Teprve roku 1973 se zrodil „komiksový čtvrtletník“, který měl moderní grafickou úpravu a několik dalších vylepšení pozvedajících jeho kvalitu na vyšší úroveň: byl tištěn na kvalitním hlazeném matném papíru a na druhé a třetí straně obálky přinášel svědectví a doklady o komiksech ze všech koutů světa (z Kuby, Československa, Rumunska apod.). I když byl kvůli změněnému stránkování komiks Randall doslova rozerván na kousky, nezbývá než obdivovat vášnivé zaujetí, s nímž vydavatel přes všechny nesnáze nadále publikoval komiksy; kromě nich zde i nadále tiskl zajímavé a precizní články (k nejvýznamnějším patří nepochybně článek Pietra Favariho I „manga“ nipponici, který vyšel ve třicátém třetím čísle a který s neuvěřitelným předstihem referuje o japonských komiksech).
S číslem 35 z ledna-února roku 1974 nabral Sgt. Kirk zřejmě druhý dech, neboť se z čtvrtletníku stal dvouměsíčník. Mimo to se v něm prosadila i zřetelná snaha pečlivěji vybírat publikované komiksy, protože se v něm neobjevovaly jen staré Ivaldiho lásky, ale i další práce z poslední doby (Kim de la nieve, Kiwi,…), popř. dosud nevydané komiksy. K nejvýznamnějším nepochybně patří Grugefova série (Grugef je pseudonym Gianniho Forgiariniho); její autor „osiřel“ po zániku časopisu Gina Sansoniho Horror a po řadě profesionálních peripetií našel útočiště právě na stránkách Sgt. Kirka. Od roku 1975 zde vycházely nejenom jeho samostatné příběhy, ale i dlouhý komiksový román Zembo Testadirame (Zembo Tvrdá Palice). Grugef byl jen prvním z kreslířů, kteří nalezli útočiště v Sgt. Kirkovi nebo které redakce „objevila“ a kteří v dalších letech pokračovali se střídavými úspěchy v tvorbě komiksů; patřili k nim například Beppe Madaudo, Piero Alligo, Ramon Cipressi, Luciano Baiocco a další (dokonce i Carlos Sampayo a José Muňoz se chystali dát Ivaldimu svého Alacka Sinnera).
Od roku 1975 byly postupně zaváděny další novinky, které měly čtenáře ujistit o tom, že Sgt. Kirk dobře prosperuje: jednotlivá čísla byla číslována jako svazky encyklopedie, která zahrnula celý jeden ročník; v následujícím roce sepnuté listy nahradila pevná brožovaná vazba (přičemž stránky nebyly lepené, ale po straně sešívané) a titulní strany zdobily nádherné ilustrace Sergia Toppiho.
.
Konec období „klasického“
Padesáté číslo (z července-srpna roku 1976) však redakce neslavila s takovým nadšením, jaké bychom u takové události mohli očekávat: „Slavit se dá různými způsoby. Mezi hýřením a šetrností jsme si zvolili to druhé. Jenom číslo na obálce bije víc do očí…“
Padesáté číslo (z července-srpna roku 1976) však redakce neslavila s takovým nadšením, jaké bychom u takové události mohli očekávat: „Slavit se dá různými způsoby. Mezi hýřením a šetrností jsme si zvolili to druhé. Jenom číslo na obálce bije víc do očí…“
Když otevřeme časopis o dvě čísla později (č. 52), nenajdeme zde obvyklý redakční úvodník, ale znepokojivý „dopis čtenářům pro rok 1977“, v němž redakce oznamuje, že přizpůsobuje cenu časopisu novým a nejistým poměrům a že se rozhodla přerušit předplácení časopisu, které nahradila přímým prodejem v těch nemnoha knihkupectvích, která prodávají komiksy; celkem jich v té době bylo sedmnáct a v jižní Itálii prakticky žádné. I když si čtenáři mohli vyjednat zasílání časopisu přímo z některého knihkupectví, jejich život jim to jistě neusnadnilo. Zdá se, že Sgt. Kirk měl na kahánku; číslem 55 (z května-června 1977) pak skutečně skončilo druhé publikační období časopisu, které po tříleté pauze započalo číslem 31.
V následujícím roce došlo k poslednímu záchvěvu života, třetí série však patřila k nejkratším: vyšlo jen šest čísel 56 až 61, přičemž z devíti „příběhů“ otištěných v posledním čísle jich sedm náleželo k příběhům na pokračování; jejich konce se čtenáři dočkali jen v několika málo případech (kompletní komiks Van Adams otiskl Ivaldi v roce 1982 a Wheeling 2 vyšel v nakladatelství Nuova Frontiera).
Ivaldi se nicméně nezřekl své záslužné role mecenáše více či méně úspěšných autorů a v edici Kirk Special (1982) otiskl několik Prattových příběhů z období, kdy spolupracoval s časopisem Il Corriere dei Piccoli; byly to komiksy I Giganti burloni (Obři posměváčci), Le Avventure di Ercole (Herkulova dobrodružství) a další.
