Engrenages (Soukolí, polsky W trybach rewolucji, anglicky Gearing Up)
Nāvis, teď už . zkušený a nadmíru sebevědomý agent, dostává další misi. Na planetě TRI JJ-768, kterou Armáda před nějakou dobou minula, se nečekaně rychle vyvine civilizace, po které tam při prvním průletu nebylo ani stopy. Členové nové rasy vykazují vzdálenou podobnost s původní vejcorodou rasou Puntas, ustrnulou vývojově někde na úrovni Eskymáků, jsou však živorodí a mají mnoho člověku (čili hlavní hrdince) podobných rysů. Příčiny těchto změn, jakož i funkci neznámého stavebního komplexu umístěného daleko v ledových pustinách, má Nāvis objasnit.
Politická situace i stav technického pokroku na planetě vzdáleně připomínají stav Francie ke konci 18. století. V hlavním městě právě probíhá revoluce proti stávajícímu systému - mladý a horlivý revolucionář Clement Vildieu podněcuje nepokoje, které vedou až k prolévání krve a je na něj vydán zatykač. Právě jeho si vybere Nāvis jako společníka na cestu k tajuplnému komplexu.
Pravda, kterou zde objeví, je šokující. Před několika sty lety na planetě havarovala pozemská kosmická loď vypravená ze Země v roce 2262. Z její posádky přežil jenom jeden člen, Francouz Alcest Leboissard, vzděláním genetik. Protože sám není schopen si novou kosmickou loď postavit, udělá to, co umí. Pohraje si s geny primitivních Puntas, smíchá je se svými a vytvoří rasu humanoidů, jejichž cíleně se vyvíjející civilizace má jenom jeden účel: dospět do stádia, ve kterém budou schopni stavět kosmické lodě a umožní tak svému „Otci“ vrátit se domů. Alcest Leboissard čeká v hibernačních spánku a jenom jednou za čas kontroluje pokroky svých „výtvorů“.
Všechno to nakonec samozřejmě dopadne špatně. Horlivý Clement celou . záležitost předčasně ukončí přesně v duchu hesla „iniciativní blbec je horší než třídní nepřítel“ a Nāvis opět zůstává sama a bez informací…
Třetí album přináší promyšlený a rychle plynoucí příběh šikovně míchající atributy několika různých žánrů. Z hlediska nejasností kolem Nāvisina původu zatím nejpřínosnější díl, i když v konečném důsledku celou záležitost spíš zamlžuje, než objasňuje. Když je totiž zajatá Nāvis předvedena před Alcesta Leboissarda, strhne si z obličeje kamuflážního symbionta a radostně na něj volá: „Podívej se na mě, jsem jako ty! Jsem taky lidská bytost!“ Načež Alcest odpovídá: „Lidská bytost? Ty? Ha, ha, ha, SPLAT!!!“ To poslední je zvuk jeho mozku, rozplesknuvšího se na zdi po výstřelu z Clementovy pušky. Po sérii výbuchů, které navíc zničí celý komplex, zůstávají čtenářům i nešťastné Nāvis jenom pochybnosti a nejistota. Je to, co Alcest říkal, pravda? Konec konců, kdo by to měl vědět lépe, než zkušený genetik?
Politická situace i stav technického pokroku na planetě vzdáleně připomínají stav Francie ke konci 18. století. V hlavním městě právě probíhá revoluce proti stávajícímu systému - mladý a horlivý revolucionář Clement Vildieu podněcuje nepokoje, které vedou až k prolévání krve a je na něj vydán zatykač. Právě jeho si vybere Nāvis jako společníka na cestu k tajuplnému komplexu.
Pravda, kterou zde objeví, je šokující. Před několika sty lety na planetě havarovala pozemská kosmická loď vypravená ze Země v roce 2262. Z její posádky přežil jenom jeden člen, Francouz Alcest Leboissard, vzděláním genetik. Protože sám není schopen si novou kosmickou loď postavit, udělá to, co umí. Pohraje si s geny primitivních Puntas, smíchá je se svými a vytvoří rasu humanoidů, jejichž cíleně se vyvíjející civilizace má jenom jeden účel: dospět do stádia, ve kterém budou schopni stavět kosmické lodě a umožní tak svému „Otci“ vrátit se domů. Alcest Leboissard čeká v hibernačních spánku a jenom jednou za čas kontroluje pokroky svých „výtvorů“.
Všechno to nakonec samozřejmě dopadne špatně. Horlivý Clement celou . záležitost předčasně ukončí přesně v duchu hesla „iniciativní blbec je horší než třídní nepřítel“ a Nāvis opět zůstává sama a bez informací…
Třetí album přináší promyšlený a rychle plynoucí příběh šikovně míchající atributy několika různých žánrů. Z hlediska nejasností kolem Nāvisina původu zatím nejpřínosnější díl, i když v konečném důsledku celou záležitost spíš zamlžuje, než objasňuje. Když je totiž zajatá Nāvis předvedena před Alcesta Leboissarda, strhne si z obličeje kamuflážního symbionta a radostně na něj volá: „Podívej se na mě, jsem jako ty! Jsem taky lidská bytost!“ Načež Alcest odpovídá: „Lidská bytost? Ty? Ha, ha, ha, SPLAT!!!“ To poslední je zvuk jeho mozku, rozplesknuvšího se na zdi po výstřelu z Clementovy pušky. Po sérii výbuchů, které navíc zničí celý komplex, zůstávají čtenářům i nešťastné Nāvis jenom pochybnosti a nejistota. Je to, co Alcest říkal, pravda? Konec konců, kdo by to měl vědět lépe, než zkušený genetik?
