Africké dětství a jinošství
K tomuto průniku etnik, vyznání a kultur, jež se neustále navzájem prostupovaly, je třeba připočíst matku Evelinu Generovou, která se vášnivě zajímala o esoterické vědy, kabalu a vykládání karet, a otce Rolanda, moderně založeného muže a vojáka z povolání, který byl roku 1936 přeložen do italské kolonie v Habeši.
K tomuto průniku etnik, vyznání a kultur, jež se neustále navzájem prostupovaly, je třeba připočíst matku Evelinu Generovou, která se vášnivě zajímala o esoterické vědy, kabalu a vykládání karet, a otce Rolanda, moderně založeného muže a vojáka z povolání, který byl roku 1936 přeložen do italské kolonie v Habeši.
. Pro Hugo Pratta tím začalo africké dětství. Když mu bylo pouhých čtrnáct let, otec jej naverboval do koloniální policie; Pratt tak poznal tehdejší habešské vojenské prostředí, poznal nejenom italské vojsko, ale také anglické, habešské, senegalské a francouzské vojáky; kouzlo jejich uniforem, odznaků, jejich barvy a tváře poznamenaly celý jeho příští život a jeho budoucí dílo.
Pratt se současně přátelil s habešskými chlapci stejného stáří, naučil se od nich místní jazyk a podařilo se mu vstoupit do světa, který obvykle bývá kolonizátorům uzavřen. V té době se také nadchl pro dobrodružné romány. Hltal knihy Jamese Olivera Curwooda, Zane Graye a Kennetha Robertse. Objevil také první dobrodružné americké komiksy. Zejména četba komiksu Terry a piráti Miltona Caniffa jej nadchla do té míry, že se již v dětském věku rozhodl, že se stane komiksovým kreslířem.
Po smrti svého otce se roku 1943 vrátil do Itálie, navštěvoval vojenskou internátní školu v Città di Castello a díky dobré znalosti angličtiny se stal roku 1944 tlumočníkem spojeneckých vojsk; tuto funkci vykonával až do konce války.
Argentinské komiksové začátky
V Benátkách se roku 1945 Hugo Pratt podílel spolu se skupinou přátel na vydávání komiksového časopisu Asso di Picche (Pikové eso). Tím oficiálně začala jeho kreslířská kariéra. Díky tomuto časopisu kontaktovalo „benátskou skupinu“ významné argentinské nakladatelství; Hugo Pratt proto roku 1949 odjel do Buenos Aires, kde zůstal zhruba třináct let.
. V Argentině se setkal s nejrůznějšími kreslíři, jakými byli například Salinas nebo bratři Del Castillo, navštěvoval lokály, kde se tančilo tango, stal se přítelem džezového hudebníka Dizzy Gillespieho, naučil se španělsky a objevil latinoamerické spisovatele, jakými byli například Octavio Paz, Leopoldo Lugones, Jorge Luis Borges a Roberto Arit. V citové oblasti toto jeho životní období poznamenaly tři ženy: první byla Jugoslávka Gucky Wogererová, se kterou se oženil v Benátkách roku 1953 a se kterou měl dvě děti, Lucase a Marinu. Další byla Gisela Desterová německého původu, která byla původně jeho asistentkou a posléze životní družkou; třetí byla Belgičanka Anna Frognerová, která ho v dětském věku inspirovala pro postavu komiksu Anna nella jungla (Anna v džungli). Z jejich spojení se narodily dvě děti, Silvina a Jonas.
V Argentině Hugo Pratt vytvořil pozoruhodné množství komiksů. Pracoval pro nakladatelství Abril; nejprve publikoval sérii Jungleman, roku 1953 pak kreslil pro týdeník Misterix komiks Sgt. Kirk podle scénáře Héctora Oesterhelda; ten roku 1957 založil vlastní nakladatelství Frontera a začal vydávat časopisy Hora Cero a Frontera, pro které Hugo Pratt kreslil série Ernie Pike a Ticonderoga. Současně Hugo Pratt a Alberto Breccia vedli kurzy kreslení ve škole Esquela Panamericana de Arte; k jejich žákům patřili mimo jiné i Walter Fahrer a José Muňoz. Když pak po několika letech tato umělecké škola otevřela pobočku v Brazílii, strávil Pratt šest měsíců v San Paolu.