A v edici alb Superba Comix, která také začala vycházet v roce 1982, ideově navázal na Sgt. Kirka, neboť v ní přetiskoval kompletní komiksy z tohoto časopisu, a čerpal pro ni i z jiných zdrojů, přičemž se přidržoval odpovídajících témat, stylů a autorů (od dubna 1982 do března 1983 zde vyšly po řadě tyto kousky: Oesterheldovy a Prattovy Le cronache di Ernie Pike (Reportáže Ernieho Pika), Milaniho a Toppiho I grandi del giallo (Velké detektivní příběhy), Cipressiho Van Adams, Milaniho a Battagliovy I cinque della Selena (Pět ze Seleny), Battagliův, Di Gennarův a Faustinelliho komiks West!, Gastaldův a Droghettiho komiks Sangue sulle stelle (Krev na hvězdách), Micheluzziho Johnny Focus IIo, Gaudenziho Storie di un altro evo e di altre realtà (Příběhy jiného věku a z jiné reality) a konečně Cioccova Hormiga Negra).
.
Mimoto v červenci 1997 vyšlo 62. číslo Sgt. Kirka; jeho číselné označení však bylo právem uvedeno v závorkách, protože šlo o oslavné album, které bylo vytištěno v nákladu tisíce výtisků, obsahovalo pamětní články a byly do něj volně vloženy nedokončené komiksy z čísla 61.
Význam Sgt. Kirka
Závěrem lze říci, že Sgt. Kirk zůstal po celou dobu své existence věrný své základní myšlence. Přesto, že komiksy, které publikoval, bývaly předělávány, modifikovány a upravovány, byly pozorně sledovány a byly oslavovány a glorifikovány s nadšením, které nenechávalo na pochybách, že základním motivem existence časopisu byla láska k tomuto typu obrázkových příběhů. Jak jinak bychom mohli vysvětlit Ivaldiho zanícení, s nímž je publikoval přes nepřízeň osudu a přesto, že často na nich občas bohatli jiní (to byl případ komiksů Gli Skorpioni del deserto a Corto Maltese) ? I když úpravy byly často hrubé a nepřesné (a někdy přímo neodpustitelné…), jejich publikování umožnilo prezentovat italským čtenářům vynikající díla, která by jinak pro ně byla jen stěží – pokud vůbec – dostupná. Také alba, která vydal Mondadori a která obsahují komiksy přetištěné ze Sgt. Kirka, používají upravené Ivaldiho verze a je pozoruhodné, že i když byl tento postup zvolen čistě pro jednoduchost, nijak tím neutrpěla kontinuita četby těchto komiksů. Stejně jako tomu bylo u komiksu L’Eternauta, který vydalo nakladatelství Eura, a u jeho apokryfní verze, jež navazuje na jeho původní vydání, žádný vynikající komiks se nemusí obávat zubu času a ani případných „úprav“, které mohou popřípadě narušit jeho rytmus, ale nikoli jeho kontinuitu. A to nemluvíme o tom, že při publikaci sérií El Sargento Kirk a El Quebrado v časopisu Rintintin a Kirk western nakladatelství Cenisio původní komiksové stránky rozkouskovalo ještě mnohem radikálnějším způsobem.
Závěrem lze říci, že Sgt. Kirk zůstal po celou dobu své existence věrný své základní myšlence. Přesto, že komiksy, které publikoval, bývaly předělávány, modifikovány a upravovány, byly pozorně sledovány a byly oslavovány a glorifikovány s nadšením, které nenechávalo na pochybách, že základním motivem existence časopisu byla láska k tomuto typu obrázkových příběhů. Jak jinak bychom mohli vysvětlit Ivaldiho zanícení, s nímž je publikoval přes nepřízeň osudu a přesto, že často na nich občas bohatli jiní (to byl případ komiksů Gli Skorpioni del deserto a Corto Maltese) ? I když úpravy byly často hrubé a nepřesné (a někdy přímo neodpustitelné…), jejich publikování umožnilo prezentovat italským čtenářům vynikající díla, která by jinak pro ně byla jen stěží – pokud vůbec – dostupná. Také alba, která vydal Mondadori a která obsahují komiksy přetištěné ze Sgt. Kirka, používají upravené Ivaldiho verze a je pozoruhodné, že i když byl tento postup zvolen čistě pro jednoduchost, nijak tím neutrpěla kontinuita četby těchto komiksů. Stejně jako tomu bylo u komiksu L’Eternauta, který vydalo nakladatelství Eura, a u jeho apokryfní verze, jež navazuje na jeho původní vydání, žádný vynikající komiks se nemusí obávat zubu času a ani případných „úprav“, které mohou popřípadě narušit jeho rytmus, ale nikoli jeho kontinuitu. A to nemluvíme o tom, že při publikaci sérií El Sargento Kirk a El Quebrado v časopisu Rintintin a Kirk western nakladatelství Cenisio původní komiksové stránky rozkouskovalo ještě mnohem radikálnějším způsobem.
