Jirka Grusů si pro čtenáře přichystal skutečný duševní nápor, neboť nebohý čtenář po přečtení Volemana tuší, že to je kvalitní, promyšlené a zkrátka nadprůměrně udělané, ale jaksi těžko pobratelné, neuchopitelné, neví prostě jak na to. Asi jako když máte v ruce párek v rohlíku plný cibule, kečupu, hořčice, salsy a všemožné podobné nádivky a nevíte z jaké strany do něj kousnout, aby to z té druhé nevypadlo, v lepším případě do výstřihu (pokud jste vnadná, mladá a pohledná dívka), v tom horším na zem.
Ano, já plně chápu, že autor je pánbu, že si se svým dílem může dělat, co se mu zlíbí, že hlavnímu hrdinovi nakreslí genitál čtyřikrát, kdežto půvabné Marii jen jednou a ještě na tak mrňavém obrázku, samozřejmě, ale co čtenář? Nechci tím říct, že by Jirka nemyslel i na něj, ale jaksi méně, než by bylo třeba, se mi zdá. Občas mi tam kupříkladu zaskřípala logika v jednání některých postav, jenže pak jsem si zase řekl, že jak je to všechno kolem takový divný, tak třeba je tam ta nelogičnost správně a blbej jsem tady já! Chápu tedy, že podobné rozporuplné pocity mohou přinést nevšední zážitek z četby, ale takových lidí, kteří si v podobném duševním masochismu libují asi moc nebude… Jenže autor zase může namítnout, že to nedělal pro tupé davy, nýbrž pro intelektuální elitu a přesně z tohoto důvodu je recenzování Volemana ořech. Kašlu na to, vezmu to standardně!
Kresba!
Jo, Jirka je dobrej. Představuje lepší evropský standard. Je vidět, že pracoval na opravdu dlouhém komiksu, tudíž obrázky, které ho moc nebraly, odbýval dobře zvládnutým řemeslem, kdežto jiné, jejichž námět ho něčím zaujal, si opravdu vychutnával (např. pan Pavlát, který trochu připomíná pana Kopfrkingla ze Spalovače mrtvol, nebo často líbezná a čímsi magickým přitažlivá Marie, či v závěru samotný Jiří Grus). Trochu mi však vadí lettering, který sice nese autorův rukopis, ale svou neuspořádaností vnáší do díla ještě silnější dojem zmatku. Ale zase autor se může ohradit, že to byl jeho záměr a v tomto případě nemůžu říct ani bú, jelikož ono písmo postrádá atributy vyloženého diletantství. Pokud by však někdo tímto stylem psal dialogy dejme tomu do Asterixe, už bych chrlil záporné expresivní reakce.
Scénář!
Jo, Jirka je sice taky dobrej, ale potřeboval by dramaturga. Je totiž pravděpodobné, že některým nepodstatným výjevům (z hlediska příběhu) věnuje přílišnou důležitost, čímž čtenáře odvádí od hlavní dějové linie. Je to jako kdyby režisér si sám stříhal vlastní film a bylo mu líto mnohých záběrů, na které má hezké vzpomínky či se mu prostě jenom líbí, a vznikl by z toho nakonec pětihodinový kus, jenž by plynul pomalu a divákům by dřevěnělo pozadí. Ano, já chápu, že vychází z vlastních zážitků, že tam vystupují postavy, které skutečně existují a které zná, ale divákovi je tohle všechno šumafuk, on nemá automatický citový vztah k oněm příhodám ani k figurám, ten si musí teprve vytvořit. Tady je zkrátka nutné vše nepodstatné a zavádějící vyškrtnout a vše nedořečené doříct, aby se v tom chudák čtenář trochu vyznal. Z toho samého důvodu je třeba opatrně nakládat i s citacemi a metaforami, aby byly pro čtenáře čitelné. Avšak opět autor je autor a pokud toto zmatení bylo jeho cílem, pak je vše v pořádku. Jenže kdo to má číst? Ačkoliv i David Lynch si našel davy fanoušků.
Pozor! Jedno echt důležité poznání!