V době, kdy krystalizoval Prattův výrazný umělecký rukopis, založený na kontrastech bílé a černé a inspirovaný tvorbou Miltona Caniffa, začal Hugo Pratt psát sám své příběhy. První jeho samostatnou prací byl komiks Ann y Dan (později přejmenovaný na Anna nella jungla), který vycházel v Argentině v časopisu Supertotem.
Od léta roku 1959 do roku 1960 žil Hugo Pratt v Londýně, kde podle scénářů anglických autorů kreslil válečné komiksové příběhy pro agenturu Fleetway Publication (vycházely v publikaci War Picture Library) a kde navštěvoval Royal Academy of Watercolour. Roku 1962 vyšly jeho samostatné práce Capitan Cormorant a Wheeling. V období argentinské ekonomické recese, v němž se dostali do potíží i komiksoví kreslíři, se Hugo Pratt rozhodl, že se vrátí do Itálie.
.
Francouzský úspěch
Corta Maltese Od roku 1962 do roku 1967 pořizoval Pratt pro časopis Corriere dei Piccoli ilustrace k sériím Le avventure di Simbad (Sindibádova dobrodružství) a Le avventure di Ulisse (Odysseova dobrodružství) a podle scénářů Mina Milaniho, který byl šéfredaktorem časopisu, kreslil komiksy Billy James (1962), Le avventure di Fanfulla (Fanfullina dobrodružství, 1967) a dvě úpravy Stevensonových románů: L’isola del tesoro (Ostrov pokladů) a Il ragazzo rapito (Únos). Současně spolupracoval s Albertem Ongarem na sérii L’ombra (Stín).
Roku 1967 Hugo Pratt potkal Florenza Ivaldiho, janovského komiksového fanouška, a společně se rozhodli, že začnou vydávat měsíčník, který italským čtenářům představí jednak Prattovy argentinské komiksy, jednak klasické americké komiksy a také nejnovější Prattovy práce. V prvním čísle časopisu, který nazvali Sgt. Kirk, se objevilo devět stránek nového příběhu Una ballata del mare salato (Balada o slaném moři), ve kterém poprvé figurovala postava Corta Maltese.
Roku 1969 se na Salone Internazionale di Lucca (Mezinárodním komiksovém salonu v Lucce) Hugo Pratt seznámil s Georgesem Rieu, šéfredaktorem francouzského týdeníku Pif, který se rozhodl, že Prattovy komiksy začne otiskovat ve Francii. Ve vlaku z Janova do Paříže došlo k rozhodnému obratu Prattovy životní dráhy, neboť si zde předsevzal, že pro Pifa bude kreslit příhody Corta Maltese.
Corto se proto stal hlavní postavou první epizody Il segreto di Tristan Bantam (Tajemství Tristana Bantama), která vyšla v dubnu 1970. Dlouhá série, kterou otiskoval vysokonákladový časopis, odstartovala strmou kariéru Hugo Pratta, kterého již od roku 1971 začali specialisté v tomto odvětví považovat za jednoho z nejvýznamnějších světových komiksových autorů. Série s Corto Maltesem obsahuje celkem 29 příběhů.
