„A nyní, mé drahé dítě, mi dovolte názorně předvést mé návrhy gestem a pohlazením, jež vám umožní přesněji pochopit pocity, jenž mě svírají.“
„Ah! Pane, vaše slova stačí a… ne, nepřibližujte se!“
Pařížan Georges Pichard (17. 1. 1920 – 6. 6. 2003) nebyl žádný jelimánek. Klasik francouzské BDE (bande dessiné érotique, tzn. erotický komiks) se sice živil také ilustracemi pro reklamu a noviny, ale nakonec to dotáhl až na profesora na výtvarné škole. Jak už to tak bývá, lidé mívají zájmy, které by do nich často nikdo neřekl – a ctihodný pán nejenže v roce 1956 debutoval časopisecky komiksem, ale brzy se vrhá do specifického žánru erotiky. První významnější díla tvoří v šedesátých letech (Ténébrax, Paulette, Ulysse) a postupem času se od lehké erotiky dopracoval až k tvrdé pornografii se sadistickými a násilnickými rysy (vrcholem jsou série Madoline, MCPM a především Marie-Gabrielle, která byla dokonce jeden čas ve Francii zakázaná). Ač svůj výtvarný projev často měnil a neustále zdokonaloval, byl snadno rozpoznatelný – charakteristickou, často zinfantilňovanou jednoduchou linkou (okamžitě se nám vybaví Born v Boříkovi), dívkami bujných oblin a nevinných, zaslzených líbezných tvářiček, množstvím textu doprovodného i v bublinách a velkými černými plochami.
.
V magazínu Chouchou (Mazlíček) se v roce 1964 potkal s Jacquesem Lobem, jenž se stal jedním z jeho dvorních scenáristů. Lob (19. 8. 1932 – 24. 5. 1990) původně také kreslil, avšak na radu slavného Charliera začal psát. Během své bohaté kariéry, prošpikované originálními a neotřelými nápady, někdy dovedenými až do absurdna, spolupracoval např. s Druilletem (Lone Sloane) a Gotlibem (Superdupont); jeho nejslavnější dílo, sci-fi Transperceneige, zpracoval J.-M. Rochette. Za svou celoživotní tvorbu získal Velkou cenu na festivalu v Angouleme 1986. Jeho jméno se nese komiksovou současností i po jeho smrti v názvu ceny pro nejlepšího scenáristu na festivalu v Blois.
Plody, jenž nelze utrhnouti
. Abychom se však dostali k Blanche - poprvé se objevuje v časopise V magazine v roce 1967 jako silná parodie na puritánské, tradiční romány populární na konci 19. století. V tehdejší Paříži pracuje překrásná, sedmnáctiletá Blanche u lakotného a cynického bankéře Adolphuse jako poslíček. Její život se může změnit, když jí nadržený patron nabídne částku 200 000 franků jenom za to, že mu bude po vůli. Zhnusená a zmatená dívka bez váhání odmítá a zaměstnavatel se jí mstí falešným obviněním z krádeže. Už už to vypadá, že „sladký květ Francie“ skončí ve vězení, ale Adolphus žalobu najednou stáhne a dosáhne tak jejího propuštění. Je to však jen jeho další trik – pokud se mu tentokráte nepodvolí, nechá ji v kriminále navždy. Blanche hrůzou znovu omdlévá a probouzí se až ve speciální tajné místnosti, kde z ní chlívák začíná strhávat šaty. Téměř se dostává ke svému cíli, když tu se znenadání objevuje tajemný superman v černém jménem Defendar a naši hrdinku zachraňuje. Padoucha omráčí, neopomene Blanche schovat pod oděv poodhalené poprsí, odnáší ji do jejího chudého podkrovního obýváčku a s přísahou totální ochrany odtančí tmou. Vzápětí se tu objevuje majitel domu a žádá po ní nájemné. Odpustil by jí ho, kdyby… jenže o jeho nemravných návrzích nechce Blanche ani slyšet, raději se pokusí najít si novou práci a dluh splatit. Odmítá také pomoc souseda, studentíka Luciena, jenž jí nabízí drobnou finanční půjčku.