Česká komiksová scéna je podobnými artovými komiksy zahlcena. Ovšem na rozdíl od Jiřího Gruse se autoři těchto těžkotonážních pseudo-uměleckých špalků berou tak strašně vážně a důležitě, až je to k smíchu a vyvádí na svět takové hrůzy, že by se jeden za takovouto prezentaci českého komiksu styděl. Chybí jim totiž nadhled, vtip a humor, odlehčení. A skvělé je, že tohle si Jirka uvědomuje měrou vrchovatou a vtipem nešetří! To povyšuje Volemana vysoko nad průměr tuzemské komiksové tvorby. Ne kresba, jež je sice dobrá, ale ve světě realistických kreslířů neobjevná a svědčí hlavně o dobré řemeslnosti autora (snad časem se Jirka pustí do odvážnějších výtvarných řešení, na kterých si více zvýrazní svůj rukopis, aby nebyl zaměnitelný s jinými řemeslníky) ale právě onen nadhled plný výtvarných vtípků příjemně osvěžujících celý příběh vynáší Volemana z bažin průměru domácích rádoby uměleckých slátanin.
Jaké je tedy pokračování Volemana?
Nese se ve stejném duchu jako jeho první díl a zásadním atributem tohoto přinejmenším zajímavého komiksu je ilustrovaná fantazie vycházející z reálných podkladů, přičemž je naštěstí okořeněna humorem a výtvarnými hříčkami. Těžko se bude jednat o bestseller (maximálně se to časem stane vyhledávanou raritkou) už také kvůli vysoké ceně, která je důsledkem autorovy nezávislosti, jelikož si to vydal sám. Troufám si však hádat, že Voleman se ikonickou či dokonce slavnou postavou nestane, maximálně kultovní, ale na to je to moc velký suchoprd a nemá šmrnc. Připomíná prostě normálního floutka, kterému bych já osobně palce nedržel, ale ani nic zlého nepřál, což je známkou ne příliš povedené postavy. Je to o to horší, že všechny vedlejší figurky, co se v komiksu objeví jsou daleko zajímavější, než onen ústřední Voleman. Musíme si pamatovat, že jak dobrá a zajímavá je hlavní postava, tak většinou dobrým a zajímavým je samotný příběh. Voleman má dobrou omáčku, ale ten řízek je takový neslaný nemastný. Ovšem pokud to byl záměr autora, pak je vše v naprostém pořádku.
Ano, já plně chápu, že autor je pánbu, že si se svým dílem může dělat, co se mu zlíbí, že hlavnímu hrdinovi nakreslí genitál čtyřikrát, kdežto půvabné Marii jen jednou a ještě na tak mrňavém obrázku, samozřejmě, ale co čtenář? Nechci tím říct, že by Jirka nemyslel i na něj, ale jaksi méně, než by bylo třeba, se mi zdá. Občas mi tam kupříkladu zaskřípala logika v jednání některých postav, jenže pak jsem si zase řekl, že jak je to všechno kolem takový divný, tak třeba je tam ta nelogičnost správně a blbej jsem tady já! Chápu tedy, že podobné rozporuplné pocity mohou přinést nevšední zážitek z četby, ale takových lidí, kteří si v podobném duševním masochismu libují asi moc nebude… Jenže autor zase může namítnout, že to nedělal pro tupé davy, nýbrž pro intelektuální elitu a přesně z tohoto důvodu je recenzování Volemana ořech. Kašlu na to, vezmu to standardně! Kresba!
Jo, Jirka je dobrej. Představuje lepší evropský standard. Je vidět, že pracoval na opravdu dlouhém komiksu, tudíž obrázky, které ho moc nebraly, odbýval dobře zvládnutým řemeslem, kdežto jiné, jejichž námět ho něčím zaujal, si opravdu vychutnával (např. pan Pavlát, který trochu připomíná pana Kopfrkingla ze Spalovače mrtvol, nebo často líbezná a čímsi magickým přitažlivá Marie, či v závěru samotný Jiří Grus). Trochu mi však vadí lettering, který sice nese autorův rukopis, ale svou neuspořádaností vnáší do díla ještě silnější dojem zmatku. Ale zase autor se může ohradit, že to byl jeho záměr a v tomto případě nemůžu říct ani bú, jelikož ono písmo postrádá atributy vyloženého diletantství. Pokud by však někdo tímto stylem psal dialogy dejme tomu do Asterixe, už bych chrlil záporné expresivní reakce. Scénář!
