Narozen v roce 1980. Absolvoval bakalářské studium na Ústavu umění a designu v Plzni – obor ilustrace, nyní pokračuje ve studiu tamtéž v magisterském programu.
Následující text je (krom drobných redakčních úprav) dílem samotného autora:
. Narodil jsem se v roce 1980, trvale bydlím v Lounech. V roce 2007 jsem absolvoval bakalářské studium na Ústavu umění a designu v Plzni, obor ilustrace. Výsledkem mé bakalářské práce byl šestašedesátistránkový komiks 815 tajemství fialové krabičky. V současné době pokračuji ve studiu v magisterském programu a pracuji na poslední kapitole knihy 815 tajemství fialové krabičky. Počítám, že se všemi předělávkami předchozích kapitol by mohla být finální verze zhruba za rok hotová.
Komiksy jsem začal číst pochopitelně v první třídě, kde se vesele šmelilo se Čtyřlístkem. Kometu pamatuju jen v několika exemplářích (jako nedostatkové zboží), včetně dodnes nedočtených příběhů – podle toho, jaké číslo časopisu se mi podařilo někde urvat. Zjitření mysli po kreslených příbězích, jejichž začátek nebo rozuzlení jsem se z pravidla nikdy nedozvěděl, ve mně asi zůstalo do dneška. Nezbývalo mi totiž, než si ty zbytky domyslet… Mezi mé nejvýznačnější záliby mimo komiks patří spánek do odpoledních hodin, nekonečné tlachání o ničem a představa, jaké by to bylo, vyhrát miliardu korun ve sportce.
Co se týče světových kreslířů, sotva bych ze sebe vysypal víc než deset jmen. A z nich bych asi ani jedno neoznačil za svůj kreslířský vzor. Jsou tu ale velmi sympatičtí tvůrci, například Mike Mignola. Jako výtvarník je to už rutinér, každopádně jeho osobitý přístup má ohromné kouzlo a navíc se jeho manýry (na rozdíl například od Franka Millera) nikdy nestávají protivnou berličkou. Tady bych si dovolil menší polemiku… Musím poznamenat, že z výtvarného hlediska mě mnohem víc zajímají práce českých autorů než těch světových. Výtvarná složka by měla jednak vizuálně zaujmout, ale hlavně musí čtenáře přivést k aktivní spolupráci – nabídnout mu prostor, aby zapojil fantazii. Mistrně zvládnuté kresby Jima Leeho jsou možná vizuálním ohňostrojem, ale jako čtenáře mě nenakopnou k tomu, abych zapojil jeden závit navíc, než je nezbytně nutné. Čeští výtvarníci jdou obvykle opačným směrem. Baví mě geniální Voleman, baví mě práce Jirky Husáka, Tomáše Jirků, baví mě Petr Včelka (pokud se zrovna nesnaží dělat "velké umění"), baví mě John Doe Matěje Němečka, baví mě celá řada dalších českých autorů a jejich prací.
Mezi své ostatní umělecké vlivy řadím určitě z dětství Adolfa Borna. Myslím, že je jeho tvorbou nevědomě formována většina mladých českých kreslířů "panáčkářů". Jeho kresba je milá, gentlemanská. Později Zdeněk Mézl, nejpozději je to Boris Jirků. Jeho ilustrace k Marquézovi jsou něco, co prostě nemůžete nemilovat. Boris Jirků je člověk, který vás knokautuje celou vahou své umělecké osobnosti.
Mezi své nejoblíbenější komiksové tituly řadím některé mooreovky, např. Strážce. Líbí se mi verze, která vyšla v Čechách. Zpráva, že Amerika chystá vydat Strážce v "lépe" kolorované verzi, naznačuje, že došlo k absolutnímu nepochopení látky. Z hardcore mainstreamu je to především Hellboy, za zajímavý považuju i preacherovský vesmír (alespoň podle tří knih, které dosud vyšly), protože se záměrně a provokativně pohybuje tak trochu "za hranicí dobrého vkusu". Nezatracoval bych možná ani Loba. Pokud předem přistoupíte na hru, že to bude děsná demence, můžete se při čtení celkem dobře pobavit… někdy…
K mým preferovaným kreslířským technikám řadím perokresbu, tužku a akvarel. U osmsetpatnáctky jsem se nesnažil, aby vznikla vizuální palba podobná dávce z kulometu, ale o redukci výrazových prostředků. A to tak, aby zůstala jistá přitažlivost v ploše, ale aby si čtenář mohl na zobrazené naroubovat svoje představy a při čtení se aktivně zapojil. Vzniklo tak něco možná až obskurně syrového, což nemusí každý přijmout – zvlášť ne v rámci zvoleného žánru.
Za svůj dosavadní největší úspěch považuju dokončení 66 stran osmsetpatnáctky bez hlubších psychických problémů.