. Další večer, po vyčerpávajícím a bezvýsledném hledání zaměstnání, je však nebohá dívka znovu unesena Adolphusem, který se nevzdává svým úchylných plánů. Defendar nasedá na kolo a pronásleduje kočár se zajatou krasavicí, jenže sám padá do léčky – lapený do sítě a spoutaný je nakonec v Adolphusově tajném sídle upevněn na kříž ve tvaru velkého písmene X. Mizerný Adolphus se zatím doma obléká a spokojeně míří za objektem své touhy. Ouha – ve dveřích se objevuje Morena, jeho neméně zvrhlá, o to více žárlivá, sadistická paní. Manžel musí lhát ostošest, udobřovat ji šperky, chlácholit, vymýšlí si údajný odjezd za pracovními záležitostmi; Morena mu pochopitelně nevěří, sleduje ho a zjistí pravdu té jeho údajné vytíženosti. Mezitím Adoplhus triumfuje – ve zvláštní místnosti se natahuje po Blanche. Vítězství, tak blízké, mu však není přáno. Spoutanému Defendarovi, před jehož očima se vše odehrává, se daří osvobodit. V nastalém zmatku vypuká požár, proto posílá Blanche napřed, vypořádá se s Adolphusem a pak mizí z vily. Jenže před ní čekající Morena jeho svěřenkyni zajala a veze si ji k sobě domů, aby se na ní odporně pomstila…
A tak bychom mohli pokračovat a pokračovat. Seriál získal slušnou popularitu (o čemž svědčí také např. píseň od Henriho Salvadora z roku 1974), stránky v časopisech utěšeně přibývaly (mezi jinými i v Metal Hurlantu, na obálce jehož 40. čísla se Blanche dokonce pózovala) a časem začaly být kompletovány do souborných alb. Postupně jich nakonec vyšlo celkem pět: Blanche Epiphanie 1 (60 stran, 1972), Blanche Epiphanie 2 (62 stran, 1976), Blanche Epiphanie 3 – Croisiere infernal (Pekelná plavba, 64 stran, 1977), Blanche Epiphanie 4 – Blanche a New York (Blanche v New Yorku, 60 stran, 1980) a Blanche Epiphanie 5 – Cavalier noir (Černý rytíř, 62 stran, 1987). K tomu je třeba připočítat ještě barevný speciál z roku 1984 s názvem Déesse Blanche (Bohyně Blanche, 59 stran). A kdyby Lob nezemřel, zřejmě by se jich objevilo ještě více.
Hodný, zlý a nádherná
. Z naznačeného příběhu zcela evidentně vyplývají další cíle série (mimo již zmiňovaného parodování secesních, puritánských románů konce předminulého století). Dráždit čtenářovu fantazii vyzývavým zobrazováním poloodhalených, mimořádně vnadných dívek. Hlavní hrdinka má svůj jasný předobraz v Barbarelle a sexuálních symbolech šedesátých let jako Brigitte Bardotte, Claudia Cardinale, Gina Lolobrigida či Sophia Loren. Oproti nim však jde ještě dále – nejen velikostmi a dokonalostí tvarů, ale i mírou jejich odhalování. Což je druhý záměr tvůrců – nejen nádheru ženy naznačit, ale také ji ukázat. K tomu si vybírají vhodná prostředí – nevěstince, harémy, rozžhavenou poušť, lázně, koupaliště apod. Celá tato koncepce je prostoupena neuvěřitelnou naivitou hlavní hrdinky a maximální typizaci všech postav.
Defendar je odvážný, zcela zapálený pro věc – ochranu Blanche. Ani v nejmenším není naznačena jeho skutečná totožnost, tušíme jen, že ji nejspíše velmi miluje. A pokud (zřejmě správně) soudíme, že se jedná o stydlivého studentíka Luciena, pak si zároveň musíme klást otázku – jak si vydělává na živobytí? Celé týdny se marně snaží dostihnout svou spanilou krásku a byť jsou jeho nároky, soudě nejen dle chatrného vybavení v podobě roztodivného velocipedu a černého hábitu s maskou, ale i podle vychrtlé postavy, více než skromné, těžko bychom si mohli myslet, že si snad občas odskočí za drobnou odměnu zastavit nějaké šílence.
Bankéř Adolphus je odporný, zákeřný a jako většina mužů (nejen) v sérii přímo zvrhlý, ovládnaný myšlenkou sexuální kratochvíle s Blanche. Ano, mužské plémě je zde vykresleno jako tvorové řízení pouze jediným orgánem, pro jehož ukojení jsou ochotni lhát, podvádět, zabíjet – a to třeba vlastního otce či syna.
