Kdo je ten Trent? Celým jménem Philipp Edward Trent slouží u kanadské jízdní policie. Ocitáme se na začátku 20. století, kdy Evropané již naplno ovládli severoamerické území a definitivně si mezi sebe rozdělili sféry vlivu, ovšem celé rozsáhlé oblasti – např. Skalisté hory či velkou jezerní plošinu – nebyli stále s to zcela kontrolovat. Americký Západ a kanadský Sever tak představoval ideální prostor pro rejdy nejrůznějších pochybných existencí, dobrodruhů, zoufalců i nadšenců. Každý zde něco hledal – někdo bohatství, jiný úkryt před svými hříchy minulosti. V kombinaci s nekonečnou, divokou přírodou, tenčící se původní indiánskou populací a pomalu, ale jistě pronikajícími výdobytky moderní civilizace (k jejichž nejviditelnějším a nejtypičtějším představitelům patřila železnice) se tak vytvářelo ideální prostředí pro hořké, tragické, kriminální případy.
.
Pubertální zabijáci, senilní kovbojíci
Trent má tedy o práci postaráno a rozhodně si nemůže stěžovat na nudu a volné víkendy. Vydává se po stopě mimořádného střelce, teprve sedmnáctiletého Emila, který se svou sestrou vyloupil několik bankovních ústavů. Aby usvědčil bandu vraždící zámožné důchodce, hraje hospodského opilce a povaleče. Pronásleduje gigantického a zároveň nesmírně vychytralého grizzlyho, masakrujícího dělníky na stavbě železničního tunelu v táboře č. 7 u Lottaria. Eskortuje lupiče Arthura k soudu do Winnipegu a cestou musí nejen čelit osvobozujícím pokusům jeho kumpánů, ale zároveň potkává legendárního pistolníka Wild Billa, kterého pronásledují hrůzné sny o smrti při posledním souboji. Dvakrát se stává téměř adoptivním otcem: poprvé, když uprostřed mrazivé polární noci zachrání indiánské nemluvně, podruhé při ochraně synka madam Taylorové před jeho alkoholem rozběsněným otcem. Poznává také svou celoživotní lásku, krásnou Agnes St.-Yves, zachrání život jí i jejímu manželovi, aby po dlouhých peripetiích nakonec konečně nalezli cestu do společné postele…
. Rodolphe (vlastním jménem Daniel Rodolphe Jacquette, narozen 1948 ve Francii) však ze solidních námětu nedokáže vymáčknout více, než jen standardní příběh s osou zločin – pátrání – usvědčení. Přesto, že patří mezi nejzkušenější a nejplodnější současné francouzské scenáristy (Arlequin, Cliff Burton, Comanche, Dock 21, Gothic). Přesto, že volí celkem originální vyprávěcí postup. Děj jakoby se vždy otočil ve dvou, ve třech kruzích: na místo zločinu se znovu vracíme očima jiné osoby, pak přeskočíme některé důležité pasáže, aby na závěr – ne nutně zrovna Trent – doplnil třetí hrdina mozaiku o poslední, důležité, chybějící kousky. Teprve poté rozumíme jednotlivým částem děje, chápeme jednání různých postav a konečně také odhalíme přesný vyšetřovací postup hlavního hrdiny.
Tenhle halabala styl zní možná zajímavě, jenže přetavený na papír působí strašidelně – nudně. Určitě by pomohlo zkrácení rozsahu na polovinu, příběh by získal větší šmrnc i svižnější tempo. Jenže to by došlo k porušení francouzského kánonu o 46stránkovém albu, proto na tuhle radu rychle zapomeňme. Ovšem jak rozlousknout naivitu příběhu, konkrétně snadnou identifikaci viníka hned v jeho první polovině, to už je zapeklitější problém – řešitelný snad jen výměnou scenáristy. Tudíž zapomeňme i podruhé.
