Jak jste se poprvé setkal s komiksem?
Odhaduji, že to byl možná Čtyřlístek, v polovině 70. let. Pokud to nebyl Čtyřlístek, pak něco v Mateřídoušce nebo v Ohníčku. Nebyl to ale silný zážitek, komiks pro mě prostě byl běžná součást dětských časopisů.
Kdy a jak proběhl váš první kontakt s tvorbou krále českého komiksu?
To je moje oblíbené téma, na které se mě ještě nikdo nezeptal. Byl to Major Zeman v Pionýrské stezce. Bylo mi 9 let a absolutně jsem to nepochopil. Dojem na mě zanechal závěr seriálu, který Kája Saudek rozjížděl ve velkém stylu, expresivnější kresbou a svými vtípky. V předposledním díle se Major Zeman prochází s Lídou po Petříně a je tam scéna, kde kolem pobíhají děti namalovaní jako trpaslíci. Na botách mají nože a hrají s nimi fotbal. Pořád jsem tehdy přemýšlel, co to je za blbost. Kresba byla rozervaná a temná, depresivní, nechápal jsem to. Takže první setkání se neslo v duchu naprostého neporozumění.
Druhé, již zlomové setkání bylo o dva nebo tři roky později, na začátku 80. let. Byl jsem na prázdninách u strejdy a na půdě jsem našel Mladé světy s Lipsem Tullianem. Ten komiks jsem zhltnul a hledal další čísla toho časopisu, nebylo to kompletní. Našel jsem i Černého Filipa, neustále prohlížel číslo, kde mělo být další pokračování …a nic. Nikde žádná zmínka, seriál prostě zmizel. Na konci prázdnin jsem to všechno vytrhal a pochopitelně jsem se pak obával, že na to strejda přijde. Doma jsem si z toho udělal pseudoknihu, nakreslil jsem si titulní list a nalepil vystříhané obrázky. S úspěchem jsem to pak půjčoval spolužákům ještě i na vysoké škole.
Čím je Kája Saudek tak výjimečný a světový?
Mě osobně prostě vzal za srdce. Už jako teenager jsem měl rád výtvarné umění, ale Kája Saudek byl něco víc. Dodneška když se objeví nějaká stará Saudkova kresba, tak si říkám: „Bomba!“ To mi prostě nikdy nezevšední. Jeho kresby jsou akční, dynamické a realistické. Obsahují vtip, on přehání proporce chlapů i ženských. S tím mixem jsem se nesetkal u nikoho jiného. Jak u světových, tak u českých výtvarníků. Setkal jsem se s mnoha dokonalými výtvarníky, ale ten zvláštní duch a poetika Káji Saudka tam není.
Je skutečně světový? V 80. letech už měl jiný styl, byl tam silný vliv francouzského kreslíře Moebia. Když to viděl někdo zvenku, říkal: „To je přece Moebius.“ Kdyby měl Kája Saudek možnost odcestovat v 60. letech, tak by jistě patřil do špičky. Otázka je, jestli by se zařadil do mainstreamu nebo do undergroundu. Určitě by se ale prosadil. Kája Saudek měl underground rád, především Roberta Crumba a jeho magazín Mad. Já underground rád nemám, v tom se s Kájou rozcházíme. Underground mi přijde neumětelský.
Myslíte si, ze Saudek pouze importoval americké svalnaté superhrdiny do českého prostředí?
Takto jsem to nikdy nevnímal. Minulý režim mu vyčítal comics jako pokleslý západní styl života. Neslučovalo se to s tehdejší ideologií. Já v Kájovi Ameriku moc nevidím. Kája sice vyrostl na amerických komisech i superhrdinech, ale vykresloval se a zpracovával to do našeho prostředí. Ten vliv zahraničních komiksů je tam zpočátku hodně patrný, ale často odkazoval i na rodokapsy a jiná podobné čtení, a tahal z nich prvky dobrodružství.
V komiksu Konec budoucnosti je třeba hláška „Já budu Syn Severu a Jihu“. Našel jsem jednou v antikvariátu knihu stejného názvu, ale to byl takový blábol, že se to nedalo číst. Káju, asi stejně jako mě, zaujal jenom ten název. V tom vidím tu podstatu. On byl velmi inteligentní a sečtělý, měl obrovský přehled a do kreseb dával spoustu různých popkulturních hlášek a odkazů. Stejné se dá říct i o jeho dvojčeti, fotografovi Janovi Saudkovi.
