. Jo, jo, ještě že se Garfield nemění. Jeho výhradní autor, scénárista a kreslíř Jim Davis stále udržuje jeho lehkost, nadhled a především vtip. Bez něj by Garfield nemohl přežít – a už vůbec ne v pekle náročného českého trhu, který nemilosrdně odvrhuje jeden světový komiks za druhým. Garfield je spíše výjimkou (i když za to z velké míry vděčí také popularitě u široké veřejnosti, která ho zná z denního tisku), a proto se můžeme společně prolistovat již devatenáctým sešitem jeho stripů.
Nakladatelství Crew na to jde opravdu od Adama a poctivě: postupně publikuje všechny stripy (a že jich od roku 1978 vyšlo při každodenní periodicitě požehnaně), výjimku tvoří úplně první kousky, které se u nás objevily až v šestnáctém v pořadí vydaném albu Garfield ve velkém. V praxi to znamená jeden týden na jedné dvoustraně (nedělní třířádkový maxistrip a šest klasických třípolíčkových stripů z ostatních dnů), což dělá při rozsahu sešitu 60 komiksových stran nějakých 30 týdnů kalendářního roku. Tímto tempem se český Garfield prozatím propracoval do přelomu let 1989 a 1990 (přesněji stripů v originále zveřejněných od 1. října 1989 do 5. května 1990).
. Je tedy jasné, že část příběhů se točí kolem Vánoc a Silvestra, ale většina je zasvěcena tradičním garfieldovským lapáliím. Garfield loví ptáky. Garfield chce spát. Garfield hubí pavouka. Garfield neloví myši. Garfield trápí Oddieho. Minoritní jsou uzavřené minipříběhy, z nich asi nejpovedenější je návštěva Jonova stejně trhlého spolužáka ze střední školy. Orgie Slizouna a Chcípáka patří jednoznačně k tomu nejlepšímu, co sešit nabízí. Absolutní výjimku pak tvoří speciální šestice stripů provázaná v jeden filozofický, snový příběh na téma představivost, který snad ani do Garfielda nepatří; o to více osvěží.
. Světle červená obálka Garfielda 19 jakoby čtenáře lákala – pojď, vezmi si mě, přečti si, co je uvnitř! Zbývá jedním dechem dodat: má pravdu a byl by hřích ji neposlechnout. Tedy v případě, že se chcete pořádně zasmát a pobavit. O ničem jiném totiž Garfield – naštěstí – není.
