Když odhodíte na zem padesátkrát čtené vydání Týdeníku televize z roku 1988 a čučení do zdi vás začne nudit, asi se zoufale budete modlit za nějakou novou společnost. A když už společnost najdete a zjistíte, že se s vámi opravdu nechtějí kamarádit, asi pochopíte, že zástupy nemrtvých, které se vám hromadí kolem plotu nejsou ten největší problém...
Pátý díl Živých mrtvých je znatelně akčnější než jeho mladší bratříček. Tentokrát se totiž Kirkman rozhodl veškerou pozornost stáhnout na pět hlavních postav. Trojice Rick, Glenn a Michonne zavítá při svém pátrání po havarované helikoptéře do městečka Woodbury, jemuž vládne chlapík, který si nechá říkat Guvernér. Mezi lidmi slušný a spořádaný muž, který by pro své občany udělal cokoli, za zdmi svého kutlochu nechutný sadistický zmrd. Netouží po přátelství, obchodu nebo novém řádu. Co potřebuje, to si také vezme. A zrovna Rickovo vězení je plné věcí, které by mohl potřebovat.
Co se týče zbytku domácího týmu, mezi Carol a Lori dojde k menšímu posuvu, který opravdu nečekáte. Víc vám neřeknu ani ťuk.
I přesto, že mám sérii Walking Dead rád, nemůžu Kirkmanovi nevytknout obrovské množství postav, která nejen, že nepřispívají k příběhu, ale už se v nich vážně začínám ztrácet. I když nám autor občas připomene, že tam ještě jsou a že s nimi máme počítat, i tak jsem po dlouhé době zjistil, že kromě hlavních hrdinů je tam ještě fůra lidí, jejichž jména jsem už dávno zapomněl. Jasně, chápu, musíme vidět snahu o obnovení civilizace, o zavádění nového řádu, a tak dále. Chápu, že všechny ty banální rozhovory přispívají k živosti děje. A chápu, že v životě prostě potkáte spoustu lidí, se kterými musíte žít, ale jejich osud vás ani v nejmenším nezajímá. That is life. Ale vzhledem k tomu, že vím, jak to se všemi skončí, kdo přežije a kdo bude dál přispívat k příběhu, můžu jen říct, že je tam spousta charakterů naprosto zbytečně.
Sice jsem si na Adlardovu kresbu doposud nikdy nestěžoval, nicméně musím říct, že v několika málo případech jsem měl pocit, že některé postavy, jmenovitě právě Lori a Carol, trpí syndromem mořského platýze - oči se jim náhodně zvětšují, zmenšují či přesouvají po obličeji, podle toho, na které straně se zrovna vyspaly. U jiných postav jsem tenhle problém nezaznamenal. A mimo jiného, guvernérova hlava až příliš často připomíná gigantické dildo, ale vzhledem k jeho charakteru to beru jako vtipný vizuální rys.Navíc se mi začíná zdát, jako by zatím v každém booku byla minimálně jedna stránka, která je tam jen proto, aby kradla recenzentovi slova z pusy. Slovy samotného Guvernéra: „Stačí si jen uvědomit, že jsou úplně jako my. Když něco chtějí, jdou po tom, vezmou si to, a jsou s tím spokojení jenom na kratičký okamžik. A pak chtějí víc.“
Přestaň mi brát práci, Kirkmane! Zrovna jsem to chtěl říct!
Nejlepší obrana je další skvělý díl série Živí mrtví, který vás určitě nebude nudit. Zbytečných keců minimum, důležité akce spousta. Neříkám to proto, že bych měl rád komiksy, ve kterých se upřednostňuje bezduchá akce před narací, ale z toho důvodu, že tady skutečně všechno má svoje místo. Skoro všechno. Kirkman vám ukáže, že i přes tu neutuchající chuť po lidském mase, navzdory té šedozelené slupce strupů a hnisu jsme si s živými mrtvými až děsivě podobní. Když něco chceme, jdeme po tom, vezmeme si to, a jsme s tím spokojení jenom na kratičký okamžik. A rozhodně to NIKDO nenapsal přede mnou.