S Kájou Saudkem jste měl čest se osobně setkat. Popište tento zážitek.
To byla tréma, rozechvění. Potkat se s idolem. Byl jsem u něj doma v ateliéru, kde panovala úžasná atmosféra. Kája měl rád fanoušky, chodili ho „obtěžovat“ dennodenně. Byli to i kluci, budoucí výtvarníci, třeba Martin Němec, Ivan Kubát, Lojza Křesala nebo Jirka Filípek. Prosili ho o rady jak kreslit, nebo přišli jen tak, popovídat si. Kája byl velmi ochotný a přirozený, dokonce půjčoval svoje originální kresby i téměř neznámým lidem. Takhle třeba klidně půjčoval originály nevydané Muriel a oranžové smrti a nevedl si ani žádnou evidenci. Martin Němec říkal, že měl Muriel půjčenou celé prázdniny na chalupě. Kája byl prostě boží člověk.
Považujete se za Saudkologa?
Saudkologie neexistuje. Ale u každého známého člověka, když ho sláva přeroste, tak vzniká nějaký takový fenomén. Jako třeba u Zdeňka Buriana nebo u Bohumila Bimby Konečného (obrázek vpravo). Mimochodem, toho Kája považoval za našeho nejlepšího výtvarníka. A i pro mě je Bimba druhá srdeční záležitost.
Existuje zde nějaká komunita fanoušků?
Znám samozřejmě různé znalce Kájovy tvorby a jeho fanoušky. Sám k nim také patřím, ale neexistuje žádné sdružení nebo komunita. Jen známosti nebo i přátelství. Některé tyto znalce tak mohu skutečně označit za kamarády a to je krásné. Mně osobně se podařilo posunout se z běžného fanouška někam dál, takže jsem měl i možnost spolupodílet se na řadě oficiálních saudkovských projektů v poslední době. To je pro mě radost i pocta.
Jak probíhala spolupráce na Lips Tullianovi s restaurátorem Filipem Konečným?
To bylo vyvrcholení dlouhého procesu. V 90. letech jsem intenzivně komunikoval a hledal další fandy a nadšence. Našel jsem řadu lidí, kteří se o Káju zajímali v 60. a 70. letech, ale postupně jejich zájem vyšuměl. Neměl jsem s kým komunikovat. A pak jsem potkal Tomáše Prokůpka, se kterým jsme společně sdíleli objevy a nové poznatky. Ten mi pak dohodil kontakt na Filipa Konečného a postupně nás všechny kromě zájmu o Káju spojilo i přátelství. Naše spolupráce probíhala a probíhá dobře, v duchu debat, ale i názorových rozdílů. Filip je mladší než já, takže máme každý trochu jiné pohledy na věc. A společně to funguje skvěle.
Jsou ve hře další plány do budoucna?
Nápadů a plánů máme spoustu. Naráží to ale na různé problémy. Jedním z největších jsou vhodné podklady. U řady věcí jsou originály neznámé, nebo nedostupné, a z dobových tiskovin je prostě není možné reprodukovat vzhledem k nízké kvalitě tisku. S Filipem jsme oba perfekcionisti a máme i podobné názory na provedení knih. Určitě nechceme klesnout k pouhým hnusným reprintům z dobových vydání, jako se to občas děje. To si mohu rovnou udělat xeroxy a vyjde to nastejno. Chápu, že to v některých případech není jinak možné, ale u Káji to nechceme zbytečně uspěchat. V případě nouze lze některé věci i elektronicky upravit, což dělá Filip naprosto perfektně, ale je to strašně zdlouhavé a pracné. A některá díla nebude možné bez potřebných podkladů stejně vůbec vydat.
Takže neustále hledáme jakékoli dostupné originály Káji Saudka. Nejen jako podklady pro možné vydání, ale i za účelem dokumentace a elektronické archivace celé Kájovy tvorby. Prioritně se jedná o komiksy, nebo jejich části, ale samozřejmě i o ilustrace a samostatné kresby. Velice zajímavá a pro ucelené poznání Kájova díla důležitá je i dokumentace jeho nepublikované či čistě soukromé tvorby. Pro případné dotisky již vydaných komiksů také stále hledáme dosud chybějící podklady některých stran (Lips Tullian, Černý Filip, Muriel).
