Zavřeme na chvíli oči a nechme se unášet hukotem bouřícího, nekonečného oceánu. Přenesme se o několik století zpět do doby, kdy moře křižovaly pirátské koráby, kdy Nový svět lákal svými neobjevenými poklady stovky dobrodruhů posedlých touhou po bohatství a kdy osobnosti jako Galileo Galilei či Shakespeare stály na vrcholu svých sil. Nadechněme se atmosféry plné romantiky, exotiky, dobrodružství, tajemství a nebezpečí – a ocitneme se ve světě na pomezí pohádky, historického dramatu a akční, krvavé lovestory. V nádherné říši bukanýrů, kterým vládne hrozivý kapitán Fantóm.
. La flibuste nastupuje
Kdepak, retro je retro. A když už retro, tak retro pořádné. Lidé se po skončení Druhé světové války chtěli konečně bavit a proto není divu, že doslova rozkvetly nejrůznější brakové žánry sázející především na jasnou vyprávěcí linku naplněnou akcí. To platilo také pro francouzský komiks. Do popředí zájmu čtenářů se dostala i tzv. la flibuste, tedy adventury plné pirátů a jiných samozvaných vládců oceánských dálav. Mezi její nejslavnější představitele patřili Kapitán Kormorán (1947, scénář a kresba Nortier), Kapitán Tornádo (1948, scénář Jacquemont, kresba Juillard), Brik (1949, scénář Melwin-Nash, kresba Cézard), Surcouf (1949, scénář Charlier, kresba Hubinon) a Barbe-Rouge (1959, opět Charlier / Hubinon). Jednalo se v naprosté většině o černobílé seriály na pokračování otiskované pravidelně (týdně) v různých mládežnických časopisech, teprve později vydávané také formou alb či sebraných knih.
. Významné místo mezi nimi zaujímá Capitaine Fantome. Jedná se o 96stránkový opus (složený ze tří dílů: Capitaine Fantome, Vampire des Caraibes a Boucaniers), reálně však – vzhledem k malým obrázkům a hojnému textu – rozsahem nejméně dvojnásobný. Poprvé se objevil v dubnu 1946 v desátém čísle magazínu Coq Hardi (Odvážný kohout). V Clermont-Ferrandu jej téměř na koleně vytvářel všeuměl Marijac (vlastním jménem Jacques Dumas, 1908-1994). Svou všestrannost potvrzoval mj. psaním scénářů pro většinu publikovaných komiksů a Capitaine Fantome nebyl výjimkou. Po obsahové stránce samozřejmě neznamenal žádnou převratnou záležitost a ani si takové ambice zdaleka nekladl. Jeho základním cílem bylo čtenáře pobavit, nechat ho zapomenout na starosti všedního dne a přenést jej do dalekých, exotických končin západních břehů Afriky a Karibiku 16. a 17. století. Aby se Capitaine Fantome stal něčím víc, potřeboval ovšem ještě něco. Z tohoto pohledu měl Marijac velké štěstí, že zcela náhodou natrefil na Raymonda Cazanaveho. Nejen proto, že tak mohl pirátský příběh na stránkách Coq Hardi vůbec rozjet – dlouho totiž nemohl najít vhodného kreslíře. Ale především kvůli nesporné Cazanaveho geniálnosti, která seriál pozdvihla z šedi průměru. Jeho kresbu lze bez uzardění přirovnat a postavit třeba na úroveň americké legendy Alexe Raymonda. Oba koneckonců tvořili ve stejné době a také náměty jejich prací se částečně protínaly – společná jim byla hlavně akce a dobrodružství.
.
Kouzelný archaismus
Cazanave se narodil v roce 1893, lze ho tedy zařadit do první vlny francouzských komiksových kreslířů; jeho tvorba však plně koresponduje s tím nejlepším, co vznikalo v padesátých létech 20. století. Ke svému vytříbenému stylu charakteristickému precizností, skvělým kontrastem mezi černou a bílou, smyslem pro detail a temnou atmosférou, se propracovával řadu let. Mezi válkami byl dlouho zaměstnán jako novinový ilustrátor a teprve na konci třicátých let kreslil své první komiksy. Brzy se stal jejich velmi populárním a vyhledávaným autorem a tak není divu, že jeho konto se rychle rozrůstalo o takové série jako Rocambole, Course aux milliards nebo Bob Corton.
