V rámci série Thorgal, vycházející někdy od roku 1980, mají zatím společně na kontě 26 pokračování. A protože se Rośinski v jednom interview . vyjádřil, že on bude Thorgala kreslit tak dlouho, jak dlouho jej bude Van Hamme psát, nezbývá nám fanouškům než doufat, že se pan Van Hamme bude ještě dlouho těšit pevnému zdraví a že ho neopustí ani chuť a nápady.
Jak vás bude přesvědčovat zadní obálka každého polského vydání, dostali autoři za Thorgala několikrát cenu za nejlepší realistický komiks. To tedy vůbec netuším proč. Možná je realistická kresba, ale příběh jako takový rozhodně ne. Málokomu z nás se asi v běžném živote stává, že by musel bojovat s pětimetrovým pavoukem, že by jeho děti projevovaly psychokinetické schopnosti, nebo že by chodil na pokec se severskými bohy. Přesně tohle je ale na denním pořádku v rodině Thorgala Aegirssona. Ale pěkně po pořádku.
Thorgal Aegirson je nalezenec. Jednoho bouřlivého dne jej objeví posádka vikingského drakkaru v podivuhodné kovové „hvězdě“, která spadla z nebes. Ujmou se ho, a tak Thorgal vyrůstá v duchu vikingských tradic, aniž by si byl vědom svého skutečného původu. Ve stejné vesnici žije i . Aaricia, která je s Thorgalem už od narození spjata poutem, o kterém nikdo z nich netuší. Obě děti však velice záhy v sobě najdou zalíbení, a tak se z lásky dětské stává láska životní. Protože otec Aaricie jejich svazku moc nepřeje, opouštějí krátce po svatbě vikingskou osadu a usazují se nejdříve v jiné vesnici a pak na pustém ostrově, kde, jak doufají, jim nikdo překážet a škodit nebude.
Jejich úsilí je ovšem marné, protože problémy si je najdou vždy a všude. Díky svému mimozemskému původu stojí Thorgal neustále v centru zájmu různých mocenských skupin i jednotlivců, nevyjímaje z toho ani severské bohy a démony. Ve zběsilém kaleidoskopu se tu střídají různá místa, kde se odehrává děj: Jednou je to zamrzlá krajina dalekého severu, hned na to zas Jižní Amerika, nebo pohádkový Druhý Svět zabydlený mytologickými bytostmi. V (zatím) posledních dílech série se dokonce dostáváme do Středozemí, kde Thorgalův rušný život pokračuje.
Dějové motivy, ze kterých je série „upletená“, by se daly velice zhruba rozdělit na tři skupiny:
1. pseudohistorický svět raně středověké Evropy – s důrazem na slovo „pseudohistorický“. Reálie Thorgalova světa působí na první pohled velice důvěryhodně, máme zde Vikingy, středověké zbroje a zbraně, kamenné hrady i poddanské vesnice. Autor však s pozadím zachází občas dost volně. Nerozpakuje se vymýšlet si různé zemičky, které byste v historickém atlase marně hledali, s klidným srdcem zabydluje Evropu kulturami a národy, po kterých archeologům nezůstal ani rozbitý hrníček.
2. mytologický svět severských bohů – podle autora leží kdesi mimo náš pozemský svět ještě takzvaný Druhý Svět, ve kterém přebývají bohové a jiné mytologické bytosti. Do dění na zemi zasahují jenom . výjimečně a většinou nepřímo, takže si člověk často není jistý, jestli se mu to všechno jenom nezdálo. Bohužel, k vlastní smůle, je Thorgal jedním z vyvolenců, kterým se kontaktů s Druhým světem dostává víc než požehnaně. Občas musí on pomoct nějaké mýtické bytosti z problémů, pak pro změnu zachraňují bohové život jemu, pěkně na střídačku.