Pro šťastné majitele musím zdůraznit, že se nám nijak nejedná o vlastnictví originálů, ale pouze o možnost jejich dokumentace a kvalitního naskenování či nafocení. Případně jen o tyto elektronické podklady samotné. Vše probíhá na naprosto profesionální úrovni a samozřejmě i diskrétně. Ostatně máme za sebou již řadu hmatatelných výsledků a případně i mnoho pozitivních referencí. Obracet se je možné na mě, na Filipa Konečného, Tomáše Prokůpka nebo na mail saudek zavináček komiks.cz.
Jaký je vůbec první Saudkův komiks?
Pavel Nosek sepsal seznam všech publikovaných komiksů. Tam je jako první uveden Agent Nr. 00 WC. Ale první komiks vznikl pravděpodobně již v roce 1948 ve školním časopise Tuleň. Nicméně věřím, že měl komiksové pokusy ještě dřív. Objevují se také různá torza z 50. let.
Poslední?
Velký den v Temelíně nebo komiks o Monkey Business. Ani nevím. Ty poslední věci jsou pro mě tak hrozné, že o nich ani nechci vědět. V 80., ale hlavně v 90. létech Kája změnil svůj styl. Já považuji toto období za úpadkovou tvorbu, jiní mají opačný názor, vidí v tom vývoj. Kája po revoluci už nechtěl pracovat na větším komiksu. V Mladém světě dostával v 70. letech za jednu stránku tehdejší celý měsíční plat. Mladý svět vycházel čtyřikrát do měsíce, takže se měl dobře. V 90. letech mu nabízeli 2000 Kč za stránku.
Kája většinou kreslil komiksy do časopisů průběžně. Tak vznikla skoro všechna díla kromě Muriel. Na pozdním komiksu Cesta hrdinů je třeba velmi poznat, že některé stránky kreslil ve stresu a nerad a jiné zase v klidu a pohodě.
Co se dá považovat za nejcennější exemplář?
To je velmi subjektivní. Originál, nebo tisk? Každého zajímá něco jiného. To je stejné jako s velikostí sbírky. Jak jí vyjádřit? Počtem kreseb, počtem stran, v metrech šanonů nebo pokreslené ploše? O ceně rozhoduje trh. V minulém roce se konala historicky první a možná poslední velká aukce a ta psychóza se asi již opakovat nebude. Nejdráž se tam prodal komiks o Pepíkovi Hipíkovi. Ale je to o zájmu konkrétního kupce o konkrétní dílo a ochotě nakupovat.
Jaký je váš nejoblíbenější komiks a proč?
Kdo chce zabít Jessii?. V tom je pro mě obsažený celý Saudek. Skvělý styl, syrová kresba, neotřelý námět, dobrodružství, tajemno, dějové zvraty, ale i ironie a shazování sebe sama. Je to první aktivita, kterou se Kája představil veřejnosti. A navíc spousta témat a záhad pro saudkology. Kde jsou originály, kolik měl komiks pokračování, existují ty časopisy, proč byl signovaný Ian Saudek, kde jsou schované antigravitační rukavice a co na to Jan Tleskač?
A pak ještě Honza Hrom. Kvůli skvělé kresbě a svědectví o té době. Zde nejostřeji provokoval soudruhy, cenzuru ale i společnost. Kdyby ho nezastavili, určitě mu hrozilo trestní stíhání.
A samozřejmě i ranné nevydané komiksy nebo torza. Pořád se těším a doufám, že se ještě některé další objeví.
Říkal Kája o sobě, že se cítíl jako disident?
To si rozhodně nemyslím. On nežil na stejném společenském okraji jako disidenti. Kája působil na okraji umělecké společnosti. Panoval oficiální nezájem o jeho tvorbu. Řekl bych, že se cítil spíše zneuznaný, odsunutý. Věděl, že je dobrý, že má talent, ale nemá šanci se prosadit. Hned vedle tvořili lidé bez talentu, ale se správnýma strejčkama a tetičkama. Těžce to nesl. Byl nevystudovaný výtvarník, což ho štvalo. Řešil to způsobem sobě vlastním, tedy humorem a shazováním oficiální kultury. Častý motiv byl karikování populárních výtvarníků z Dikobrazu. Dělal si legraci z Vyčítala, Renčína, Kantorka, Bapeho a dalších v mnoha svých komisech. Jejich styl dokázal napodobit zcela bravurně.