. V Kapitánu Fantomovi dostal do ruky materiál, na kterém mohl naplno prokázat své schopnosti a zároveň dát scénáři nový rozměr. Cazanaveho kvality jsou natolik očividné, že lze na první pohled rozeznat, které části komiksu dokresloval Marijac, když kreslíř nestíhal plnit ďábelské týdenní tempo uzávěrek. Dnes sice působí místy patetická, místy až zbytečně puntičkářská kresba totálně archaicky, což jen podporuje neurovnaný, ruční lettering dovedený občas až na hranici čitelnosti, a malý rozměr jednotlivých obrázků. Těch je na jednu áčtyřku namačkáno kolem sedmnácti, takže na první pohled stránka vypadá nepřehledně a hrozí utopením čtenářova zraku. Jenže při vlastní četbě se změní v širokoúhlý film, od kterého lze jen těžko odtrhnout oči. Se současným komiksem, barvou a počítači to tedy nemá nic společného, ale snad právě proto – a ve spojení s žánrem, jako jsou korzárská dobrodružství, ještě o to více – vypadá Capitaine Fantome tak čarokrásně a okouzluje už několikátou generaci francouzských fanoušků. Inu, retro je retro a nostalgii sem tam podlehne rád téměř každý. A když k tomu mistr Cazanave přidá pár roztomilých detailů, srdce pravověrného komiksáře radostí jenom zaplesá.
. Rozbor násilí a studie póz
Výrazných a zapamatování hodných momentů najdeme v tomto bukanýrském eposu několik. Významnou roli hraje naturalistické zobrazování brutality, jelikož se příběh snaží co nejvěrněji zachytit ducha doby i chování hrdinů, šlechetných a surových zároveň. Na denním pořádku jsou tu krvavé mordy a přepady. Hlavní hrdina Jean de Vyrac musí podstoupit spousty šermířských soubojů, ale i amputaci zraněného oudu bez umrtvení. Námořní bitvy končí obsazením nepřátelské lodě doprovázené masakrováním jejích obránců – okořeněné sekyrami půlícími lebky.
Jiným charakteristickým rysem je výrazné tvarování gest a mimiky obličejů na maximum. Když havanský guvernér odmítá vyjednávat s vůdci pirátů, teatrálně zvedá obočí, křiví rty, odvrací hlavu a kryje svůj znechucený obličej pozvednutou dlaní. Když se jeden z hrdlořezů těší, že kapitána de Vyraca pověsí, jelikož loď ve stanovené časové lhůtě nedovedl k africkým břehům, divoce a s široce otevřenými ústy se směje, v očích má podlý výraz a vztekle hrozí pěstí. Jediný, kdo – paradoxně – nedostává své roli, je samotný kapitán Fantóm. Spíše než zrůdnou bytost ze záhrobí, které je de Vyrac soustavně na stopě, aby se nakonec sám na dlouhou dobu dostal do její negativní moci, totiž připomíná šišlavého, smradlavého dědka odněkud z přístavní knajpy.
. Cazanave se také vyžívá v detailech: dopodrobna vykresluje námořní škunery, jejich manévrování v bouřích či vykládku v přístavech. Nevynechá jedinou maličkost ve středověkých palácích ani lísteček na bujné tropické vegetaci. Vyzná se v dobové módě (byť někdy některé modely nebo i vybavení interiérů působí, jako by byly ze vzdálené budoucnosti), takže krásná seňorita Juanita, celoseriálová Jeanova láska, vystřídá takových převleků, že by jí leckterá dnešní švadlena mohla brát za inspiraci. Jenom ta její přeměna z blondýnky v černovlásku je trochu podivná…
To jsou však jen drobné vady na kráse. Krása – to slovo snad nejlépe vystihuje komiks Capitaine Fantome, jehož poslední díl vyšel v Coq Hardi č. 132 (30. září 1948). Polozapomenuté dílko (prozatím dvakrát znovuvydané v knižních souborech) kdysi populárních, teď už jen málo známých autorů, které dýchá romantikou, dobrodružstvím a exotikou. Děj, přestože není kdovíjak geniální, hýří nápaditostí, napínavostí a občas i překvapením. Kresba nemá chybu a může sloužit jako zajímavé (a poučné) srovnání, kam se komiks za desítky let posunul.
Jo jo, retro je retro.
