. Mám rád zombie. Tedy, ne že bych nějakou opravdovou viděl, nebo se s nějakou stýkal – naopak, ale živí mrtví zaujímají v mém pomyslném žebříčku hororových monster přední pozice. Strašidelný film se díky zombii (nebo zombiím) stává ještě děsivější, zombie jsou vděčnými postavami počítačových her a dokonce i tak (kdysi) nevinný žánr jako videoklip dokáže přítomností jednoho či více těchto stvoření pořádně vyděsit. Vzpomínám, jak jsem jako malý kluk viděl video k písni Thriller od Michaela Jacksona a jindy celkem legrační, tancující černoch, nyní nalíčený jako rozkládající se mrtvola, se mi nesmazatelně zapsal do paměti.
Jsem přesvědčen, že zombie jsou tak populární proto, že strach živých z mrtvých je jeden z nejprvotnějších a nejtrvalejších. A to i přesto, že dnes už je vědecky dokázáno, že „mrtvý prd ví“, natož aby se vydával na výlety za mozkovými bílkovinami svých stále žijících spoluobčanů. Právě konzumací mozků živých lidí se tyto bytosti staly ještě děsivějšími. Jako by nestačilo, že mrtvý vstane a děsí lidi, on na ně ještě útočí v pokusech sežrat jim mozek – centrum našeho myšlení, citů, vzpomínek a vůbec všeho, co Homo Sapiens dělá tím, čím je. A musíte uznat, toho by se bál každý. Asi jako lobotomie.
Kráčející mrtví se přirozeně nemohli vyhnout ani komiksu, kde zpravidla vystupují jako strůjci apokalypsy. Svět, jak ho známe, končí a vládu nad ním přebírají nemrtví. Tak většinou začíná každý komiksový příběh, ve kterém zombie hrají hlavní roli. Příběh pak může pokračovat buďto jako „Pojednání o masakru nemrtvých s jedním či více kladnými živými hrdiny“, kterýmžto směrem se ubírá většina komiksů tohoto žánru. Namátkou bych zmínil třeba Black Gas od Warrena Ellise, který výbornou detailní kresbou ukazuje, cože to uvnitř našich těl vlastně máme a jaké psí kusy se s tím dají provádět, ale scénáristicky je to příběh slabší.
. Druhou cestu pak můžeme pracovně pojmenovat jako „Pojednání o masakru nemrtvých jedním či více živými, přemýšlivými a mentálně bohatě prokreslenými hrdiny“. Eh, těžkopádná definice, vím, ale nic lepšího mě momentálně nenapadá.
A právě touto druhou, zajímavější cestou se vydal scénárista Robert Kirkman se svým dílem The Walking Dead. Když už jsem se konečně dostal k předmětu recenze, musím hned z kraje konstatovat, že Walking Dead je pro mě osobně ze všech děl se zombie tématikou nejlepší. A je to venku… Můžete namítat: a co Georgie Romero, proboha? Nebo série Evil Dead? Nebo Jacksonův Braindead? A já stále budu odpovídat: Ano, ano, jistě, samozřejmě, ale Walking Dead je nejlepší ze všech.
I když Romerovy filmy tento žánr de facto definovaly (sám Kirkman Romera udává za svůj vzor) a série Evil Dead zase dokázala, že je možné se zombií bát a smát se jim zároveň, ve všech těch hororech, které jsem kdy viděl, mi něco vždycky chybělo. A po přečtení několika prvních čísel Walking Dead (dodnes jsem jich přečetl 32 z 36, ale série stále běží), jsem si uvědomil, co to bylo.
Kirkmanovi hrdinové, kteří přežili apokalyptický nástup živé smrti, totiž mají naprosto uvěřitelné povahy a vlastnosti, které známe buď sami od sebe, nebo od druhých. Kromě tradičně nezbytných střetů s nemrtvými tak musí bojovat také sami se sebou a řešit mezilidské vztahy a problémy, o jakých si taková zombie může nechat jenom zdát. To je to, co dělá postavy reálnějšími a jejich jednání pochopitelnějším.
Začátek prvního čísla nám představuje obyčejného mladého policistu z Kentucky jménem Rick Grimes. Na mezistátní silnici se spolu se svým parťákem dostanou při obyčejné silniční kontrole do přestřelky, Rick je postřelen a v bezvědomí se kácí k zemi. Když se za blíže neurčený čas probudí v nemocnici, s hrůzou zjišťuje, že svět mezitím ovládly zombie. A to není jediný Rickův problém. Svůj dům, ve kterém žil se svou ženou a synem, totiž nachází prázdný. Rick nevěří, že jsou mrtví a vydává se je hledat. Tak začíná jeho cesta po Státech zamořených nemrtvými.
. Robert Kirkman začal psát Walking Dead pro nakladatelství Image v roce 2003 (předtím pro ně dělal např. superhrdinskou sérii Invincible) spolu s ilustrátorem Tony Moorem, který byl však po šesti číslech z důvodu nedodržování uzávěrek vyměněn za Charlieho Adlarda, kterážto spolupráce jim svědčí dodnes. Moore se však úplně práce na Walking Dead nevzdal a dodnes kreslí přebaly jednotlivých čísel, v čemž je tak dobrý, že jako jeden z nejlepších kreslířů přebalů byl nominován na Eisnerovu cenu.
Kirkman se díky Invincible a Walking Dead stal natolik populárním, že dnes píše také pro Marvel a za sebou má takové počiny jako Captain America, Marvel Knights, Fantastic Four nebo Ultimate X-Men. Paramount Pictures chystají podle Invincible celovečerní snímek a samotný Kirkman má od května 2007 rozjet pro Image novou sérii s názvem The Astounding Wolf-Man. Práce má tudíž docela dost a my se můžeme modlit, aby díky tomu nešla kvalita Walking Dead dolů. Byla by to škoda.
Co říci závěrem? Ačkoliv není téma tohoto komiksu nikterak originální, dokázal Kirkman v mírně zaprášeném zombie žánru vykřesat velkou jiskru originality, za což mu my, hororoví fandové, můžeme ze srdce děkovat.