Máte v oblibě i jiný nesaudkovský český komiks?
Jasně. K řadě mám nostalgický vztah z dětství. Mám rád komiksy Oldřicha Jelínka, určitě i příběhy Rychlých šípů od Jana Fischera. Z Generace Nula spíše jednotlivé věci, více starší než současné. Z těch novějších třeba Dana Černého. Hodně mám rád Pavla Čecha (obrázek vlevo), jeho poetiku klukovského světa a mizejících starých časů. A samozřejmě Miroslava Schönberga, kterého považuji za současného nejlepšího komiksového kreslíře. Bohužel, pracuje poněkud v utajení.
Světový?
Obecně mám rád secesní vlivy. Mimochodem, to vidím i u Káji. Nejvíce to jsou výtvarníci působící hlavně v 60. až 80. letech v USA třeba Wally Wood, Jeffrey Jones (ten nás letos bohužel opustil), Berni Wrightson (obrázek vlevo), Michael Kaluta. A nemohu samozřejmě opomenout tamního kreslířského guru Franka Frazettu (obrázek vpravo). Vracím se i hodně do minulosti, třeba k famóznímu Windsorovi McCayovi s komiksem Little Nemo a další. Ze současných je to třeba Dave McKean.
Evropský?
Tady to bude opět z dětství, časopis PIF a výtvarníci s ním spojení. Třeba příběhy o Rahanovi. Neumím to nijak moc konkretizovat. V poslední době třeba Gibrat (obrázek vlevo). Obecně je mi frankofonní komiks hodně blízký, určitě více než američtí superhrdinové. Skvělá byla také celá řada Španělů. Nemám rád Moebia. Uznávám ho, ale není to můj šálek kávy, paradoxně Kája jím byl hodně inspirovaný. Moc mě také potěšilo české vydání mého oblíbeného Hledání ptáka času od Loisela. A i zde je letos velká ztráta úmrtím Sergia Toppiho (obrázek vpravo).
Říká se, že někteří představitelé Generace Nula jsou jeho pokračovateli.
Pokračovatele Káji Saudka nevidím. Řekněme spíše vlivy nebo návaznosti. Někteří z nich jsou skvělí výtvarníci, ale neberou mě za srdce, jako to dokázal Kája. Druhý Saudek tady prostě není.
Slovo pokračovatel nemám rád, to je zavádějící. Každý člověk je jedinečná osobnost a druhý takový se nenarodí. Zaznamenal jsem třeba diskusi o Karlovi Krylovi a jeho pokračovatelích. Jestli je to Tomáš Klus nebo Xindl X. Úplná blbost, druhý Kryl tu nikdy nebude, to by se musela vrátit i ta doba. Ale třeba Klus se myslím dokázal skvěle vcítit do jeho poetiky a stylu práce se slovy, takže je to takový řekněme odkaz Karla Kryla ve 21. století.
Co říkáte na imitátory Káji Saudka?
Vzpomínám třeba na Ivana Kubáta, který kreslil erotické stripy do Flirtu, nebo Dana Růžičku. V 70. a 80. letech chodily celé generace kluků ke Kájovi pro radu. Neřekl bych, že to byli vyloženě imitátoři, spíše v nich Kája zanechal nesmazatelnou stopu. Někteří se z jeho vlivu vymanili více a dále šli svojí cestou, jiní možná vůbec. Někteří rychle skončili, jen Káju napodobili a nikam to nedotáhli. Jan Saudek říkal, že Štěpán Mareš je nejlepší komiksový kreslíř. On tím rád Káju provokoval. Mareš je vykreslený, tvoří neměnným stylem. Pro mě je to bezduchá fabrika, jedna stránka vypadá jako druhá, navíc politika rychle vyčpí, ztratí se souvislosti. On je dobrý výtvarník, ale nevidím na něm nic, proč by ho měl někdo sbírat.
Upozornění: Název recenze byl mírně zkrácen
Aktualizace 31/7/2022: Text byl oflajn a dnes je zase onlajn.