Příště: Ze subtropů vzdálených čtyři sta let zamíříme do divokých oblastí kanadského severu konce 19. století. Sérii Trent můžeme označit jako polární western, ale kromě toho, že ji kreslil Leo (Aldebaran), že nabízí ryzího a čistého hrdinu bez bázně a hany, ovšem plného soukromých černých můr a že využívá netradiční scénáře tvořené podle neomšelého schématu, o ní nelze říci nic zvláštního. Nebo že by přeci jen?
. La flibuste nastupuje
Kdepak, retro je retro. A když už retro, tak retro pořádné. Lidé se po skončení Druhé světové války chtěli konečně bavit a proto není divu, že doslova rozkvetly nejrůznější brakové žánry sázející především na jasnou vyprávěcí linku naplněnou akcí. To platilo také pro francouzský komiks. Do popředí zájmu čtenářů se dostala i tzv. la flibuste, tedy adventury plné pirátů a jiných samozvaných vládců oceánských dálav. Mezi její nejslavnější představitele patřili Kapitán Kormorán (1947, scénář a kresba Nortier), Kapitán Tornádo (1948, scénář Jacquemont, kresba Juillard), Brik (1949, scénář Melwin-Nash, kresba Cézard), Surcouf (1949, scénář Charlier, kresba Hubinon) a Barbe-Rouge (1959, opět Charlier / Hubinon). Jednalo se v naprosté většině o černobílé seriály na pokračování otiskované pravidelně (týdně) v různých mládežnických časopisech, teprve později vydávané také formou alb či sebraných knih.
. Významné místo mezi nimi zaujímá Capitaine Fantome. Jedná se o 96stránkový opus (složený ze tří dílů: Capitaine Fantome, Vampire des Caraibes a Boucaniers), reálně však – vzhledem k malým obrázkům a hojnému textu – rozsahem nejméně dvojnásobný. Poprvé se objevil v dubnu 1946 v desátém čísle magazínu Coq Hardi (Odvážný kohout). V Clermont-Ferrandu jej téměř na koleně vytvářel všeuměl Marijac (vlastním jménem Jacques Dumas, 1908-1994). Svou všestrannost potvrzoval mj. psaním scénářů pro většinu publikovaných komiksů a Capitaine Fantome nebyl výjimkou. Po obsahové stránce samozřejmě neznamenal žádnou převratnou záležitost a ani si takové ambice zdaleka nekladl. Jeho základním cílem bylo čtenáře pobavit, nechat ho zapomenout na starosti všedního dne a přenést jej do dalekých, exotických končin západních břehů Afriky a Karibiku 16. a 17. století. Aby se Capitaine Fantome stal něčím víc, potřeboval ovšem ještě něco. Z tohoto pohledu měl Marijac velké štěstí, že zcela náhodou natrefil na Raymonda Cazanaveho. Nejen proto, že tak mohl pirátský příběh na stránkách Coq Hardi vůbec rozjet – dlouho totiž nemohl najít vhodného kreslíře. Ale především kvůli nesporné Cazanaveho geniálnosti, která seriál pozdvihla z šedi průměru. Jeho kresbu lze bez uzardění přirovnat a postavit třeba na úroveň americké legendy Alexe Raymonda. Oba koneckonců tvořili ve stejné době a také náměty jejich prací se částečně protínaly – společná jim byla hlavně akce a dobrodružství.
.
Kouzelný archaismus
Cazanave se narodil v roce 1893, lze ho tedy zařadit do první vlny francouzských komiksových kreslířů; jeho tvorba však plně koresponduje s tím nejlepším, co vznikalo v padesátých létech 20. století. Ke svému vytříbenému stylu charakteristickému precizností, skvělým kontrastem mezi černou a bílou, smyslem pro detail a temnou atmosférou, se propracovával řadu let. Mezi válkami byl dlouho zaměstnán jako novinový ilustrátor a teprve na konci třicátých let kreslil své první komiksy. Brzy se stal jejich velmi populárním a vyhledávaným autorem a tak není divu, že jeho konto se rychle rozrůstalo o takové série jako Rocambole, Course aux milliards nebo Bob Corton.