. Jak v tomhle neřestném, zkaženém světě může Blanche vůbec přežívat? Těžko! Od samotného narození je osudem smýkána a vláčena: nebohá sirota bez vzdělání se po ulicích pohybuje oděna v průsvitných cárech, které zbyly z dámských šatů, držících na jejím bujném těle asi jen díky hrotům bradavek, vztyčených neustálou zimou (ani spodní prádlo, chudák, nenosí). Na živobytí si vydělává roznášením bankovních obálek (číst tedy zřejmě umí), ale zdaleka jí to nestačí na pravidelné platby za nuznou cimru kdesi v podkroví činžovního domu, kterou v podnájmu obývá. A tvůrci se s ďábelským chechotem baví při zobrazování její panenské nevinnosti, neznalosti, dobroty – tak snadno sklouzávající do totální, do očí bijící, neuvěřitelné blbosti. Stačilo by totiž její jediné přikývnutí a otevřel by se před ní svět plný bohatství a luxusu. Nehrajme si na mravokárce, nebylo by to přece nic neobvyklého, v dnešní době přetvářky a falše je to zcela normální. Avšak ona by nemusela zacházet tak daleko a nutně zaprodat své tělo. I kolem ní se občas vyskytne nějaká dobrá, upřímná duše. Jenže Blanche si za úpění „nikdy, to nikdy!“ zuřivě hájí svou neposkvrněnost a ve vrcholné scéně, prokazující nikoliv její dobré srdce, nýbrž přímo šokující debilitu, raději uprostřed pouště, úplně vyčerpaná žízní, zalije poslední zásobou vody pouštní růži!
Čtenář vzdychá – tu nad poodhalenými ňadry, tu nad nepochopitelnými myšlenkovými pochody hrdinů, navíc vyjadřovanými velice vznosným a kultivovaným jazykem. A tvůrci jásají, protože tohle přesně byl jejich záměr. Stvořit sérii na první pohled tak noblesní, tak dokonalou, která ovšem při vlastní četbě bez obalu odkrývá svou druhou tvář – přihlouplé jednání hrdinů, i když vizuálně tolik přitažlivých.
Příště: Vídeň, Hamburk, anarchisté, Mexiko, edice Éperluette, Vincent Vanoli… to vše má společné politicko-filozoficko-dobrodružný grafický výron Route des Monterias. Pod lupou ho prozkoumáme za čtrnáct dní.
„Ah! Pane, vaše slova stačí a… ne, nepřibližujte se!“
Pařížan Georges Pichard (17. 1. 1920 – 6. 6. 2003) nebyl žádný jelimánek. Klasik francouzské BDE (bande dessiné érotique, tzn. erotický komiks) se sice živil také ilustracemi pro reklamu a noviny, ale nakonec to dotáhl až na profesora na výtvarné škole. Jak už to tak bývá, lidé mívají zájmy, které by do nich často nikdo neřekl – a ctihodný pán nejenže v roce 1956 debutoval časopisecky komiksem, ale brzy se vrhá do specifického žánru erotiky. První významnější díla tvoří v šedesátých letech (Ténébrax, Paulette, Ulysse) a postupem času se od lehké erotiky dopracoval až k tvrdé pornografii se sadistickými a násilnickými rysy (vrcholem jsou série Madoline, MCPM a především Marie-Gabrielle, která byla dokonce jeden čas ve Francii zakázaná). Ač svůj výtvarný projev často měnil a neustále zdokonaloval, byl snadno rozpoznatelný – charakteristickou, často zinfantilňovanou jednoduchou linkou (okamžitě se nám vybaví Born v Boříkovi), dívkami bujných oblin a nevinných, zaslzených líbezných tvářiček, množstvím textu doprovodného i v bublinách a velkými černými plochami.
.
V magazínu Chouchou (Mazlíček) se v roce 1964 potkal s Jacquesem Lobem, jenž se stal jedním z jeho dvorních scenáristů. Lob (19. 8. 1932 – 24. 5. 1990) původně také kreslil, avšak na radu slavného Charliera začal psát. Během své bohaté kariéry, prošpikované originálními a neotřelými nápady, někdy dovedenými až do absurdna, spolupracoval např. s Druilletem (Lone Sloane) a Gotlibem (Superdupont); jeho nejslavnější dílo, sci-fi Transperceneige, zpracoval J.-M. Rochette. Za svou celoživotní tvorbu získal Velkou cenu na festivalu v Angouleme 1986. Jeho jméno se nese komiksovou současností i po jeho smrti v názvu ceny pro nejlepšího scenáristu na festivalu v Blois.
