. Ano, obsahem alba je právě a přesně to, co se v anotaci píše. Ovšem odvážlivec, který překoná její popisnou lapidárnost, je po zásluze odměněn. Samozřejmě nikoli zadarmo. Vraždy a housle počítají se čtenářem, který má své dětství ve stejné úctě jako vypravěč; se čtenářem, který se na zamlžené zážitky dokáže sám naladit, a připomenout si zákoutí a útržky vlastních vzpomínek. Výsledkem pak není ani tak strhující tempo, jako spíš důvěrné vyprávění mezi několika přerostlými kluky…
. Tomu notně napomáhá i samotné zpracování příběhu – některé vsuvky vypráví scénárista Neil Gaiman už v dospělosti, jiné se odehrávají v jeho dětství, část jsou osteopatovy vyprávěnky o Al Caponovi. Asociativně poskládanému příběhu (v jednu chvíli osteopat dokonce změní vizáž, jak si Gaiman přesněji vzpomene na jeho podobu) odpovídá i jeho grafické zpracování – velmi volná (ale při tom stále účelná) stránková kompozice, mlhavě zasněná barevnost, dětská perspektiva/podhledy. Vizuální mág Dave McKean pracuje s několika výtvarnými technikami; kde je třeba, kolážuje a asamblážuje kusy látek, filmové plakáty, fotky, digitální úpravy. Ví, kdy být trefný v detailu, a kdy naopak vypustit soustředění k působivým ornamentům nebo výmluvným čistým plochám; kdy popisnost nahradit expresivitou. Výsledkem je napůl autentický, a napůl zasněný styl, který velmi trefně odpovídá oněm – tak ostře rozostřeným – vzpomínkám na dětství…
. Vraždy a housle, slavící letos dvacetileté výročí, aniž jim to cokoliv ubírá na působivosti, jsou ovšem i gangsterskou – nebo spíš „metagangsterkou“, neboť po borgesovském způsobu sbírají smetanu prodloužených motivů ze své éry. Citace z Al Caponeho života jsou nejen paralelami zážitků malého Gaimana, ale svým způsobem i holdem dvacátým/třicátým letům; nenápadně rozmístěné plakáty na filmovou klasiku . (Maltézský sokol, Muž, který věděl příliš mnoho) jsou poctou své době. Z alba je cítit úcta ke „gangsterské“ éře; jak ostatně naznačuje už sám jeho titul. Původní název „Violent Cases“, snad Násilnické historky, je zároveň aluzí na „violin cases“ – tedy pouzdra na housle, neoddělitelný to atribut každého „správného gangstera“. Možná je tato rovina důležitější, než Gaimanovy juvenilní zpovědi.
Vraždy a housle jsou sdílenou nostalgií – ovšem bez cukrkandlového sentimentu; jsou gangsterkou bez jediného výstřelu, jsou (Gaimanovou) vzpomínkou na (osteopatovy) ozvěny. Jsou možná tichým povzdechem nad dobou, kterou už dnes nikdo nepamatuje. Nu, dneska už klobouky nikdo nenosí…