Italský vrchol
. Úspěch Corta Maltese se z Francie rozšířil nejprve do Itálie a pak do mnoha dalších zemí. Hugo Pratt našel ve Francii sedmdesátých let velmi podnětné prostředí, opustil proto Janov a usadil se v Paříži; přitom však cestoval po celém světě, a sám se tak stal „románovou postavou“, a to do té míry, že Alberto Ongaro z něj udělal hrdinu jednoho ze svých románů a Milo Manara mu svěřil významnou úlohu ve svém komiksu H.P. e Giuseppe Bergman. Také národní televizní okruhy řady zemí, včetně RAI, mu věnovaly speciální pořady a natáčely reportáže ze zemí, které popisuje ve svých příbězích. Kromě Corta Maltese vytvořil Pratt sérii Gli skorpioni del deserto (Pouštní štíři), která se poprvé objevila roku 1969 v časopisu Sgt. Kirk a kterou kreslil až do roku 1994; série má 5 epizod a poslední se jmenuje Brise de mer (Mořská bríza). Pro nakladatele Bonelliho vytvořil tyto 4 příběhy pro sérii Un uomo un’avventura (Jeden muž, jedno dobrodružství): L’uomo del Sertăo (Muž ze Sertăa), L’uomo della Somalia (Muž ze Somálska), L’uomo dei Caraibi (Muž z Karibiku) a L’uomo del Grande Nord (Muž z dalekého Severu), který byl roku 1991 zfilmován pod názvem Jesuite Joe.
Roku 1983 napsal pro Manaru scénář ke komiksu Tutto ricominciò con un’estate indiana (Všechno znovu začalo v indiánském létě) a roku 1991 napsal scénář k příběhu El Gaucho. Roku 1984 se zrodil komiks Cato Zulù. Roku 1988 otiskl časopis Corto Maltese, který vydávalo nakladatelství Rizzoli, poslední dobrodružství stejnojmenného hrdiny, které se jmenuje Mu; album s tímto příběhem vyšlo roku 1992.
Také Aeronautica Militare Italiana (Italské vojenské letectvo) chtělo připomenout sedmdesáté výročí svého založení nějakým příběhem z pera Hugo Pratta. Roku 1993 proto vyšel komiks In un cielo lontano (Na dalekém nebi), jehož příběh se odehrává v koloniálním prostředí, jak si na ně Pratt vzpomíná z dob svého mládí.
Roku 1994 založil v Římě Hugo Pratt, společně s Patricií Zanotti, svou dlouholetou spolupracovnicí a koloristkou, nakladatelství Lizard, které v současné době vydává všechna jeho díla.
Hugo Pratt své příběhy nejenom kreslil, ale také je převáděl do románové podoby; vydal romány Le pulci penetranti (Štiplavé blechy), Jesuite Joe, Il romanzo di Kriss Kenton (Román Krisse Kentona), Vento di terre lontane (Vítr ze vzdálených zemí) a Avevo un appuntamento (Měl jsem schůzku); o svém životě, který byl bohatý na příběhy a na zajímavá dobrodružství, vyprávěl v několika knihách rozhovorů, z nichž jmenujme například Il desiderio di essere inutile (Touha po zbytečném životě), All’ombra di Corto (V Cortově stínu) a Le memorie di Corto (Cortovy paměti). Pro nakladatelství Einaudi převedl do zkrácené románové podoby komiks Una ballata del mare salato a posmrtně vyšel román Corto sconta detta arcana (Corto nese následky karetní předpovědi – tento příběh vyšel v komiksové podobě pod názvem Corto Maltese na Sibiři).
Argentinské komiksové začátky
V Benátkách se roku 1945 Hugo Pratt podílel spolu se skupinou přátel na vydávání komiksového časopisu Asso di Picche (Pikové eso). Tím oficiálně začala jeho kreslířská kariéra. Díky tomuto časopisu kontaktovalo „benátskou skupinu“ významné argentinské nakladatelství; Hugo Pratt proto roku 1949 odjel do Buenos Aires, kde zůstal zhruba třináct let.
. V Argentině se setkal s nejrůznějšími kreslíři, jakými byli například Salinas nebo bratři Del Castillo, navštěvoval lokály, kde se tančilo tango, stal se přítelem džezového hudebníka Dizzy Gillespieho, naučil se španělsky a objevil latinoamerické spisovatele, jakými byli například Octavio Paz, Leopoldo Lugones, Jorge Luis Borges a Roberto Arit. V citové oblasti toto jeho životní období poznamenaly tři ženy: první byla Jugoslávka Gucky Wogererová, se kterou se oženil v Benátkách roku 1953 a se kterou měl dvě děti, Lucase a Marinu. Další byla Gisela Desterová německého původu, která byla původně jeho asistentkou a posléze životní družkou; třetí byla Belgičanka Anna Frognerová, která ho v dětském věku inspirovala pro postavu komiksu Anna nella jungla (Anna v džungli). Z jejich spojení se narodily dvě děti, Silvina a Jonas.