Časopis Sgt. Kirk měl silný dopad na tuzemské komiksy a před očima čtenářů Texe, Diabolika, Linuse a Il Giornalina otevřel celý nový svět. Vynikající kvalita sérií Corto Maltese, Ernie Pike, Patria Vieja a mnoha dalších podtrhla význam realistického pojetí a možností, které nabízí, tj. podtrhla význam potenciální „angažovanosti“, která o několik roků později přinesla ovoce v podobě časopisů Totem, L’Eternauta a Corto Maltese.
.
Tyto plody však uzrály teprve na přelomu 70. a 80. let a podněty Sgt. Kirka nedokázaly zpočátku čelit vlně novinek, o kterou světový komiks obohatil Métal Hurlant (a na kterou poprvé fundovaně upozornil Ferruccio Giromini v 51. a 52. čísle Sgt. Kirka) a která se koncem 70. let stala vítaným alibi pro některé takzvané „umělce“, například pro Rosca, Poireta, Bonziho a Kohlera, kteří pravidelně zamořovali stránky časopisu Alteralter. Dnes ani při nejlepší vůli nemůžeme ocenit pokulhávající a diletantské pokusy barokně komponovaných kreseb a příběhů, které byly tenkrát kladně přijímány jako „novinky“ (takto – na půli cesty „mezi Moebiusem a Fremurou“ – začínal ostatně i Andrea Pazienza). Návrat k normálu, který signalizovaly nové časopisy jako 1984 (1979), Totem (1980) a L’Eternauta (její nulté číslo vyšlo roku 1980) a který znamenal závan svěžího vzduchu, navazoval ve skutečnosti na polozapomenuté postupy ze Sgt. Kirka. Komiksy znovu začaly být produkovány autory, kteří je uměli dělat, a po právu si znovu získávaly mytickou auru, kterou jim Ivaldi přisuzoval již před patnácti lety.
Poznámka pro sběratele
Nejstarší čísla Sgt. Kirka, která již v době svého vzniku zažívala pohnuté osudy, o kterých tu již byla řeč, se nedají získat nijak snadno. Větší specializované komiksové knihkupectví by mělo mít možnost je opatřit za nijak přehnanou cenu (podle informací jisté prodejny se v roce 1998 prodávaly některé výtisky za 12 000 lir). Nejobtížněji se nedají získat úplně první čísla, ale čísla 9, 10 a 21 (kdoví proč). Sgt. Kirk číslo 11 neexistuje; zastupuje je číslo 12, které nese uvnitř označení 11/12, kdežto na obálce je jen 12.
Nejstarší čísla Sgt. Kirka, která již v době svého vzniku zažívala pohnuté osudy, o kterých tu již byla řeč, se nedají získat nijak snadno. Větší specializované komiksové knihkupectví by mělo mít možnost je opatřit za nijak přehnanou cenu (podle informací jisté prodejny se v roce 1998 prodávaly některé výtisky za 12 000 lir). Nejobtížněji se nedají získat úplně první čísla, ale čísla 9, 10 a 21 (kdoví proč). Sgt. Kirk číslo 11 neexistuje; zastupuje je číslo 12, které nese uvnitř označení 11/12, kdežto na obálce je jen 12.
To platí pro vlastní časopis; pokud jde o speciální alba, která byla vydávána jako dar předplatitelům, je situace zcela jiná. Vyjmenovávat všechny tiskové a redakční kvality legendárního alba Citizen Caniff a dalších komiksových „pokladů“ by bylo totéž jako mučit diabetika líčením chuťových požitků z kremrolí nebo Sachrova dortu; nejde ani tak o vysokou cenu těchto alb, jako o to, že jsou nesmírně vzácná. Abychom uvedli nejmarkantnější příklad: kartonové album komiksu Wheeling podlouhlého tvaru (jehož cena se dnes řádově blíží polovině milionu lir) bylo vytištěno jako „tirage de tête“ v nákladu 500 výtisků a jeho hmotnost byla zhruba o třetinu větší než u normální verze (mělo na výšku 3,7 cm, kdežto „oficiální“ verze jen 2,5 cm); vydavatel v něm použil takzvaný „kvalitní papír“, tj. zdrsněný a odolný papír, jaký se obvykle používá pro litografie (přičemž není vyloučeno, že toto první vydání Wheelingu bylo litografováno!). Objevíte-li některé z nich na výstavě nebo u sběratele, máte velké štěstí, připravte se však na přehnaně vysokou cenu.
Příště: Kdo tedy vlastně byl umělec, kterého Florenzo Ivaldi bezmezně obdivoval a který se tak významnou měrou podílel na komiksové podobě časopisu Sgt. Kirk? Vše podstatné a ještě něco navíc se dozvíte v podrobném vyprávění o životě tvůrce hrdiny jménem Corto Maltese – italském géniovi Hugo Prattovi.