Plody, jenž nelze utrhnouti
. Abychom se však dostali k Blanche - poprvé se objevuje v časopise V magazine v roce 1967 jako silná parodie na puritánské, tradiční romány populární na konci 19. století. V tehdejší Paříži pracuje překrásná, sedmnáctiletá Blanche u lakotného a cynického bankéře Adolphuse jako poslíček. Její život se může změnit, když jí nadržený patron nabídne částku 200 000 franků jenom za to, že mu bude po vůli. Zhnusená a zmatená dívka bez váhání odmítá a zaměstnavatel se jí mstí falešným obviněním z krádeže. Už už to vypadá, že „sladký květ Francie“ skončí ve vězení, ale Adolphus žalobu najednou stáhne a dosáhne tak jejího propuštění. Je to však jen jeho další trik – pokud se mu tentokráte nepodvolí, nechá ji v kriminále navždy. Blanche hrůzou znovu omdlévá a probouzí se až ve speciální tajné místnosti, kde z ní chlívák začíná strhávat šaty. Téměř se dostává ke svému cíli, když tu se znenadání objevuje tajemný superman v černém jménem Defendar a naši hrdinku zachraňuje. Padoucha omráčí, neopomene Blanche schovat pod oděv poodhalené poprsí, odnáší ji do jejího chudého podkrovního obýváčku a s přísahou totální ochrany odtančí tmou. Vzápětí se tu objevuje majitel domu a žádá po ní nájemné. Odpustil by jí ho, kdyby… jenže o jeho nemravných návrzích nechce Blanche ani slyšet, raději se pokusí najít si novou práci a dluh splatit. Odmítá také pomoc souseda, studentíka Luciena, jenž jí nabízí drobnou finanční půjčku.
. Další večer, po vyčerpávajícím a bezvýsledném hledání zaměstnání, je však nebohá dívka znovu unesena Adolphusem, který se nevzdává svým úchylných plánů. Defendar nasedá na kolo a pronásleduje kočár se zajatou krasavicí, jenže sám padá do léčky – lapený do sítě a spoutaný je nakonec v Adolphusově tajném sídle upevněn na kříž ve tvaru velkého písmene X. Mizerný Adolphus se zatím doma obléká a spokojeně míří za objektem své touhy. Ouha – ve dveřích se objevuje Morena, jeho neméně zvrhlá, o to více žárlivá, sadistická paní. Manžel musí lhát ostošest, udobřovat ji šperky, chlácholit, vymýšlí si údajný odjezd za pracovními záležitostmi; Morena mu pochopitelně nevěří, sleduje ho a zjistí pravdu té jeho údajné vytíženosti. Mezitím Adoplhus triumfuje – ve zvláštní místnosti se natahuje po Blanche. Vítězství, tak blízké, mu však není přáno. Spoutanému Defendarovi, před jehož očima se vše odehrává, se daří osvobodit. V nastalém zmatku vypuká požár, proto posílá Blanche napřed, vypořádá se s Adolphusem a pak mizí z vily. Jenže před ní čekající Morena jeho svěřenkyni zajala a veze si ji k sobě domů, aby se na ní odporně pomstila…
A tak bychom mohli pokračovat a pokračovat. Seriál získal slušnou popularitu (o čemž svědčí také např. píseň od Henriho Salvadora z roku 1974), stránky v časopisech utěšeně přibývaly (mezi jinými i v Metal Hurlantu, na obálce jehož 40. čísla se Blanche dokonce pózovala) a časem začaly být kompletovány do souborných alb. Postupně jich nakonec vyšlo celkem pět: Blanche Epiphanie 1 (60 stran, 1972), Blanche Epiphanie 2 (62 stran, 1976), Blanche Epiphanie 3 – Croisiere infernal (Pekelná plavba, 64 stran, 1977), Blanche Epiphanie 4 – Blanche a New York (Blanche v New Yorku, 60 stran, 1980) a Blanche Epiphanie 5 – Cavalier noir (Černý rytíř, 62 stran, 1987). K tomu je třeba připočítat ještě barevný speciál z roku 1984 s názvem Déesse Blanche (Bohyně Blanche, 59 stran). A kdyby Lob nezemřel, zřejmě by se jich objevilo ještě více.