V Argentině Hugo Pratt vytvořil pozoruhodné množství komiksů. Pracoval pro nakladatelství Abril; nejprve publikoval sérii Jungleman, roku 1953 pak kreslil pro týdeník Misterix komiks Sgt. Kirk podle scénáře Héctora Oesterhelda; ten roku 1957 založil vlastní nakladatelství Frontera a začal vydávat časopisy Hora Cero a Frontera, pro které Hugo Pratt kreslil série Ernie Pike a Ticonderoga. Současně Hugo Pratt a Alberto Breccia vedli kurzy kreslení ve škole Esquela Panamericana de Arte; k jejich žákům patřili mimo jiné i Walter Fahrer a José Muňoz. Když pak po několika letech tato umělecké škola otevřela pobočku v Brazílii, strávil Pratt šest měsíců v San Paolu.
V době, kdy krystalizoval Prattův výrazný umělecký rukopis, založený na kontrastech bílé a černé a inspirovaný tvorbou Miltona Caniffa, začal Hugo Pratt psát sám své příběhy. První jeho samostatnou prací byl komiks Ann y Dan (později přejmenovaný na Anna nella jungla), který vycházel v Argentině v časopisu Supertotem.
Od léta roku 1959 do roku 1960 žil Hugo Pratt v Londýně, kde podle scénářů anglických autorů kreslil válečné komiksové příběhy pro agenturu Fleetway Publication (vycházely v publikaci War Picture Library) a kde navštěvoval Royal Academy of Watercolour. Roku 1962 vyšly jeho samostatné práce Capitan Cormorant a Wheeling. V období argentinské ekonomické recese, v němž se dostali do potíží i komiksoví kreslíři, se Hugo Pratt rozhodl, že se vrátí do Itálie.
.
Francouzský úspěch
Corta Maltese Od roku 1962 do roku 1967 pořizoval Pratt pro časopis Corriere dei Piccoli ilustrace k sériím Le avventure di Simbad (Sindibádova dobrodružství) a Le avventure di Ulisse (Odysseova dobrodružství) a podle scénářů Mina Milaniho, který byl šéfredaktorem časopisu, kreslil komiksy Billy James (1962), Le avventure di Fanfulla (Fanfullina dobrodružství, 1967) a dvě úpravy Stevensonových románů: L’isola del tesoro (Ostrov pokladů) a Il ragazzo rapito (Únos). Současně spolupracoval s Albertem Ongarem na sérii L’ombra (Stín).
Roku 1967 Hugo Pratt potkal Florenza Ivaldiho, janovského komiksového fanouška, a společně se rozhodli, že začnou vydávat měsíčník, který italským čtenářům představí jednak Prattovy argentinské komiksy, jednak klasické americké komiksy a také nejnovější Prattovy práce. V prvním čísle časopisu, který nazvali Sgt. Kirk, se objevilo devět stránek nového příběhu Una ballata del mare salato (Balada o slaném moři), ve kterém poprvé figurovala postava Corta Maltese.
Roku 1969 se na Salone Internazionale di Lucca (Mezinárodním komiksovém salonu v Lucce) Hugo Pratt seznámil s Georgesem Rieu, šéfredaktorem francouzského týdeníku Pif, který se rozhodl, že Prattovy komiksy začne otiskovat ve Francii. Ve vlaku z Janova do Paříže došlo k rozhodnému obratu Prattovy životní dráhy, neboť si zde předsevzal, že pro Pifa bude kreslit příhody Corta Maltese.
Corto se proto stal hlavní postavou první epizody Il segreto di Tristan Bantam (Tajemství Tristana Bantama), která vyšla v dubnu 1970. Dlouhá série, kterou otiskoval vysokonákladový časopis, odstartovala strmou kariéru Hugo Pratta, kterého již od roku 1971 začali specialisté v tomto odvětví považovat za jednoho z nejvýznamnějších světových komiksových autorů. Série s Corto Maltesem obsahuje celkem 29 příběhů.
