlišná od porostu v nížině... Jsou to ostrovy!
Jsou od světa odříznuty a tyčí se uprostřed šumícího a zeleného oceánu džunglí. Noha člověka se ještě nedotkla těch vrcholků. Ony se tyčí vzhůru k nebi jako nějaký ZTRACENÝ SVĚT a po většinu roku jsou zahaleny mračny a mlhou. A tak tam smí naše představivost oprávněně umísťovat království tvorů, kteří už jinde vymřeli. Ano, všude jinde vyhynuli, ne však tam nahoře. Říkám: Izolovány se pravěké příšery určitě i v tuto chvíli toulají po oněch existujících stolových horách. Samy, nikým neohrožovány, ale uvězněny, současně však chráněny nepřekonatelnými skalními srázy a útesy.“
Poutavá přednáška na Doyla hluboce zapůsobila. S Fawcettem se spřátelil a získal senzační podklady pro román Ztracený svět (1912). Ten inspiroval nejen filmy, ale i skutečné výpravy! Dodnes neskončily.
A plukovník Percy Harrison Fawcett? Roku 1925, což je shodou okolností i rok premiéry první filmové verze Ztraceného světa, kdesi na plošině Mato Grosso či u řeky Xingu navždy a beze stopy zmizel, a to i se svým synem a přítelem. Ti tři se navždy propadli, když chtěli v brazilské džungli najít tajemné město „Z“ osídlené údajně bílými Indiány, když tím snad i mohli najít a „dokázat“ pravou i bájnou Atlantidu.
3.
. O podobných enklávách ovšem nepsal jen Doyle. Dělali to třeba i Haggard (už dříve) nebo podivuhodný Edgar Rice Burroughs (později). Doyle z nich však literárně nejlépe.
Fawcetta ovšem v knize i komiksu nahrazuje jízlivý a neústupný profesor Challenger, vylíčený navíc (a trochu s nadsázkou) i podle slavného fyzika, barona Ernesta Rutherforda (1871–1937), nositele Nobelovy ceny (1908).
A právě Challenger (Vyzyvatel) v příběhu Ztracený svět i nezapomenutelně vypráví o příšeře jihoamerických džunglí: „Co znamená Kurupuri? On je čímsi děsným a zlovolným. Žádný Indián ho nikdy nedokázal popsat a již samo to jméno Kurupuri šíří hrůzu po obou březích Amazonky a domorodé kmeny se shodují, že to je právě ON, kdo sídlí pod Mlžnou horou planiny Neblina oddělené od okolní džungle dvě stě metrů vysokými skalními srázy.“
Doylova fantazie byla trochu jiného typu, než Burroughsova. Jen málokdy si totiž úplně vymýšlel. Radši si přidával a… de facto mystifikoval. To uměl, to mu šlo nejlépe.
I český kryptozoolog ing. Jaroslav Mareš ostatně dotvrzuje, že byste pravověrného Indiána k výpravě za Kurupurim ještě asi ani dnes nepřemluvili.
„Nikdy!“ řekl by vám.
Indiáni stále věří, že lidé „padají mrtvi k zemi i bez zjevného důvodu“, jen když se k „Vysočině“ přiblíží, a že z ní shora, a to z míst, kde neustále zuří šílené bouře, skáčou malí kostlivci.
Nebo i větší… Podobně jako v Doylově románu! Zrovna tak. A běda každému badateli, jemuž taková kostra s chřestotem dosedne na záda.
Ale zanechme snění!
4.
. Komiks Ztracený svět, tak jako původní román, mají totiž opravdu až zatroleně reálný a skalnatý základ. Ze sto patnácti zde objevených mlžných plošin vstoupila dodnes noha člověka dodnes jenom na pár, i když technicky je to už samozřejmě dávno možné. Ale nevyplatí se to… Navíc…
Ne, není to strach. Ale přece. Hledá se už zase někdo PRVNÍ.
A to je právě to… Jedním z nejpřitažlivějších a nejmagičtějších prvků Doylova příběhu byl totiž i fakt, že hrdinové hledají Ztracený svět již ve stopách KOHOSI… Že jdou v šlépějích muže jménem Maple White, což je i jméno znějící zvláštně, jméno jako malebná metafora. Je to symbol pro poslední místa map, kde ještě zůstávali lvi, a snad i nenápadná pocta Edgaru Allanu Poeovi a jeho literární pouti do skutečně BÍLÝCH (WHITE) končin v románu Příběhy Arthura Gordona Pyma z Nantucketu...
5.
Doyle napsal Ztracený svět, aby vzápětí také ztratil svůj svět. Nebo aspoň jeho notnou část! Za první světové války totiž pozbyl bratra, švagra, hned dva synovce… a především i syna. Snad proto začal důvěřivě navštěvovat seance, snad proto od těch časů „udržoval styky s médii“. Sepsal Dějiny spiritismu a předstíral, že věří dokonce i ve víly. Na hony se zkrátka vzdálil z pevněji ohraničených krajin science fiction. Ale jeho prostý náhrobní epitaf jistě stojí za zaznamenání:
„Splnil jsem své prosté poslání, pokud jsem dal aspoň trochu radosti chlapci, který je už napůl mužem, i muži, v němž je ještě zpola chlapec.“