. V Kapitánu Fantomovi dostal do ruky materiál, na kterém mohl naplno prokázat své schopnosti a zároveň dát scénáři nový rozměr. Cazanaveho kvality jsou natolik očividné, že lze na první pohled rozeznat, které části komiksu dokresloval Marijac, když kreslíř nestíhal plnit ďábelské týdenní tempo uzávěrek. Dnes sice působí místy patetická, místy až zbytečně puntičkářská kresba totálně archaicky, což jen podporuje neurovnaný, ruční lettering dovedený občas až na hranici čitelnosti, a malý rozměr jednotlivých obrázků. Těch je na jednu áčtyřku namačkáno kolem sedmnácti, takže na první pohled stránka vypadá nepřehledně a hrozí utopením čtenářova zraku. Jenže při vlastní četbě se změní v širokoúhlý film, od kterého lze jen těžko odtrhnout oči. Se současným komiksem, barvou a počítači to tedy nemá nic společného, ale snad právě proto – a ve spojení s žánrem, jako jsou korzárská dobrodružství, ještě o to více – vypadá Capitaine Fantome tak čarokrásně a okouzluje už několikátou generaci francouzských fanoušků. Inu, retro je retro a nostalgii sem tam podlehne rád téměř každý. A když k tomu mistr Cazanave přidá pár roztomilých detailů, srdce pravověrného komiksáře radostí jenom zaplesá.
. Rozbor násilí a studie póz
Výrazných a zapamatování hodných momentů najdeme v tomto bukanýrském eposu několik. Významnou roli hraje naturalistické zobrazování brutality, jelikož se příběh snaží co nejvěrněji zachytit ducha doby i chování hrdinů, šlechetných a surových zároveň. Na denním pořádku jsou tu krvavé mordy a přepady. Hlavní hrdina Jean de Vyrac musí podstoupit spousty šermířských soubojů, ale i amputaci zraněného oudu bez umrtvení. Námořní bitvy končí obsazením nepřátelské lodě doprovázené masakrováním jejích obránců – okořeněné sekyrami půlícími lebky.
Jiným charakteristickým rysem je výrazné tvarování gest a mimiky obličejů na maximum. Když havanský guvernér odmítá vyjednávat s vůdci pirátů, teatrálně zvedá obočí, křiví rty, odvrací hlavu a kryje svůj znechucený obličej pozvednutou dlaní. Když se jeden z hrdlořezů těší, že kapitána de Vyraca pověsí, jelikož loď ve stanovené časové lhůtě nedovedl k africkým břehům, divoce a s široce otevřenými ústy se směje, v očích má podlý výraz a vztekle hrozí pěstí. Jediný, kdo – paradoxně – nedostává své roli, je samotný kapitán Fantóm. Spíše než zrůdnou bytost ze záhrobí, které je de Vyrac soustavně na stopě, aby se nakonec sám na dlouhou dobu dostal do její negativní moci, totiž připomíná šišlavého, smradlavého dědka odněkud z přístavní knajpy.
. Cazanave se také vyžívá v detailech: dopodrobna vykresluje námořní škunery, jejich manévrování v bouřích či vykládku v přístavech. Nevynechá jedinou maličkost ve středověkých palácích ani lísteček na bujné tropické vegetaci. Vyzná se v dobové módě (byť někdy některé modely nebo i vybavení interiérů působí, jako by byly ze vzdálené budoucnosti), takže krásná seňorita Juanita, celoseriálová Jeanova láska, vystřídá takových převleků, že by jí leckterá dnešní švadlena mohla brát za inspiraci. Jenom ta její přeměna z blondýnky v černovlásku je trochu podivná…
To jsou však jen drobné vady na kráse. Krása – to slovo snad nejlépe vystihuje komiks Capitaine Fantome, jehož poslední díl vyšel v Coq Hardi č. 132 (30. září 1948). Polozapomenuté dílko (prozatím dvakrát znovuvydané v knižních souborech) kdysi populárních, teď už jen málo známých autorů, které dýchá romantikou, dobrodružstvím a exotikou. Děj, přestože není kdovíjak geniální, hýří nápaditostí, napínavostí a občas i překvapením. Kresba nemá chybu a může sloužit jako zajímavé (a poučné) srovnání, kam se komiks za desítky let posunul.
Jo jo, retro je retro.
Příště: Ze subtropů vzdálených čtyři sta let zamíříme do divokých oblastí kanadského severu konce 19. století. Sérii Trent můžeme označit jako polární western, ale kromě toho, že ji kreslil Leo (Aldebaran), že nabízí ryzího a čistého hrdinu bez bázně a hany, ovšem plného soukromých černých můr a že využívá netradiční scénáře tvořené podle neomšelého schématu, o ní nelze říci nic zvláštního. Nebo že by přeci jen?
