. Spartánská grafická úprava a tisk, který se omezoval na černobílé pojetí, nevybočovaly ze stylu ostatních soudobých časopisů, avšak velký formát a pestrobarevná obálka Hugo Pratta naznačovaly, že jde o něco výjimečného a ospravedlňovaly takřka dvojnásobnou cenu („celých“ 500 lir!) oproti podobným publikacím na stáncích. Vydavatel Florenzo Ivaldi si zřejmě věřil, a jak by také ne, když „jeho“ Kirk byl ztělesněním dávného snu?
Bylo to roku 1947, kdy mladý Ivaldi, drcený na duchu i na těle krutými poválečnými poměry, bloumal bezútěšně po rodném Janově, když vtom jakoby jej zasáhl blesk z čistého nebe. Uprostřed trosek a sutin upoutal jeho pozornost jakýsi časopis, který byl vystaven na stánku: bylo to nezapomenutelné Asso di Picche (Pikové eso), výsledek práce a nadšení takzvané „Benátské skupiny“ mladých komiksových autorů, kteří později radikálně přispěli k rozvoji argentinského komiksu. V jejím rámci dělal své první krůčky mimo jiné i mistr Hugo Pratt, a právě jeho kresby tolik okouzlily Florenza Ivaldiho. (Ti členové „Benátské skupiny“, které komiksy – tak jako Alberta Ongara nebo Dino Battagliu – neupoutaly nastálo, se skvěle uplatnili v jiných oblastech: připomeňme jen malíře Ferdinanda Carcupina nebo režiséra Damiana Damianiho.)
Když si pak po dvaceti letech Ivaldi vytvořil pevnou „pozici“ (pracoval jako realitní agent), mohl konečně svůj sen realizovat: nejenom, že zakoupil veškerá práva na legendární Asso di Picche, ale stal se i skutečným mecenášem svého idolu, tj. Hugo Pratta. Opatřil mu v Janově dům, nechal ho pracovat podle libosti a na tehdejší dobu mu dával astronomický plat. Prattovy práce, v nichž se projevil jako ideální žák Miltona Caniffa, již ostatně byly v té době známy a oceňovány v mezinárodním měřítku a roku 1967 již měl Hugo Pratt za sebou taková významná díla a milníky světového komiksu, jakými byly Fort Wheeling, Ticonderoga Flint, Ernie Pike, válečné příběhy vytvořené pro anglické nakladatelství Fleetway a samozřejmě i komiks El Sargento Kirk.
První číslo, první dobrodružství!
Z úvodníku prvního čísla, ve kterém Ivaldi (kromě neurčitých poznámek a narážek na ostatní vydavatelské záměry) prohlásil, že chce „navázat na nitky, které byly zpřetrhány před mnoha lety ve zlatém věku komiksu, kdy se dobrodružství s velkým „D“ nerušeně prohánělo po stránkách obrázkových příběhů“, bylo ihned zřejmé, že časopis hodlá čtenářům nabídnout hlavně ryzí a hodnotnou zábavu. Nakladatelství Ivaldi se zkrátka chtělo stát „svědectvím fascinujících a hodnotných komiksových – a to nejenom amerických - zážitků“; přitom však: „Nechceme se ani vyhýbat ´novým´ autorům a novým hrdinům, neboť naším záměrem je rozšířit dialog i na současné komiksy“.
Z úvodníku prvního čísla, ve kterém Ivaldi (kromě neurčitých poznámek a narážek na ostatní vydavatelské záměry) prohlásil, že chce „navázat na nitky, které byly zpřetrhány před mnoha lety ve zlatém věku komiksu, kdy se dobrodružství s velkým „D“ nerušeně prohánělo po stránkách obrázkových příběhů“, bylo ihned zřejmé, že časopis hodlá čtenářům nabídnout hlavně ryzí a hodnotnou zábavu. Nakladatelství Ivaldi se zkrátka chtělo stát „svědectvím fascinujících a hodnotných komiksových – a to nejenom amerických - zážitků“; přitom však: „Nechceme se ani vyhýbat ´novým´ autorům a novým hrdinům, neboť naším záměrem je rozšířit dialog i na současné komiksy“.
.
A vskutku, obsah prvního čísla časopisu Sgt. Kirk zahrnoval interval od roku 1934, do kterého spadal Caniffův komiks Terry and the Pirates (jemuž naneštěstí uškodila nekvalitní reprodukce), až k současné Baladě o slaném moři z roku 1967, tedy nejnovějšímu komiksu Hugo Pratta, v němž se poprvé objevil jeho nejslavnější hrdina Corto Maltese, který v budoucnu bude již automaticky spojován se jménem svého autora. Ze sedmi příběhů publikovaných v premiérovém čísle jich pět nakreslil přímo Pratt, což jen potvrzovalo hluboký obdiv, který Ivaldi choval k dílu tohoto mistra. Literární autorství komiksů Ernie Pike, Il Sergente Kirk, Ticonderoga a dalších, které pocházejí z pera Hectora G. Oesterhelda (je rovněž scénáristou komiksu Eternauta), vyšlo najevo teprve později a v omezené míře v rejstříku některých čísel po třicítce (dokonce Pratt v autorském komentáři v šestém čísle časopisu Sgt. Kirk jej cituje společně s bratrem jen jako editora).