Italský vrchol
. Úspěch Corta Maltese se z Francie rozšířil nejprve do Itálie a pak do mnoha dalších zemí. Hugo Pratt našel ve Francii sedmdesátých let velmi podnětné prostředí, opustil proto Janov a usadil se v Paříži; přitom však cestoval po celém světě, a sám se tak stal „románovou postavou“, a to do té míry, že Alberto Ongaro z něj udělal hrdinu jednoho ze svých románů a Milo Manara mu svěřil významnou úlohu ve svém komiksu H.P. e Giuseppe Bergman. Také národní televizní okruhy řady zemí, včetně RAI, mu věnovaly speciální pořady a natáčely reportáže ze zemí, které popisuje ve svých příbězích. Kromě Corta Maltese vytvořil Pratt sérii Gli skorpioni del deserto (Pouštní štíři), která se poprvé objevila roku 1969 v časopisu Sgt. Kirk a kterou kreslil až do roku 1994; série má 5 epizod a poslední se jmenuje Brise de mer (Mořská bríza). Pro nakladatele Bonelliho vytvořil tyto 4 příběhy pro sérii Un uomo un’avventura (Jeden muž, jedno dobrodružství): L’uomo del Sertăo (Muž ze Sertăa), L’uomo della Somalia (Muž ze Somálska), L’uomo dei Caraibi (Muž z Karibiku) a L’uomo del Grande Nord (Muž z dalekého Severu), který byl roku 1991 zfilmován pod názvem Jesuite Joe.
Roku 1983 napsal pro Manaru scénář ke komiksu Tutto ricominciò con un’estate indiana (Všechno znovu začalo v indiánském létě) a roku 1991 napsal scénář k příběhu El Gaucho. Roku 1984 se zrodil komiks Cato Zulù. Roku 1988 otiskl časopis Corto Maltese, který vydávalo nakladatelství Rizzoli, poslední dobrodružství stejnojmenného hrdiny, které se jmenuje Mu; album s tímto příběhem vyšlo roku 1992.
Také Aeronautica Militare Italiana (Italské vojenské letectvo) chtělo připomenout sedmdesáté výročí svého založení nějakým příběhem z pera Hugo Pratta. Roku 1993 proto vyšel komiks In un cielo lontano (Na dalekém nebi), jehož příběh se odehrává v koloniálním prostředí, jak si na ně Pratt vzpomíná z dob svého mládí.
Roku 1994 založil v Římě Hugo Pratt, společně s Patricií Zanotti, svou dlouholetou spolupracovnicí a koloristkou, nakladatelství Lizard, které v současné době vydává všechna jeho díla.
Hugo Pratt své příběhy nejenom kreslil, ale také je převáděl do románové podoby; vydal romány Le pulci penetranti (Štiplavé blechy), Jesuite Joe, Il romanzo di Kriss Kenton (Román Krisse Kentona), Vento di terre lontane (Vítr ze vzdálených zemí) a Avevo un appuntamento (Měl jsem schůzku); o svém životě, který byl bohatý na příběhy a na zajímavá dobrodružství, vyprávěl v několika knihách rozhovorů, z nichž jmenujme například Il desiderio di essere inutile (Touha po zbytečném životě), All’ombra di Corto (V Cortově stínu) a Le memorie di Corto (Cortovy paměti). Pro nakladatelství Einaudi převedl do zkrácené románové podoby komiks Una ballata del mare salato a posmrtně vyšel román Corto sconta detta arcana (Corto nese následky karetní předpovědi – tento příběh vyšel v komiksové podobě pod názvem Corto Maltese na Sibiři).
.