Prozatím je bohužel tvorba komiksů v Čechách nevděčná práce. Je pravda, že se rozvíjí jakási módní vlna komiksového stylu, hojně užívaná reklamními agenturami. To ovšem považuju za medvědí službu, která vede k trivializaci a komiksu samotnému spíš škodí než pomáhá. Nedávno jsem viděl reklamu na divadelní představení, vyvedenou v pseudo-komiksovém stylu, fonty stažené z blambotu. Dneska už mě máloco dostane do kolen, ale z toho jsem málem padnul na znak. Přesto si myslím, že má v zásadě cenu se komiksu věnovat. Bohužel to není práce, kterou by si mohl člověk vydělávat. Alespoň ne u nás, kde se žádá všechno hned a nejlépe zadarmo. Ještě nám ale pořád zbývá ta nádherná nadšenecká posedlost. A proč mám tedy rád komiks? Jsou to tisíce světů, každý funguje tak trochu jinak. Jsou to tisíce možných interpretací téhož. Jsou to originální přístupy… A taky tam musí bejt střílení a samý vejbuchy!
Komiksy (podle pořadí vzniku):
Pro čtyři zlaté (vlastní scénář, perokresba, 7 stran, formát A4, Hal2000, 2001)
Šedošedá realita (vlastní scénář, perokresba, 3 strany, formát A4, Hal2000, 2003)
. Z cizího krev neteče (vlastní scénář, perokresba, 10 stran, formát A4, Bedeman č. 7, 2004)
. X-Mass Bedeman show (vlastní scénář, perokresba, 1 strana, formát A4, Bedeman č. 8, 2004)
O (Ne)mrtvých jen dobré (scénář Tomáš Hibi Matějíček, perokresba, 8 stran, formát A4, sborník O (ne)mrtvých jen dobré, 2005)
Honzíkova nová knížka (vlastní scénář, perokresba, 3 strany, formát A4, Czekomix, 2006)
. Profesor Wukovicz a doktor Zajcev (vlastní scénář, kombinovaná technika, 4x1 strana, formát A4, vyjde)
. Přítel z Tichého Goroda (vlastní scénář, kombinovaná technika, 6 stran, formát A4, vyjde)
. Doktor Kočkyl a pan Myšpulín (vlastní scénář, kombinovaná technika, 8 stran, formát B4, vyjde)
. 815 tajemství fialové krabičky (vlastní scénář, kombinovaná technika, 66 stran, formát B4, rozpracováno)
. . .
Příště (tedy v úterý 1. ledna 2008): Příliš chaotické? Příliš undergroundové? Příliš erotické? Ano, je to pravda… Ale hlavně – hodně povedené! To vše je autor, skrývající se za čtyřmi písmeny Skam.
Následující text je (krom drobných redakčních úprav) dílem samotného autora:
. Narodil jsem se v roce 1980, trvale bydlím v Lounech. V roce 2007 jsem absolvoval bakalářské studium na Ústavu umění a designu v Plzni, obor ilustrace. Výsledkem mé bakalářské práce byl šestašedesátistránkový komiks 815 tajemství fialové krabičky. V současné době pokračuji ve studiu v magisterském programu a pracuji na poslední kapitole knihy 815 tajemství fialové krabičky. Počítám, že se všemi předělávkami předchozích kapitol by mohla být finální verze zhruba za rok hotová.
Komiksy jsem začal číst pochopitelně v první třídě, kde se vesele šmelilo se Čtyřlístkem. Kometu pamatuju jen v několika exemplářích (jako nedostatkové zboží), včetně dodnes nedočtených příběhů – podle toho, jaké číslo časopisu se mi podařilo někde urvat. Zjitření mysli po kreslených příbězích, jejichž začátek nebo rozuzlení jsem se z pravidla nikdy nedozvěděl, ve mně asi zůstalo do dneška. Nezbývalo mi totiž, než si ty zbytky domyslet… Mezi mé nejvýznačnější záliby mimo komiks patří spánek do odpoledních hodin, nekonečné tlachání o ničem a představa, jaké by to bylo, vyhrát miliardu korun ve sportce.
Co se týče světových kreslířů, sotva bych ze sebe vysypal víc než deset jmen. A z nich bych asi ani jedno neoznačil za svůj kreslířský vzor. Jsou tu ale velmi sympatičtí tvůrci, například Mike Mignola. Jako výtvarník je to už rutinér, každopádně jeho osobitý přístup má ohromné kouzlo a navíc se jeho manýry (na rozdíl například od Franka Millera) nikdy nestávají protivnou berličkou. Tady bych si dovolil menší polemiku… Musím poznamenat, že z výtvarného hlediska mě mnohem víc zajímají práce českých autorů než těch světových. Výtvarná složka by měla jednak vizuálně zaujmout, ale hlavně musí čtenáře přivést k aktivní spolupráci – nabídnout mu prostor, aby zapojil fantazii. Mistrně zvládnuté kresby Jima Leeho jsou možná vizuálním ohňostrojem, ale jako čtenáře mě nenakopnou k tomu, abych zapojil jeden závit navíc, než je nezbytně nutné. Čeští výtvarníci jdou obvykle opačným směrem. Baví mě geniální Voleman, baví mě práce Jirky Husáka, Tomáše Jirků, baví mě Petr Včelka (pokud se zrovna nesnaží dělat "velké umění"), baví mě John Doe Matěje Němečka, baví mě celá řada dalších českých autorů a jejich prací.