Sgt. Kirk usiloval o místo na slunci a na italských stáncích tím, že se jednak zaměřil na nostalgický účinek komiksů typu Caniffova Terry a piráti nebo Schmidtovy Radio Patrol, jednak tím, že usiloval o vytvoření nových komiksových „mýtů“; s tímto cílem přetiskoval i jiné než Prattovy práce, které vznikly během minulých desetiletí tak, aby „navázal na nitky, které byly zpřetrhány před mnoha lety“. Příběhy, které přebíral z Argentiny, však byly bohužel téměř všechny určeny pro tiskový formát a pro tiskovou kvalitu odlišnou od výrobních postupů časopisu Sgt. Kirk. Zmizely proto polostíny a jednotlivé obrázky byly přeskupovány a zvětšovány podle potřeby: Lel Vianello začínal jako Prattův spolupracovník právě tím (vypráví o tom v knize L’ultima ballata dedicated to Hugo Pratt, kterou vydal International Comics club), že domalovával čapku seržantu Kirkovi a prováděl obecné úpravy všech vinět.
Kvalita výsledného produktu však byla nepochybně vysoká, o čemž svědčí určitá „prostupnost“ časopisu Sgt. Kirk s mnohem konsolidovanějším Corriere dei piccoli, který poskytl prostor Corto Maltesovi a komiksu Randall, přičemž Ivaldiho časopis naopak přetiskl některé jeho úspěšné tituly; mimoto publikace komiksů Terry a piráti, Bob Star (tj. Red Barry), Betta (tj. Little Annie Rooney) a italských klasických sérií typu L’Asso di Picche zajistil časopisu „tvrdé jádro“ nostalgických sběratelů (a to nemluvíme o skvělých a neuvěřitelně moderních článcích o komiksech, které zůstávají významných zdrojem informací pro každého, kdo by chtěl prohloubit své znalosti o příslušném období). Přesto se Sgt. Kirk netěšil dobrému zdraví.
. Marná výzva věrným čtenářům?
Z dlouhého rozhovoru, který Hugo Pratt poskytl Dominiku Petitfauxovi a který tvoří náplň objemné knihy All’Ombra di Corto (V Cortově stínu, nakladatelství Rizzoli Milano Libri, 1992) vysvítá, že Sgt. Kirk měl mimořádně malý náklad, pouze 3 000 výtisků, což bylo pro tu dobu nemyslitelné. Je možné, že se tato informace vztahuje jen na sedmdesátá léta, protože v časopisu Comic Art 75 z ledna 1991 spolupracovník Sgt. Kirka Rinaldo Traini tvrdí, že „první čísla byla ve velkém počtu distribuována přímo na prodejní stánky“. Florenzo Ivaldi naopak přisoudil malou úspěšnost svého časopisu distributorům, kteří nebyli příliš ochotní zajišťovat rozvoz časopisu vydávaného malým, mladým, a tedy málo významným nakladatelstvím.
Z dlouhého rozhovoru, který Hugo Pratt poskytl Dominiku Petitfauxovi a který tvoří náplň objemné knihy All’Ombra di Corto (V Cortově stínu, nakladatelství Rizzoli Milano Libri, 1992) vysvítá, že Sgt. Kirk měl mimořádně malý náklad, pouze 3 000 výtisků, což bylo pro tu dobu nemyslitelné. Je možné, že se tato informace vztahuje jen na sedmdesátá léta, protože v časopisu Comic Art 75 z ledna 1991 spolupracovník Sgt. Kirka Rinaldo Traini tvrdí, že „první čísla byla ve velkém počtu distribuována přímo na prodejní stánky“. Florenzo Ivaldi naopak přisoudil malou úspěšnost svého časopisu distributorům, kteří nebyli příliš ochotní zajišťovat rozvoz časopisu vydávaného malým, mladým, a tedy málo významným nakladatelstvím.
Buď jak buď, Sgt. Kirk vydržel na stáncích jen něco více než rok a půl (ze shora uvedených důvodů se ostatně ani na všechny nedostal). V čísle 18 z prosince 1968 se objevilo dlouhé oznámení (rozsah čísla byl za tím účelem rozšířen o čtyři celé strany!), které ohlašovalo předpokládaný vydavatelský program nakladatelství Ivaldi; doprovodil je krátký inzertní sloupek a dotazník, který čtenáři měli připojit k objednávce předplatného. Život časopisu tedy ještě neskončil, Sgt. Kirk byl jen nucen se obrátit na věrné čtenáře, jejichž předplatné by mu umožnilo další existenci. Úspěch na stáncích měly vyzkoušet dva levnější a „zacílenější“ časopisy: Tilt (pokus o italskou obdobu časopisu Mad) a obnovený L’Asso di Picche. První byl „levný dvouměsíčník“, druhý „nízkonákladový dobrodružný měsíčník, jehož periodicita měla záviset na zájmu čtenářů“. Tento „zájem“ však byl tak malý, že oba časopisy musely po několika číslech přestat vycházet. Mnohem zajímavější než tyto krátkodeché a nepodařené vydavatelské pokusy byl nepochybně lákavý svazek Kirkissimo '69, který obsahoval díla velkého Miltona Caniffa a který byl zasílán zdarma předplatitelům; zahájil tak tradici pečlivě připravených nekomerčních dárkových svazků pro předplatitele.
Dokončení příště.
Dokončení příště.
