Ovšem v okamžiku, kdy je třeba zakročit a stíhat zločince, je z něj rázem náš starý známý Lucky Luke, který přesně ví, co má dělat a jak postupovat.
. Divadelní western
Tentokrát jde totiž o divadlo. Přesněji řečeno o divadelní společnost Whittakera Baltimora, s níž se Lucky Luke náhodou setká cestou do Nothing Gulchu. Principála tohoto miniaturního ansámblu nakreslil Morris podle slavného hollywoodského herce třicátých let Johna Barrymora. V Nothing Gulchi čeká na našeho hrdinu Hank Wallis, jehož stádo Lucky Luke právě prodal v Abilene a utržil za ně 10 000 dolarů. Hank Wallis má podobu dalšího amerického filmového herce Andy Devina (1905-1977), který se specializoval na role tlouštíků.
Detektivní western aneb westernová detektivka
Lucky Luke ovšem musí tentokrát řešit přímo detektivní a k tomu řádně zapeklitý případ. Během každého představení „Bílého kavalíra“ totiž dojde k loupeži: buďto je přepadena banka nebo důlní kancelář s výplatami horníků nebo úřad pro indiánské záležitosti apod. Luke již od začátku tuší, že v celé záležitosti má prsty některý člen divadelní společnosti, sleduje proto pečlivě její turné, ale jako detektiv žalostně selhává. Je dokonce dvakrát obviněn, že loupež sám provedl. Jednou jej musí Jolly Jumper zachránit v poslední chvíli před oběšením, podruhé se skvělým trikem chladnokrevně dostane z vězení sám. Jeho nezdar v roli detektiva dokonce probouzí v čtenáři podezření: nedělá mu to scénárista Goscinny naschvál? Co když autoři komiksu již mají plné zuby svého superdokonalého hrdiny a nechávají ho vypít kalich hořkosti až do dna??
Kde zůstala čtveřice bratranců Daltonů?
Ano, máte naprostou pravdu, tyto sympatické zlosyny a věčné Luckovy protihráče jsme již dlouho v naší sérii neviděli. V Bílém kavalírovi je spatříme (a s nimi proslulého Tramtabuma) pouze na předposledním obrázku poslední strany, kdy spolu s ostatními vězni dávají průchod svému rozhořčení nad dějem divadelní hry. Toto drama (nejde o nic jiného než o tolikrát opakovaný kus Bílý kavalír) předvádějí svým spoluvězňům tři dopadení členové ansámblu Whittakera Baltimora.
. Grafické provedení
alba se nese v klasickém duchu, na který jsme si při čtení této série již dobře zvykli. Morris svůj styl inovuje pouze na stranách 15 až 21, tj. v sekvenci, která se odehrává v hornickém městečku „Miner’s Pass“. Na základě premisy, že všichni horníci jsou umounění a že zejména westernoví horníci se příliš často neumývají, zaplnil své panely spoustou černých siluet, aniž by tím nějak snížil čitelnost příběhu.
Děj příběhu je pravidelně rytmizován identickými záběry vrcholné scény dramatu Bílý kavalír (scéna „AÁÁÁÁÁCH! Nedotýkejte se mého bratříčka…“). Navzdory několikanásobnému opakování tohoto záběru se čtenář nijak nenudí, neboť příslušný kontext je pokaždé odlišný a je doprovázen očekáváním, zda znovu dojde k osudové loupeži.
Příběh „Bílý kavalír“ vyšel poprvé na pokračování v letech 1974-75 v krátkodechém měsíčníku „Lucky Luke“ (časopis se dožil jen 12 čísel).
. Divadelní western
Tentokrát jde totiž o divadlo. Přesněji řečeno o divadelní společnost Whittakera Baltimora, s níž se Lucky Luke náhodou setká cestou do Nothing Gulchu. Principála tohoto miniaturního ansámblu nakreslil Morris podle slavného hollywoodského herce třicátých let Johna Barrymora. V Nothing Gulchi čeká na našeho hrdinu Hank Wallis, jehož stádo Lucky Luke právě prodal v Abilene a utržil za ně 10 000 dolarů. Hank Wallis má podobu dalšího amerického filmového herce Andy Devina (1905-1977), který se specializoval na role tlouštíků.
Detektivní western aneb westernová detektivka
Lucky Luke ovšem musí tentokrát řešit přímo detektivní a k tomu řádně zapeklitý případ. Během každého představení „Bílého kavalíra“ totiž dojde k loupeži: buďto je přepadena banka nebo důlní kancelář s výplatami horníků nebo úřad pro indiánské záležitosti apod. Luke již od začátku tuší, že v celé záležitosti má prsty některý člen divadelní společnosti, sleduje proto pečlivě její turné, ale jako detektiv žalostně selhává. Je dokonce dvakrát obviněn, že loupež sám provedl. Jednou jej musí Jolly Jumper zachránit v poslední chvíli před oběšením, podruhé se skvělým trikem chladnokrevně dostane z vězení sám. Jeho nezdar v roli detektiva dokonce probouzí v čtenáři podezření: nedělá mu to scénárista Goscinny naschvál? Co když autoři komiksu již mají plné zuby svého superdokonalého hrdiny a nechávají ho vypít kalich hořkosti až do dna??
Kde zůstala čtveřice bratranců Daltonů?
Ano, máte naprostou pravdu, tyto sympatické zlosyny a věčné Luckovy protihráče jsme již dlouho v naší sérii neviděli. V Bílém kavalírovi je spatříme (a s nimi proslulého Tramtabuma) pouze na předposledním obrázku poslední strany, kdy spolu s ostatními vězni dávají průchod svému rozhořčení nad dějem divadelní hry. Toto drama (nejde o nic jiného než o tolikrát opakovaný kus Bílý kavalír) předvádějí svým spoluvězňům tři dopadení členové ansámblu Whittakera Baltimora.
. Grafické provedení
alba se nese v klasickém duchu, na který jsme si při čtení této série již dobře zvykli. Morris svůj styl inovuje pouze na stranách 15 až 21, tj. v sekvenci, která se odehrává v hornickém městečku „Miner’s Pass“. Na základě premisy, že všichni horníci jsou umounění a že zejména westernoví horníci se příliš často neumývají, zaplnil své panely spoustou černých siluet, aniž by tím nějak snížil čitelnost příběhu.
Děj příběhu je pravidelně rytmizován identickými záběry vrcholné scény dramatu Bílý kavalír (scéna „AÁÁÁÁÁCH! Nedotýkejte se mého bratříčka…“). Navzdory několikanásobnému opakování tohoto záběru se čtenář nijak nenudí, neboť příslušný kontext je pokaždé odlišný a je doprovázen očekáváním, zda znovu dojde k osudové loupeži.
Příběh „Bílý kavalír“ vyšel poprvé na pokračování v letech 1974-75 v krátkodechém měsíčníku „Lucky Luke“ (časopis se dožil jen 12 čísel).