Jo, Jirka je sice taky dobrej, ale potřeboval by dramaturga. Je totiž pravděpodobné, že některým nepodstatným výjevům (z hlediska příběhu) věnuje přílišnou důležitost, čímž čtenáře odvádí od hlavní dějové linie. Je to jako kdyby režisér si sám stříhal vlastní film a bylo mu líto mnohých záběrů, na které má hezké vzpomínky či se mu prostě jenom líbí, a vznikl by z toho nakonec pětihodinový kus, jenž by plynul pomalu a divákům by dřevěnělo pozadí. Ano, já chápu, že vychází z vlastních zážitků, že tam vystupují postavy, které skutečně existují a které zná, ale divákovi je tohle všechno šumafuk, on nemá automatický citový vztah k oněm příhodám ani k figurám, ten si musí teprve vytvořit. Tady je zkrátka nutné vše nepodstatné a zavádějící vyškrtnout a vše nedořečené doříct, aby se v tom chudák čtenář trochu vyznal. Z toho samého důvodu je třeba opatrně nakládat i s citacemi a metaforami, aby byly pro čtenáře čitelné. Avšak opět autor je autor a pokud toto zmatení bylo jeho cílem, pak je vše v pořádku. Jenže kdo to má číst? Ačkoliv i David Lynch si našel davy fanoušků. Pozor! Jedno echt důležité poznání!
Česká komiksová scéna je podobnými artovými komiksy zahlcena. Ovšem na rozdíl od Jiřího Gruse se autoři těchto těžkotonážních pseudo-uměleckých špalků berou tak strašně vážně a důležitě, až je to k smíchu a vyvádí na svět takové hrůzy, že by se jeden za takovouto prezentaci českého komiksu styděl. Chybí jim totiž nadhled, vtip a humor, odlehčení. A skvělé je, že tohle si Jirka uvědomuje měrou vrchovatou a vtipem nešetří! To povyšuje Volemana vysoko nad průměr tuzemské komiksové tvorby. Ne kresba, jež je sice dobrá, ale ve světě realistických kreslířů neobjevná a svědčí hlavně o dobré řemeslnosti autora (snad časem se Jirka pustí do odvážnějších výtvarných řešení, na kterých si více zvýrazní svůj rukopis, aby nebyl zaměnitelný s jinými řemeslníky) ale právě onen nadhled plný výtvarných vtípků příjemně osvěžujících celý příběh vynáší Volemana z bažin průměru domácích rádoby uměleckých slátanin. Jaké je tedy pokračování Volemana?
Nese se ve stejném duchu jako jeho první díl a zásadním atributem tohoto přinejmenším zajímavého komiksu je ilustrovaná fantazie vycházející z reálných podkladů, přičemž je naštěstí okořeněna humorem a výtvarnými hříčkami. Těžko se bude jednat o bestseller (maximálně se to časem stane vyhledávanou raritkou) už také kvůli vysoké ceně, která je důsledkem autorovy nezávislosti, jelikož si to vydal sám. Troufám si však hádat, že Voleman se ikonickou či dokonce slavnou postavou nestane, maximálně kultovní, ale na to je to moc velký suchoprd a nemá šmrnc. Připomíná prostě normálního floutka, kterému bych já osobně palce nedržel, ale ani nic zlého nepřál, což je známkou ne příliš povedené postavy. Je to o to horší, že všechny vedlejší figurky, co se v komiksu objeví jsou daleko zajímavější, než onen ústřední Voleman. Musíme si pamatovat, že jak dobrá a zajímavá je hlavní postava, tak většinou dobrým a zajímavým je samotný příběh. Voleman má dobrou omáčku, ale ten řízek je takový neslaný nemastný. Ovšem pokud to byl záměr autora, pak je vše v naprostém pořádku.