Mezi své ostatní umělecké vlivy řadím určitě z dětství Adolfa Borna. Myslím, že je jeho tvorbou nevědomě formována většina mladých českých kreslířů "panáčkářů". Jeho kresba je milá, gentlemanská. Později Zdeněk Mézl, nejpozději je to Boris Jirků. Jeho ilustrace k Marquézovi jsou něco, co prostě nemůžete nemilovat. Boris Jirků je člověk, který vás knokautuje celou vahou své umělecké osobnosti.
Mezi své nejoblíbenější komiksové tituly řadím některé mooreovky, např. Strážce. Líbí se mi verze, která vyšla v Čechách. Zpráva, že Amerika chystá vydat Strážce v "lépe" kolorované verzi, naznačuje, že došlo k absolutnímu nepochopení látky. Z hardcore mainstreamu je to především Hellboy, za zajímavý považuju i preacherovský vesmír (alespoň podle tří knih, které dosud vyšly), protože se záměrně a provokativně pohybuje tak trochu "za hranicí dobrého vkusu". Nezatracoval bych možná ani Loba. Pokud předem přistoupíte na hru, že to bude děsná demence, můžete se při čtení celkem dobře pobavit… někdy…
K mým preferovaným kreslířským technikám řadím perokresbu, tužku a akvarel. U osmsetpatnáctky jsem se nesnažil, aby vznikla vizuální palba podobná dávce z kulometu, ale o redukci výrazových prostředků. A to tak, aby zůstala jistá přitažlivost v ploše, ale aby si čtenář mohl na zobrazené naroubovat svoje představy a při čtení se aktivně zapojil. Vzniklo tak něco možná až obskurně syrového, což nemusí každý přijmout – zvlášť ne v rámci zvoleného žánru.
Za svůj dosavadní největší úspěch považuju dokončení 66 stran osmsetpatnáctky bez hlubších psychických problémů.
Prozatím je bohužel tvorba komiksů v Čechách nevděčná práce. Je pravda, že se rozvíjí jakási módní vlna komiksového stylu, hojně užívaná reklamními agenturami. To ovšem považuju za medvědí službu, která vede k trivializaci a komiksu samotnému spíš škodí než pomáhá. Nedávno jsem viděl reklamu na divadelní představení, vyvedenou v pseudo-komiksovém stylu, fonty stažené z blambotu. Dneska už mě máloco dostane do kolen, ale z toho jsem málem padnul na znak. Přesto si myslím, že má v zásadě cenu se komiksu věnovat. Bohužel to není práce, kterou by si mohl člověk vydělávat. Alespoň ne u nás, kde se žádá všechno hned a nejlépe zadarmo. Ještě nám ale pořád zbývá ta nádherná nadšenecká posedlost. A proč mám tedy rád komiks? Jsou to tisíce světů, každý funguje tak trochu jinak. Jsou to tisíce možných interpretací téhož. Jsou to originální přístupy… A taky tam musí bejt střílení a samý vejbuchy!
Komiksy (podle pořadí vzniku):
Pro čtyři zlaté (vlastní scénář, perokresba, 7 stran, formát A4, Hal2000, 2001)
Šedošedá realita (vlastní scénář, perokresba, 3 strany, formát A4, Hal2000, 2003)
. Z cizího krev neteče (vlastní scénář, perokresba, 10 stran, formát A4, Bedeman č. 7, 2004)
. X-Mass Bedeman show (vlastní scénář, perokresba, 1 strana, formát A4, Bedeman č. 8, 2004)
O (Ne)mrtvých jen dobré (scénář Tomáš Hibi Matějíček, perokresba, 8 stran, formát A4, sborník O (ne)mrtvých jen dobré, 2005)
Honzíkova nová knížka (vlastní scénář, perokresba, 3 strany, formát A4, Czekomix, 2006)
. Profesor Wukovicz a doktor Zajcev (vlastní scénář, kombinovaná technika, 4x1 strana, formát A4, vyjde)
. Přítel z Tichého Goroda (vlastní scénář, kombinovaná technika, 6 stran, formát A4, vyjde)
. Doktor Kočkyl a pan Myšpulín (vlastní scénář, kombinovaná technika, 8 stran, formát B4, vyjde)
. 815 tajemství fialové krabičky (vlastní scénář, kombinovaná technika, 66 stran, formát B4, rozpracováno)
. . .
Příště (tedy v úterý 1. ledna 2008): Příliš chaotické? Příliš undergroundové? Příliš erotické? Ano, je to pravda… Ale hlavně – hodně povedené! To vše je autor, skrývající se za čtyřmi písmeny Skam.
