V pořadí celkově devátý Punisher se jmenuje Dole je nahoře, černá je bílá. Předpokládám, že podle názvu vám to asi nic moc neřekne… tak se mrkneme, co nám zarputilý Frank Castle skrývá pod černým trikotem.
Myslím, že většina Punisherových protivníků se vždycky snaží najít a využít nějakého toho slabého místa, které by měl Punisher mít. Jak to většinou dopadá, asi tušíte. Ono taky co chcete hledat na chlápkovi, který vlastně nic nečeká ani od života, ani od ostatních lidí. Kamarádi mrtví, rodina mrtvá, navíc tvrdej, jak týden starej chleba z Globusu, ale každej to svý slabý místečko máme. No a věřte nebo ne, gangster Nicky Cavella na něco přišel… ony totiž geniální věci bývají jednoduché a jsou věci, který fungují pořád. Když někoho chcete spolehlivě rozhodit, začnete se mu navážet do rodiny. A že je pod drnem? Koho to zajímá? Nickyho Cavellu teda rozhodně ne.
Mafióso Cavella možná počítal, že tím Punishera zlomí nebo přinejmenším nalomí či nahlodá tak, že začne dělat chyby. Možná, že tím chtěl dosáhnout úplně něčeho jinýho, ale ve skutečnosti jediná věc, kterou tím dosáhl je to, že Punishera pěkne naštval. A New Yorkem se prožene krvavá tsunami a na surfu z kostí a vnitřností se vlní Frank Castle. Jak jistě víte, Punisher je už tak dost velkej magor, a to řeší svý “obyčejný - běžný“ případy. Jenže když někdo znesvětí hrob vaší rodiny, jdou rukavice stranou. Tady jde o prachsprostou odplatu, navíc jak říká Punisher „Postaral ses, aby to bylo osobní, ale získal jsi tím leda tak víc bolesti než většina ostatních“.
Příběh jednoduchý jako když bičem práskne, ale tak nebyl by to Ennis, aby k hlavnímu chodu nenaservíroval nějaký ty “lahůdky“, takže se mimo jiné dozvíte něco o vzrušujícím dětství Nickyho Cavelly nebo třeba o tom, co se dá zažít ve sprchách ženský věznice. I tak si ale myslím, že po příběhové stránce není Punisher - Dole je nahoře, černá je bílá, žádný složitý čtení a zařadil bych to spíš k Ennisovu lehčímu nadprůměru. Je však pravdou, že co se týká míry úchylností, je v tomhle směru zase hodně nad průměrem. Trochu mě zamrzelo, že hlavní záporák Cavella v závěru nechutně měkne. Po tom, jak se uvede byste od něj čekali víc. Místo toho se tak nějak nenápadně, potichoučku polehoučku vytrácí. V příběhu tentokrát nenajdete žádný flashbacky do Frankovi minulosti, ale zase na druhou stranu si tu, asi poprvé, Frankie užívá ženskou společnost se vším všudy. Ale ono to k tomu asi tak nějak patří.
Co se týká kresby Leandra Fernandeze, není co vytknout. Střeva a mozky lítaj tak jak mají…není problém poznat kdo je kdo a kde se co děje. Jsem moc rád, že sérii Punisher MAX nekreslí Dillon. Prostě mi k tomu jeho styl moc neseděl a jsem rád, že se tu všeobecně dost přitvrdilo. Všechno to násilí kolem…úplně si to dokážete představit…navíc krásně se pracuje i s barvami…do klidných hnědých barev jsou zahaleny kecací pasáže mafiánů, Frankovy vnitřní monology zase pobarvuje chladně modrá zatímco krvavé přestřelky jsou laděny do odstínů rudé. Všechno je však řádně temné, jak už příběhy ze světa Punishera bývají. Prostě si vyloženě rochním:o))
Myslím si, že ne nadarmo vychází Punisher v sérii MAX…tedy spíše pro dospělejší čtenáře. I když si myslím, že ti starší ocení spíš černý humor, ironii a ne množství mrtvých. PUNISHER - Dole je nahoře, černá je bílá je takový hodně temný akční film (akce, sex, krev, sem tam nějaká ta suchá hláška), pro mladší starší čtenáře, kteří spolu s Punisherem hltají i Loba. Tím neříkám, že já se nebavil, právě naopak. A vy budete určitě taky (už jen kvůli tetičce Mo).
PUNISHER - Dole je nahoře, černá je bílá
Scénář: Garth Ennis
Kresba: Leandro Fernandez
Překlad: Richard Podaný
Vydal BBart v roce 2011