. Léova marná snaha
A konečně zapomeňme potřetí. Mohlo by se zdát, že vysvobozením a zárukou jisté kvality je jméno kreslíře. Brazilec Léo (vlastním jménem Luiz Eduardo de Oliveira, narozen 1944 v Riu) s Rodolphem úspěšně spolupracoval již na mystické adventuře Kenya, ale hlavně se proslavil autorskou sérií Aldebaran. V ní stvořil fiktivní svět na vzdálené planetě, tolik podobný tomu pozemskému a přitom zcela jiný, zabydlený nejrůznějšími neuvěřitelnými monstry a roztodivnou faunou i flórou. Obdobný svět, již na naší rodné matičce Zemi, ovšem časově i místopisně rozdílné, vyfabuloval, tentokráte v roli scenáristy, i v sérii Dexter London.
Co však fungovalo ve virtuálních světech smyšlených jeho fantazií, nešlape v realistické akční detektivce. Byť, a to je na tom to nejparadoxnější, hlavním a nejviditelnějším znakem Léova stylu je – realističnost. Ať však prokresluje dobové reálie sebevíce, ať se snaží o dokonalá gesta obličejů a ani anatomii postav neponechává sebemenší náhodě, ať rozkresluje akční scény sebelépe, výsledek působí značně rozpačitě. Chybí mu totiž atmosféra a upřímnost. Postavy jako by byly neživé, jako by to byly dokonale naaranžované figuríny umístěné v perfektně rozměřených dekoracích. Těžko uvěřit, že vše se někde někdy odehrálo, jako by se spíše jednalo o bezchybný storyboard k blyštivému hollywoodskému filmu. Všichni tu jsou dokonalými prototypy rolí, které představují; vždy čistí, uhlazení, čerstvě oholení, bez jediného škrábnutí a kapky potu, obléknutí bez jediné chybičky. Je to v zásadě moc hezké, propracované – ale od začátku až do konce je jasné, že se jedná o pouhou imaginaci autorů a nikoliv o dramatický příběh lidí z masa a kostí.
. Celá série se skládá z osmi alb: Homme mort (Mrtvý muž), Kid, Quand s´allument les lampes (Když se rozsvěcují lampy), Vallée de la peur (Údolí strachu), Wild Bill, Pays sans soleil (Země bez slunce), Miss a Petit Trent (Malý Trent). Dargaud je vydal mezi lety 1991 až 2000. Konec toho posledního z nich je zcela otevřený a tak je docela možné, že se někdy v budoucnu objeví další pokračování. Což je asi jedno, protože v rodné Francii nechává celá série čtenáře celkem v klidu – a ani se jim není co divit.
.
Pubertální zabijáci, senilní kovbojíci
Trent má tedy o práci postaráno a rozhodně si nemůže stěžovat na nudu a volné víkendy. Vydává se po stopě mimořádného střelce, teprve sedmnáctiletého Emila, který se svou sestrou vyloupil několik bankovních ústavů. Aby usvědčil bandu vraždící zámožné důchodce, hraje hospodského opilce a povaleče. Pronásleduje gigantického a zároveň nesmírně vychytralého grizzlyho, masakrujícího dělníky na stavbě železničního tunelu v táboře č. 7 u Lottaria. Eskortuje lupiče Arthura k soudu do Winnipegu a cestou musí nejen čelit osvobozujícím pokusům jeho kumpánů, ale zároveň potkává legendárního pistolníka Wild Billa, kterého pronásledují hrůzné sny o smrti při posledním souboji. Dvakrát se stává téměř adoptivním otcem: poprvé, když uprostřed mrazivé polární noci zachrání indiánské nemluvně, podruhé při ochraně synka madam Taylorové před jeho alkoholem rozběsněným otcem. Poznává také svou celoživotní lásku, krásnou Agnes St.-Yves, zachrání život jí i jejímu manželovi, aby po dlouhých peripetiích nakonec konečně nalezli cestu do společné postele…
. Rodolphe (vlastním jménem Daniel Rodolphe Jacquette, narozen 1948 ve Francii) však ze solidních námětu nedokáže vymáčknout více, než jen standardní příběh s osou zločin – pátrání – usvědčení. Přesto, že patří mezi nejzkušenější a nejplodnější současné francouzské scenáristy (Arlequin, Cliff Burton, Comanche, Dock 21, Gothic). Přesto, že volí celkem originální vyprávěcí postup. Děj jakoby se vždy otočil ve dvou, ve třech kruzích: na místo zločinu se znovu vracíme očima jiné osoby, pak přeskočíme některé důležité pasáže, aby na závěr – ne nutně zrovna Trent – doplnil třetí hrdina mozaiku o poslední, důležité, chybějící kousky. Teprve poté rozumíme jednotlivým částem děje, chápeme jednání různých postav a konečně také odhalíme přesný vyšetřovací postup hlavního hrdiny.