Světový vliv Hugo Pratta
Fantazie Hugo Pratta také nezapomenutelným způsobem poznamenala řadu reklam; propagoval vozy Formule 1, navrhl barevné provedení cigaret Gitanes, propagoval batohy Invicta, navrhl spot pro Carpené Malvoltiho a francouzské telefonní karty. Jeho postavy se objevují na řadě filmových plakátů i na obálkách desek Paola Conteho, Sergio Endriga, Kadja Niny, Lio a Sylvie Courvoiseurové. Svá díla Hugo Pratt vystavoval v pařížském muzeu Grand Palais a v mnoha dalších významných evropských městech; Corto Maltese se stal patronem města Concarneau a tématem řady diplomových prací. Francouzský ministr kultury Jack Lang jmenoval Pratta „Rytířem umění a literatury“, Miterrand daroval Cortovy příběhy pilotu Jacquesovi Lafittovi a Corto se dostal i do amerického filmu, neboť je o něm zmínka ve filmu Tima Burtona Batman a ve filmu Woody Allena Hana a její sestry.
. Začátkem roku 1995 nakreslil Pratt svůj poslední příběh Morgan, romantické dobrodružství situované do Itálie v době Druhé světové války. Začal pracovat na komiksu Uomini a sei zampe (Šestinozí lidé), který si u něj objednala firma AGIP, nestačil jej však dokončit. Ve stejném roce dokončil třetí část komiksu Wheeling a do předmluvy alba, které obsahuje kompletní ságu, na níž začal pracovat již roku 1962, dokreslil několik posledních akvarelů severoamerických indiánů.
Švýcarské sbohem
Od roku 1983 žil Hugo Pratt ve Švýcarsku ve svém domě v Grandvaux u Ženevského jezera; zde zemřel 20. srpna 1995 při práci na Posledním letu. Díky němu začala oficiální kultura měnit svůj rezervovaný přístup ke komiksům a řada jejích představitelů si uvědomila, že také obrázkové příběhy mohou být považovány za umění. A Umberto Eco prohlásil: „Když si chci odpočinout, přečtu si Engelsův článek; když si chci popřemýšlet, čtu si Corta Maltese.“
Světový vliv Hugo Pratta
Fantazie Hugo Pratta také nezapomenutelným způsobem poznamenala řadu reklam; propagoval vozy Formule 1, navrhl barevné provedení cigaret Gitanes, propagoval batohy Invicta, navrhl spot pro Carpené Malvoltiho a francouzské telefonní karty. Jeho postavy se objevují na řadě filmových plakátů i na obálkách desek Paola Conteho, Sergio Endriga, Kadja Niny, Lio a Sylvie Courvoiseurové. Svá díla Hugo Pratt vystavoval v pařížském muzeu Grand Palais a v mnoha dalších významných evropských městech; Corto Maltese se stal patronem města Concarneau a tématem řady diplomových prací. Francouzský ministr kultury Jack Lang jmenoval Pratta „Rytířem umění a literatury“, Miterrand daroval Cortovy příběhy pilotu Jacquesovi Lafittovi a Corto se dostal i do amerického filmu, neboť je o něm zmínka ve filmu Tima Burtona Batman a ve filmu Woody Allena Hana a její sestry.
. Začátkem roku 1995 nakreslil Pratt svůj poslední příběh Morgan, romantické dobrodružství situované do Itálie v době Druhé světové války. Začal pracovat na komiksu Uomini a sei zampe (Šestinozí lidé), který si u něj objednala firma AGIP, nestačil jej však dokončit. Ve stejném roce dokončil třetí část komiksu Wheeling a do předmluvy alba, které obsahuje kompletní ságu, na níž začal pracovat již roku 1962, dokreslil několik posledních akvarelů severoamerických indiánů.
Švýcarské sbohem
Od roku 1983 žil Hugo Pratt ve Švýcarsku ve svém domě v Grandvaux u Ženevského jezera; zde zemřel 20. srpna 1995 při práci na Posledním letu. Díky němu začala oficiální kultura měnit svůj rezervovaný přístup ke komiksům a řada jejích představitelů si uvědomila, že také obrázkové příběhy mohou být považovány za umění. A Umberto Eco prohlásil: „Když si chci odpočinout, přečtu si Engelsův článek; když si chci popřemýšlet, čtu si Corta Maltese.“