Hodný, zlý a nádherná
. Z naznačeného příběhu zcela evidentně vyplývají další cíle série (mimo již zmiňovaného parodování secesních, puritánských románů konce předminulého století). Dráždit čtenářovu fantazii vyzývavým zobrazováním poloodhalených, mimořádně vnadných dívek. Hlavní hrdinka má svůj jasný předobraz v Barbarelle a sexuálních symbolech šedesátých let jako Brigitte Bardotte, Claudia Cardinale, Gina Lolobrigida či Sophia Loren. Oproti nim však jde ještě dále – nejen velikostmi a dokonalostí tvarů, ale i mírou jejich odhalování. Což je druhý záměr tvůrců – nejen nádheru ženy naznačit, ale také ji ukázat. K tomu si vybírají vhodná prostředí – nevěstince, harémy, rozžhavenou poušť, lázně, koupaliště apod. Celá tato koncepce je prostoupena neuvěřitelnou naivitou hlavní hrdinky a maximální typizaci všech postav.
Defendar je odvážný, zcela zapálený pro věc – ochranu Blanche. Ani v nejmenším není naznačena jeho skutečná totožnost, tušíme jen, že ji nejspíše velmi miluje. A pokud (zřejmě správně) soudíme, že se jedná o stydlivého studentíka Luciena, pak si zároveň musíme klást otázku – jak si vydělává na živobytí? Celé týdny se marně snaží dostihnout svou spanilou krásku a byť jsou jeho nároky, soudě nejen dle chatrného vybavení v podobě roztodivného velocipedu a černého hábitu s maskou, ale i podle vychrtlé postavy, více než skromné, těžko bychom si mohli myslet, že si snad občas odskočí za drobnou odměnu zastavit nějaké šílence.
Bankéř Adolphus je odporný, zákeřný a jako většina mužů (nejen) v sérii přímo zvrhlý, ovládnaný myšlenkou sexuální kratochvíle s Blanche. Ano, mužské plémě je zde vykresleno jako tvorové řízení pouze jediným orgánem, pro jehož ukojení jsou ochotni lhát, podvádět, zabíjet – a to třeba vlastního otce či syna.
. Jak v tomhle neřestném, zkaženém světě může Blanche vůbec přežívat? Těžko! Od samotného narození je osudem smýkána a vláčena: nebohá sirota bez vzdělání se po ulicích pohybuje oděna v průsvitných cárech, které zbyly z dámských šatů, držících na jejím bujném těle asi jen díky hrotům bradavek, vztyčených neustálou zimou (ani spodní prádlo, chudák, nenosí). Na živobytí si vydělává roznášením bankovních obálek (číst tedy zřejmě umí), ale zdaleka jí to nestačí na pravidelné platby za nuznou cimru kdesi v podkroví činžovního domu, kterou v podnájmu obývá. A tvůrci se s ďábelským chechotem baví při zobrazování její panenské nevinnosti, neznalosti, dobroty – tak snadno sklouzávající do totální, do očí bijící, neuvěřitelné blbosti. Stačilo by totiž její jediné přikývnutí a otevřel by se před ní svět plný bohatství a luxusu. Nehrajme si na mravokárce, nebylo by to přece nic neobvyklého, v dnešní době přetvářky a falše je to zcela normální. Avšak ona by nemusela zacházet tak daleko a nutně zaprodat své tělo. I kolem ní se občas vyskytne nějaká dobrá, upřímná duše. Jenže Blanche si za úpění „nikdy, to nikdy!“ zuřivě hájí svou neposkvrněnost a ve vrcholné scéně, prokazující nikoliv její dobré srdce, nýbrž přímo šokující debilitu, raději uprostřed pouště, úplně vyčerpaná žízní, zalije poslední zásobou vody pouštní růži!
Čtenář vzdychá – tu nad poodhalenými ňadry, tu nad nepochopitelnými myšlenkovými pochody hrdinů, navíc vyjadřovanými velice vznosným a kultivovaným jazykem. A tvůrci jásají, protože tohle přesně byl jejich záměr. Stvořit sérii na první pohled tak noblesní, tak dokonalou, která ovšem při vlastní četbě bez obalu odkrývá svou druhou tvář – přihlouplé jednání hrdinů, i když vizuálně tolik přitažlivých.
Příště: Vídeň, Hamburk, anarchisté, Mexiko, edice Éperluette, Vincent Vanoli… to vše má společné politicko-filozoficko-dobrodružný grafický výron Route des Monterias. Pod lupou ho prozkoumáme za čtrnáct dní.
