. Protagonistou příběhu tentokrát není neohrožený Lucky Luke, ale „lovec lidí“ Elliot Belt, který si vydělává na živobytí tím, že šerifům dodává hledané zločince a desperáty a inkasuje za ně vypsanou odměnu. Je z té příčiny v opovržení u ostatních spoluobčanů, kteří tento způsob považují za krajně nefér (i když jsou jistě rádi, že je pokaždé o dalšího přestupníka zákona méně). Autoři komiksu nám neváhají naservírovat životopis Elliota Belta ve zkratce na straně 5 a 6 alba. Beltovu podobu nakreslil Morris podle amerického filmového herce Lee Van Cleefa (1925-1989). Na rozdíl od tohoto lovce lidí dodává také Lucky Luke hledané zločince do rukou spravedlnosti, ale vypsaných odměn se zříká ve prospěch vdov a sirotků. (Je tedy otázka, čím se vlastně Lucky Luke živí?)
Kdo ukradl chovného hřebce?
Výchozím momentem hlavní zápletky alba je domnělá krádež ušlechtilého chovného hřebce Lorda Washmouthe III. ze stáje bohatého chovatele Fortworthe. Spolu s Lordem Washmouthem III. zmizel i Fortworthsův čeledín, čejenský indián jménem Čajová Lžička. Na něj proto dopadne hlavní podezření z krádeže a Fortworth (který hodlá údajného zloděje bez prodlení pověsit) vyhlásí na jeho dopadení neslýchanou odměnu 100 000 dolarů. Takže Lucky Luke chce zajmout Čajovou Lžičku proto, aby s ním proběhl řádný soud, Elliot Belt chce zajmout Čajovou Lžičku proto, aby vyinkasoval oněch 100 000 dolarů.
. Čejenové kouzla zbavení
Oba se vydávají do čejenské indiánské rezervace, neboť (oprávněně) tuší, že se tam Čajová Lžička ukrývá. Poměry v rezervaci jsou pro autory příběhu zdrojem řady gagů. Divocí Čejenové jsou již napůl civilizovaní. Mají sice uprostřed tábora mučednický kůl, ale připravují prodej suvenýrů bílým tvářím. Považují se stále za nemilosrdné válečníky, ale jejich náčelník Rybí Kost ostřížím zrakem hlídá, aby se do rezervace nedostala ani kapka alkoholu. Starý šaman navíc zaučuje mladého šamanského adepta a právě s ním nacvičuje tanec na přivolání deště. Oba mají přitom nasazeny hrůzostrašné masky, které nesou podobu filmové Frankensteinovy nestvůry, jak ji ztělesnil Boris Karloff.
Po řadě peripetií, během nichž se Čejenové dokonce vydají na válečnou stezku a do ohroženého městečka (jmenuje se Cheyenne Pass) se (zbytečně) dostaví modrá kavalerie, nakonec proběhne soud s Čajovou Lžičkou, ukáže se, že k žádné krádeži nedošlo a Čejenové mohou v poklidu svůj tábor přebudovat na „Cheyenneland“, ve kterém nechybí rodeo, tombola, hotel, ani střelnice.
Tři závěrečná připodotknutí
Jména indiánů jsou ve francouzském originálu uvedena v angličtině; například Čajová Lžička je zde pojmenován jako Tea Spoon. Překladatelka Edda Němcová je nahradila českými ekvivalenty, čímž nepochybně ještě o něco zvýšila hravý a nezávazný tón celého dobrodružství.
Za zmínku také stojí neobvykle hojný výskyt komentářů „mimo obraz“ na stranách 4, 5 a 6 alba.
Příběh poprvé vyšel roku 1972 na stránkách časopisu Pilote, konkrétně v číslech 658-679.
Kdo ukradl chovného hřebce?
Výchozím momentem hlavní zápletky alba je domnělá krádež ušlechtilého chovného hřebce Lorda Washmouthe III. ze stáje bohatého chovatele Fortworthe. Spolu s Lordem Washmouthem III. zmizel i Fortworthsův čeledín, čejenský indián jménem Čajová Lžička. Na něj proto dopadne hlavní podezření z krádeže a Fortworth (který hodlá údajného zloděje bez prodlení pověsit) vyhlásí na jeho dopadení neslýchanou odměnu 100 000 dolarů. Takže Lucky Luke chce zajmout Čajovou Lžičku proto, aby s ním proběhl řádný soud, Elliot Belt chce zajmout Čajovou Lžičku proto, aby vyinkasoval oněch 100 000 dolarů.
. Čejenové kouzla zbavení
Oba se vydávají do čejenské indiánské rezervace, neboť (oprávněně) tuší, že se tam Čajová Lžička ukrývá. Poměry v rezervaci jsou pro autory příběhu zdrojem řady gagů. Divocí Čejenové jsou již napůl civilizovaní. Mají sice uprostřed tábora mučednický kůl, ale připravují prodej suvenýrů bílým tvářím. Považují se stále za nemilosrdné válečníky, ale jejich náčelník Rybí Kost ostřížím zrakem hlídá, aby se do rezervace nedostala ani kapka alkoholu. Starý šaman navíc zaučuje mladého šamanského adepta a právě s ním nacvičuje tanec na přivolání deště. Oba mají přitom nasazeny hrůzostrašné masky, které nesou podobu filmové Frankensteinovy nestvůry, jak ji ztělesnil Boris Karloff.
Po řadě peripetií, během nichž se Čejenové dokonce vydají na válečnou stezku a do ohroženého městečka (jmenuje se Cheyenne Pass) se (zbytečně) dostaví modrá kavalerie, nakonec proběhne soud s Čajovou Lžičkou, ukáže se, že k žádné krádeži nedošlo a Čejenové mohou v poklidu svůj tábor přebudovat na „Cheyenneland“, ve kterém nechybí rodeo, tombola, hotel, ani střelnice.
Tři závěrečná připodotknutí
Jména indiánů jsou ve francouzském originálu uvedena v angličtině; například Čajová Lžička je zde pojmenován jako Tea Spoon. Překladatelka Edda Němcová je nahradila českými ekvivalenty, čímž nepochybně ještě o něco zvýšila hravý a nezávazný tón celého dobrodružství.
Za zmínku také stojí neobvykle hojný výskyt komentářů „mimo obraz“ na stranách 4, 5 a 6 alba.
Příběh poprvé vyšel roku 1972 na stránkách časopisu Pilote, konkrétně v číslech 658-679.