3. mimozemský původ Thorgala – dějová linie, která by sama o sobě stačila na pořádně dlouhou ságu. V zásadě si to autor představuje asi takhle: Atlantida skutečně existovala. Její obyvatelé byli na vysokém stupni technického vývoje daleko převyšujícím i ten dnešní. Když Atlantidu zničila přírodní katastrofa, Atlantiďané nezahynuli ve vlnách, ale odletěli v kosmických lodích na jinou obyvatelnou planetu. Po mnoha staletích se jeden koráb opět přiblíží k rodné planetě, kde jeho posádka s překvapením objeví pomalu se rozvíjející lidské kultury. Nastává zásadní rozpor v názorech. Jedna skupina radí nechat lidi na pokoji, jejich vlastnímu vývoji a osudu. Druhá chce naopak sestoupit na Zem, prohlásit se za bohy a nechat porobené kultury na sebe pracovat. Dojde však k neštěstí, které přežije jenom několik členů posádky a jedno malé dítě, vystřelené na poslední chvíli v záchranném člunu. Kdo je to dítě asi všichni tušíte (pokud jste předchozí text četli aspoň trochu pozorně). Kdo jsou oni přeživší členové neprozradím, abych nekazil dojem těm, kteří Thorgala ještě nečetli, ale mají to v plánu.
Thorgalovi jeho původ každopádně dost komplikuje život. Tak zaprvé, už samotný fakt, že je nalezencem, mu neumožňuje zařadit se do některé lidské komunity a způsobuje, že je tak silně individualistickou a samotářskou osobností. Snad i proto ho tak často zastihneme na cestách, samotného, daleko od rodiny, kterou přece jenom miluje z celého srdce. Za druhé zasahují mimozemšťané do jeho života přímo. Protože jsou si vědomi jeho existence, hledají ho a občas i nalézají a občas nalézá Thorgal je. Vzájemné konfrontace jsou pak velice zajímavé, protože Thorgal svému původu nepřikládá (podle nich) patřičnou důležitost. Jde si svou cestou a názory ostatních o tom, co by měl dělat, jsou mu ukradeny. Za třetí se kosmická posádka připomíná nepřímo, sem tam nějakou tou „pohozenou“ ničivou zbraní, nebo jiným záhadným předmětem.
Dalo by se tedy shrnout, že série Thorgal je dovednou směsí tří samostatných žánrů a to komiksu realistického, fantasy a sci-fi. Výsledek je překvapivě konzistentní a oku i mysli lahodící. Nic nepřečuhuje, nic neskřípe, je to svět, který funguje, má úžasné kouzlo a šarm a nabízí čtenářově i autorově fantazii mnoho prostoru.
Charakteristika postav je výborná, navzdory relativně malé ploše, kterou evropské čtyřiceti šesti stránkové alba nabízejí, a to je další fakt, který svědčí o Van Hammeho kvalitách. Žádná postava není úplně černobílá, i když padouchové a hodní hoši jsou většinou striktně . vyhraněni a obvykle nepřebíhají z jednoho tábora do druhého. Abych jenom nechválil, je taky nutné přiznat, že po shlédnutí většího množství Van Hammeho komiksů člověk odhalí několik stereotypů, například chování epizodických ženských postaviček, které se opakovaně nešťastně zamilovávají do hlavního hrdiny a nasazují pro něj život, aby posléze, většinou už umírající, sklidily jako odměnu za svou snahu jednu cudnou hubičku.
Co říct k Rośinského kresbě? Nejsem výtvarný kritik, takže to můžu hodnotit jenom velice laicky a subjektivně, ale sám za sebe říkám: líbí, opravdu moc líbí. Rośinského kresba je velice charakteristická, kdo ji jednou viděl, pozná jeho práci i potmě z jedoucího rychlíku. Postavy jsou absolutně realistické, výrazy obličejů jednoznačné a výmluvné, často se obejdou i bez bublinek a čtenář chápe co se děje. (Jenom taková poznámečka, mně osobně se snad nejvíc líbí výraz na Thorgalově tváři ve chvíli, kdy ním projede iluzorní ohnivý rytíř na koni a s dřevcem – viz. TH 5 :-) Netvrdil bych ale, že je Rośinski standardem pro evropskou kresbu (tím je spíš Vanceho kresba v komiksu XIII nebo Moebiova kresba v poručíkovi Blueberrym), na to je příliš osobitá a to je jenom dobře.
Thorgal nepochybně patří ke špičce evropského komiksu a to nikoliv proto, že se tak někdo rozhodl, ale proto, že si to svou kvalitou zasluhuje. Ostatně, přízeň obrovského okruhu fanoušků po celé Evropě (s výjimkou ČR) a čísla prodejnosti jednotlivých dílů (s výjimkou ČR), mluví také samy za sebe.
Příště: Přehled dílů 1 - 10
