. Ten, kdo má šílené deprese a ulítlé nervové stavy, by opakovaně měl číst příběhy s kocourem, který je věčně přežraný, líný a zlomyslný. Je zcela jisté, že i autor tohoto kočičího “monstra“ Jim Davis (narozen 20. července 1945), měl velké problémy sám se sebou, když v mládí proležel ve své dětské posteli většinu času s těžkým astmatem a určitě mu nebylo právě do zpěvu. Pokud by se jeho pohledná máma o něj pečlivě nestarala, nevykládala mu pohádky a neučila jej kreslit na kousky papíru, tak by z něj určitě vyrostl těžký depresák, který by pravděpodobně ukončil svůj bídný život například skokem z nějakého vysokého mostu či s ekologickým provazem okolo krku. Naštěstí se tak nestalo a Davis od 19. června 1978 začal vydávat své stripy o kocouru Garfieldovi.
Já jsem si nedávno pořídil dvacátý sešit sebraných Garfieldových stripů (Mluví s plnou pusou) a musím přiznat, že jsem se několikrát dobrovolně nemohl ubránit smíchu nad humorem, který nám autor podsouvá a nenásilně nás „okouzluje“. Musím přiznat, že první stránky jsem začal číst na záchodovém prkně a přísahám, tak dlouho jsem tam ještě nikdy neseděl, a vlastně jsem i zapomněl, proč jsem tam ze začátku lezl. Další stránky již moje odlehčené tělo hltalo na rozměrné posteli, kde moje žena, natěšená na večerní sex, znechuceně zakroutila hlavou a odešla spát na nafukovací matraci.
.
Příběhy přerostlého kocoura a jeho pána Jona (neplést s Radkem Johnem) či uslintaného pejska Odieho a dalších postaviček jsou tak fascinující, že hltáte každou stránku a za chvíli vlastně budete na konci. Tentokrát jsem však zjistil, že jsem udělal velkou pitomost, protože sešit není na jeden zátah, ale že jsem měl vlastně číst pouze po několika stripech a vychutnávat si každou větu, každou mimiku tváře, každičký vtip a pointu. Garfield je jako exotické jídlo, které musíte ocenit každým malinkatým soustem a pokud jej někdo „hodí“ do sebe jak nechutný americký „hambáč“, dělá velikánskou chybu. Takže se podle mé rady, vážení čtenáři, zařiďte stejně a smích a pobavení vám vydrží hodně dlouho.
Příběhy přerostlého kocoura a jeho pána Jona (neplést s Radkem Johnem) či uslintaného pejska Odieho a dalších postaviček jsou tak fascinující, že hltáte každou stránku a za chvíli vlastně budete na konci. Tentokrát jsem však zjistil, že jsem udělal velkou pitomost, protože sešit není na jeden zátah, ale že jsem měl vlastně číst pouze po několika stripech a vychutnávat si každou větu, každou mimiku tváře, každičký vtip a pointu. Garfield je jako exotické jídlo, které musíte ocenit každým malinkatým soustem a pokud jej někdo „hodí“ do sebe jak nechutný americký „hambáč“, dělá velikánskou chybu. Takže se podle mé rady, vážení čtenáři, zařiďte stejně a smích a pobavení vám vydrží hodně dlouho.
Nevím jak vám, ale mě z celé plejády postav přirostl nejvíce k srdci právě ten uslintaný pejsek Odie. Zlomyslný a obtloustlý kocour jej občas nakopne do zadní části a on pak letí jak zkažená sovětská raketa. Ovšem ta jeho jednoduchost a stále dobrá nálada je cosi, co soustavně obdivuji. Naopak v tomto sešitu nenávidím poblázněnou a stále uřvanou dívku Kimmy, se kterou si Jon dá rande, místo toho aby jí dal baseballovou pálkou po její potrhlé hlavě. Jedno máme s Garfieldem plně společné. Strašně neradi se vážíme a snažíme se oba zamaskovat vyrostlé bříško a tukové polštáře. Osobně si říkám, že je asi tlustší, jenže to je asi pouze zbožné přání.
.
Nejvýraznější znak Davisovy kresby je uveden již v recenzi na Garfielda 14 – Široko daleko: “Co by člověka mělo zaujmout, jsou různé výrazy obličeje a hlavně očí, které dokonale oživují jednoduše kreslené postavy.“ V momentě kdy „kocourek“ svému páníčkovi zabodne na mořské pláži jakoby nechtěně slunečník do těla zasypaného sypkým pískem, je báječné sledovat proměnu Jonovy tváře.
Nejvýraznější znak Davisovy kresby je uveden již v recenzi na Garfielda 14 – Široko daleko: “Co by člověka mělo zaujmout, jsou různé výrazy obličeje a hlavně očí, které dokonale oživují jednoduše kreslené postavy.“ V momentě kdy „kocourek“ svému páníčkovi zabodne na mořské pláži jakoby nechtěně slunečník do těla zasypaného sypkým pískem, je báječné sledovat proměnu Jonovy tváře.
Jediný kaz na kráse? Nepochopil jsem dva stripy. Prostě jsem „neuchytil“ pointu vtipu, a ač jsem se snažil sebevíce, utekla mi mezi mými devíti prsty (jeden mi uřezali) jako ranní vánek. Možná, že nejsem zase tak chytrý, abych to pochopil… nevím.
Jedno vím jistě. Nikdy si domů nepořídím živého kocoura. Stačí mi bohatě moje líná žena, o kterou se neustále starám a kdybych se musel starat ještě o jedno zvíře, tak nevím, nevím... Ovšem až vyjdou další příběhy Garfielda, tak si je musím pořídit za každou cenu a navíc se podívám i po některých starších dílech, které jsem zcela opomněl. Ať žijí kreslení kocouři!
