. Sešit mapuje první polovinu roku 1991 a přestože se od dob jeho prvních „proužků“ svět razantně změnil, Garfield zůstává pořád téměř stejný. Pravda, postavil se na zadní a zvětšily se mu oči, ale jinak řeší stále stejné problémy a co dřív někomu mohlo přijít neokoukané a břitké, je po tolika letech stereotypní a ubíjející.
Jo, pár vtípků, nad nimiž dostane váš koutek tik, se najde, ale těch je už poskrovnu a neustále stejné pointy ve stylu přehánění Garfieldovy lenosti nebo žravosti po těch letech unaví. Tak třeba: Garfield se směje roztomilému malému pudlíkovi, který ho pak pořádně zmlátí, John jde nakupovat a táhne za sebou metry popsaného papíru, což Garfield glosuje, že měl pár návrhů, Garfield rozdělí čárou dům na Jonovu a na svoji část tak, že Jon zůstane v malém kroužku. Já nevím, ale tenhle styl těžící z neskutečně ošoupaného a miliardkrát použitého vtipu z extrémů je trochu pod úroveň Garfieldovy pověsti.
.
A tím se dostáváme ke kořenu! Po přečtení Kila ke kilu mě napadlo, že v podvědomí davů je Garfield vtipnější, než ve skutečnosti je. Ano, na počátku kariéry perlil, vtipný byl každý třetí strip, ale nyní? Fakt dobrých kousků je tu jako vakovlků v Austrálii. Pamatuji na časy, kdy jsem třeba ve třetím sešitu Garfield v nadživotní velikosti narazil na vtip, u nějž jsem se dusil smíchy! Byť byl třeba jeden nebo dva na celou knihu, i tak to bylo pořád zatraceně hodně! A díky tomu mi přečtení všech stran zabralo daleko víc času, než teď.
.
Kromě již zmíněných point, kde se něco přežene a má to být vtipné, jsou tu pak stripy, které dokonce vůbec žádnou pointu a stejně tak humor nemají! Jak jinak mám totiž chápat např. Garfieldovo přemítání o tom, že musí jen tak nečinně ležet? No tak jo, celej strip proleží, řekne, že je to kočičí přirozenost, a co jako? Stejně takový pocit beznaděje mám z toho, že Jon vlastně jde odnikud nikam. Zřejmě nemá práci a jeho jediná činnost je nudění se s Garfieldem, kterému se na rozdíl od něj snaží čelit různými nesmyslnými kratochvílemi. Fóry na nudu zkrátka jednou vyčpět musely. A Garfield čím dál tím víc místo zábavy nabízí právě onu nudu.
.
Není to nedostatkem talentu jeho autora Jima Davise, je to jen přirozený vývoj a při tempu jeden strip denně nutně logický. Vymyslet pokaždé alespoň částečně zábavnou pointu není legrace, notabene když na vás tlačí vydavatel. To se pak spokojíte s ledasčíms. A čtenář chtě nechtě taky. Legenda o nepřekonatelné vtipnosti Garfielda totiž dávno předčila skutečnost.
.
Právě legenda, občas přiživená nějakým lehce nadprůměrným fórem, přežívá dodnes a skvěle udržuje merchandising na plných obrátkách. Bohužel, některé legendy by měly umřít na vrcholu slávy, stejně jako John Lennon. Jinak to totiž dopadne jako s Asterixem: Dlouho nikdo nechtěl věřit, že série pomalu upadá, až musel přijít díl Nebe mu padá na hlavu. Jak současný Garfield, tak i ten z roku 1991 však zatím v takovém extrému není.
.
Optimismus na závěr: Je jich tam málo, ale stále se najdou nějaké ty lepší srandastrípky, slušný překlad Filipa Škáby a lettering zohledňující i citoslovce.
Jo, pár vtípků, nad nimiž dostane váš koutek tik, se najde, ale těch je už poskrovnu a neustále stejné pointy ve stylu přehánění Garfieldovy lenosti nebo žravosti po těch letech unaví. Tak třeba: Garfield se směje roztomilému malému pudlíkovi, který ho pak pořádně zmlátí, John jde nakupovat a táhne za sebou metry popsaného papíru, což Garfield glosuje, že měl pár návrhů, Garfield rozdělí čárou dům na Jonovu a na svoji část tak, že Jon zůstane v malém kroužku. Já nevím, ale tenhle styl těžící z neskutečně ošoupaného a miliardkrát použitého vtipu z extrémů je trochu pod úroveň Garfieldovy pověsti.
.
A tím se dostáváme ke kořenu! Po přečtení Kila ke kilu mě napadlo, že v podvědomí davů je Garfield vtipnější, než ve skutečnosti je. Ano, na počátku kariéry perlil, vtipný byl každý třetí strip, ale nyní? Fakt dobrých kousků je tu jako vakovlků v Austrálii. Pamatuji na časy, kdy jsem třeba ve třetím sešitu Garfield v nadživotní velikosti narazil na vtip, u nějž jsem se dusil smíchy! Byť byl třeba jeden nebo dva na celou knihu, i tak to bylo pořád zatraceně hodně! A díky tomu mi přečtení všech stran zabralo daleko víc času, než teď.
.
Kromě již zmíněných point, kde se něco přežene a má to být vtipné, jsou tu pak stripy, které dokonce vůbec žádnou pointu a stejně tak humor nemají! Jak jinak mám totiž chápat např. Garfieldovo přemítání o tom, že musí jen tak nečinně ležet? No tak jo, celej strip proleží, řekne, že je to kočičí přirozenost, a co jako? Stejně takový pocit beznaděje mám z toho, že Jon vlastně jde odnikud nikam. Zřejmě nemá práci a jeho jediná činnost je nudění se s Garfieldem, kterému se na rozdíl od něj snaží čelit různými nesmyslnými kratochvílemi. Fóry na nudu zkrátka jednou vyčpět musely. A Garfield čím dál tím víc místo zábavy nabízí právě onu nudu.
.
Není to nedostatkem talentu jeho autora Jima Davise, je to jen přirozený vývoj a při tempu jeden strip denně nutně logický. Vymyslet pokaždé alespoň částečně zábavnou pointu není legrace, notabene když na vás tlačí vydavatel. To se pak spokojíte s ledasčíms. A čtenář chtě nechtě taky. Legenda o nepřekonatelné vtipnosti Garfielda totiž dávno předčila skutečnost.
.
Právě legenda, občas přiživená nějakým lehce nadprůměrným fórem, přežívá dodnes a skvěle udržuje merchandising na plných obrátkách. Bohužel, některé legendy by měly umřít na vrcholu slávy, stejně jako John Lennon. Jinak to totiž dopadne jako s Asterixem: Dlouho nikdo nechtěl věřit, že série pomalu upadá, až musel přijít díl Nebe mu padá na hlavu. Jak současný Garfield, tak i ten z roku 1991 však zatím v takovém extrému není.
.
Optimismus na závěr: Je jich tam málo, ale stále se najdou nějaké ty lepší srandastrípky, slušný překlad Filipa Škáby a lettering zohledňující i citoslovce.