Tenhle halabala styl zní možná zajímavě, jenže přetavený na papír působí strašidelně – nudně. Určitě by pomohlo zkrácení rozsahu na polovinu, příběh by získal větší šmrnc i svižnější tempo. Jenže to by došlo k porušení francouzského kánonu o 46stránkovém albu, proto na tuhle radu rychle zapomeňme. Ovšem jak rozlousknout naivitu příběhu, konkrétně snadnou identifikaci viníka hned v jeho první polovině, to už je zapeklitější problém – řešitelný snad jen výměnou scenáristy. Tudíž zapomeňme i podruhé.
. Léova marná snaha
A konečně zapomeňme potřetí. Mohlo by se zdát, že vysvobozením a zárukou jisté kvality je jméno kreslíře. Brazilec Léo (vlastním jménem Luiz Eduardo de Oliveira, narozen 1944 v Riu) s Rodolphem úspěšně spolupracoval již na mystické adventuře Kenya, ale hlavně se proslavil autorskou sérií Aldebaran. V ní stvořil fiktivní svět na vzdálené planetě, tolik podobný tomu pozemskému a přitom zcela jiný, zabydlený nejrůznějšími neuvěřitelnými monstry a roztodivnou faunou i flórou. Obdobný svět, již na naší rodné matičce Zemi, ovšem časově i místopisně rozdílné, vyfabuloval, tentokráte v roli scenáristy, i v sérii Dexter London.
Co však fungovalo ve virtuálních světech smyšlených jeho fantazií, nešlape v realistické akční detektivce. Byť, a to je na tom to nejparadoxnější, hlavním a nejviditelnějším znakem Léova stylu je – realističnost. Ať však prokresluje dobové reálie sebevíce, ať se snaží o dokonalá gesta obličejů a ani anatomii postav neponechává sebemenší náhodě, ať rozkresluje akční scény sebelépe, výsledek působí značně rozpačitě. Chybí mu totiž atmosféra a upřímnost. Postavy jako by byly neživé, jako by to byly dokonale naaranžované figuríny umístěné v perfektně rozměřených dekoracích. Těžko uvěřit, že vše se někde někdy odehrálo, jako by se spíše jednalo o bezchybný storyboard k blyštivému hollywoodskému filmu. Všichni tu jsou dokonalými prototypy rolí, které představují; vždy čistí, uhlazení, čerstvě oholení, bez jediného škrábnutí a kapky potu, obléknutí bez jediné chybičky. Je to v zásadě moc hezké, propracované – ale od začátku až do konce je jasné, že se jedná o pouhou imaginaci autorů a nikoliv o dramatický příběh lidí z masa a kostí.
. Celá série se skládá z osmi alb: Homme mort (Mrtvý muž), Kid, Quand s´allument les lampes (Když se rozsvěcují lampy), Vallée de la peur (Údolí strachu), Wild Bill, Pays sans soleil (Země bez slunce), Miss a Petit Trent (Malý Trent). Dargaud je vydal mezi lety 1991 až 2000. Konec toho posledního z nich je zcela otevřený a tak je docela možné, že se někdy v budoucnu objeví další pokračování. Což je asi jedno, protože v rodné Francii nechává celá série čtenáře celkem v klidu – a ani se jim není co divit.
Příště: Zavítáme do šedesátých let, kdy Barbarella spustila lavinu komiksů, v nichž hlavní roli hrají ženy. A jaké ženy!! Třeba taková Blanche Epiphanie. Krásná, ctnostná, pracovitá... sice také chudá a hloupá, ale především téměř nahá. Že se dvojice Lob-Pichard v téhle parodii na secesní puritánské romány pro spořádané dívky opravdu vyřádila, se přesvědčíte už za dva týdny.
