. Je to syn městského hejtmana, stane se dragounem, ale po souboji dezertuje a zamiluje se do jisté Hedviky. Tu však provdají za hraběte Martinice: příliš pozdě Filip doráží na svatbu pozdržen Hedvičinou sestřenicí Hildou, do něj taktéž zblázněnou. Je uvězněn, bičován a na rameni ocejchován znamením hanby H. Uniká... a zhlížejí se v něm další dívky, a to včetně na něj najaté vražedkyně Terezy. „Ó, Bože, to udělati nemohu!“ sténá tato tiše na ilustraci, když se nad spáčem rozmachuje dýkou... Filipa zbožňuje i mlynářova dcera Berta, která otráví Hedviku. Ta však je oživena jeskynní čarodějkou. Berta ovšem pro Filipa uchystá nápoj lásky, který omylem vypije jiný loupežník. Filip se stává vůdcem Černé roty a vede válku s dragouny a Martinicem. Zachrání i jistou dívčinu, po níž zalační jeho vilný kumpán Sahrberg a takto ji mámí: „Eliško, Lips je člověk divoký, jehož vášně bývají často až strašné, ale já jsem dobrák od kosti a hezké dívky mám velice rád. Nechtěla byste to se mnou zkusiti?“ Vzal ji za ruku. Prudce se vytrhla a zvolala s nevolí: „Nedotýkejte se mne! Co ode mne chcete?“ „Abys mne líbala a milovala,“ odpovídá Sahrberg s cynickým úsměvem. „Myslíš snad, že se zde budu s tebou modliti? Ó ne, k tomu jsi příliš hezká, a proto se déle nezdráhej.“ „Zpátky, bídníče, sic.“ „Hahaha, zde nás nikdo ani nevidí, ani neslyší, a proto buď rozumnou! Ptám se tě naposledy, chceš býti dobrovolně mojí milenkou?“ „Nikdy!“ „Pak tě k tomu donutím!“ A jako tygr vrhá se loupežník na ubohou Elišku a rozvášněný ji tiskne pevně. Ona se marně snaží vymaniti. „Pomoc, pomoc!“ křičí pronikavým hlasem. Pevné mužské kroky se rychle blíží a zbabělý Sahrberg ustupuje polekán od oběti. Sám Tullian stojí před ním. „Odpověz mi, Sahrbergu, svěřil jsem ti tuto dívku, abys násilí na ní se dopouštěl?“ Nesvěřil! odpovězme za vilného padoucha a v kapitole Lahvička s umrlčí hlavou se pro změnu ponořme do monologu hodného Shakespearova pera: „Ne, nemohu se na to déle dívati. Srdce mně puká, když musím nečinně k tomu přihlížeti, jak on nenáviděnou stále objímá! Rvu si vlasy, když ji slyším něžná slova lásky a ohnivé polibky s ním vyměňovati. Ó, jak strašná je tato šílená žárlivost, která mé srdce zvolna užírá.“
Nejlahodnějšími perlami loupežnických románů však byly samomluvy a je věru s podivem, jaká tajemství se jimi dala sdělit, aniž by mumlající věděl komu: Příšerný muž položil dívku na stůl a Hilda jej uslyšela sama k sobě mluviti: „Nastává pro mne nejtěžší část mé úlohy. Musím jí svléci poslední šat, pevně ji spoutati a pak teprve smí z omámení procitnouti. Je to sice strašné, co zamýšlím, ale já to vykonati musím, protože bych jiným způsobem kamene moudrosti nenalezl...“ Atd.
. Za povšimnutí rovněž stojí, nakolik byl Tullianův „program“ shodný se zásadami na Slovensku v téže době operujícího Jánošíka (1688-1713): „Ne, on nikdy bezbranné nepřepadá a taky kostelce neolupuje. Ha, není vám snad známo, že tento neohrožený loupežník jen boháče trestá, kteří chudinu sužují a vykořisťují? Zapomněli jste, že Lips Tullian peníze těchto vydřiduchů štědrou rukou mezi chudý lid rozdílí?“ Tullian byl ovšem i historickou postavou. Zatkli ho roku 1711 a popravili v Drážďanech 1715, načež Schillerovi (1759-1805) posloužil co předloha Karla Moora z Loupežníků (1781) a Kájovi Saudkovi jako námět 124 stran komiksu napsaného Jaroslavem Weiglem. Ale to už je jiná kapitola.