La marque des démons (Znamení démonů, polsky Talizman demonów, anglicky zatím nevyšlo)
Další planeta a další mise. . Tentokrát mezihvězdný konvoj dorazí k planetě domorodci nazývané Hurumaru. V rámci standardního postupu je na její povrch vyslaná skupinu Badatelů, kteří mají za úkol rozhodnout, nakolik je zdejší civilizace připravena na setkání s Armádou. Brzo po přistání se však všech pět vyslanců přestane hlásit, a tak do akce nastupuje Nāvis a další čtyři speciální agenti, aby jejich zmizení objasnili.
Planeta je obývaná podivuhodnou směsí až stovky inteligentních ras, z nichž prvních pět (podle zdejší mytologie) vládne planetě a zbylé rasy jim musí sloužit - ve společnosti sociálně i technologicky zhruba na úrovni raného středověku. Úplně nejhůř je na tom rasa Escotů, která „vznikla“ jako poslední, a tak je její postavení doslova otrocké. Právě tato rasa se krátce před příletem agentů nečekaně vzbouří proti svým pánům a pod vedením charismatické Monevy obsadí jedno z největších pevnostních měst planety. Pro agenty z toho plyne značné nebezpečí, protože každý, kdo vypadá jinak, je mezi zfanatizovanými Escoty uznaný za démona a bez milosti popraven.
Jak se záhy ukáže, právě pod touto záminkou našli svoji smrt z rukou Escotů čtyři z Badatelů. Domyslet si, že je za všechno zodpovědný jejich pátý kolega, stojící v pozadí escotské vzpoury, není vůbec těžké, a autoři nás s potvrzením této informace ani příliš dlouho nenapínají. Motivy Beampta Empohrra jsou jednoduché: v Armádě kvete korupce a překupnictví planetami, kterému se, v případě Hurumaru, snažil tímto zoufalým a nedomyšleným gestem zabránit. Kromě toho ho také pohnul osud Escotů, kterým chtěl pomoct z područí tyranů.
Nāvis se vrací ke konvoji, aby si vyřídila účty s podvodníky, kteří je do tohoto průšvihu namočili. Její parťáci se poté, co se vypořádají s dvojitým agentem ve vlastních řadách, vrhnou na pomoc obleženým Escotům, a jak už to tak v správné heroické fantasy bývá, prakticky sami vyhrají celou válku.
Závěr – a tady se už bohužel musím opakovat – je opět dost . nejednoznačný. V Armádě sice padne několik hlav a v síti uvázne pár malých ryb, avšak skutečné padouchy, tedy ty „Velké ryby“ a „Šedé eminence“ tahající v zákulisí za provázky, pořád neznáme. Spokojeni můžou být jenom Escoti, kterým nová mírová smlouva zaručuje svobodu a nezávislost.
Podobně jako v předchozím albu opět míchání žánrů, tentokrát sci-fi a fantasy, i když Znamení démonů způsobem vyprávění spíš inklinuje k tomu druhému. Rychlá akce, jeden dějový zvrat střídá druhý, mnoho legrace, ale i vážných myšlenek – podruhé dostáváme pocítit skutečnou realitu fungování Armády.
Planeta je obývaná podivuhodnou směsí až stovky inteligentních ras, z nichž prvních pět (podle zdejší mytologie) vládne planetě a zbylé rasy jim musí sloužit - ve společnosti sociálně i technologicky zhruba na úrovni raného středověku. Úplně nejhůř je na tom rasa Escotů, která „vznikla“ jako poslední, a tak je její postavení doslova otrocké. Právě tato rasa se krátce před příletem agentů nečekaně vzbouří proti svým pánům a pod vedením charismatické Monevy obsadí jedno z největších pevnostních měst planety. Pro agenty z toho plyne značné nebezpečí, protože každý, kdo vypadá jinak, je mezi zfanatizovanými Escoty uznaný za démona a bez milosti popraven.
Jak se záhy ukáže, právě pod touto záminkou našli svoji smrt z rukou Escotů čtyři z Badatelů. Domyslet si, že je za všechno zodpovědný jejich pátý kolega, stojící v pozadí escotské vzpoury, není vůbec těžké, a autoři nás s potvrzením této informace ani příliš dlouho nenapínají. Motivy Beampta Empohrra jsou jednoduché: v Armádě kvete korupce a překupnictví planetami, kterému se, v případě Hurumaru, snažil tímto zoufalým a nedomyšleným gestem zabránit. Kromě toho ho také pohnul osud Escotů, kterým chtěl pomoct z područí tyranů.
Nāvis se vrací ke konvoji, aby si vyřídila účty s podvodníky, kteří je do tohoto průšvihu namočili. Její parťáci se poté, co se vypořádají s dvojitým agentem ve vlastních řadách, vrhnou na pomoc obleženým Escotům, a jak už to tak v správné heroické fantasy bývá, prakticky sami vyhrají celou válku.
Závěr – a tady se už bohužel musím opakovat – je opět dost . nejednoznačný. V Armádě sice padne několik hlav a v síti uvázne pár malých ryb, avšak skutečné padouchy, tedy ty „Velké ryby“ a „Šedé eminence“ tahající v zákulisí za provázky, pořád neznáme. Spokojeni můžou být jenom Escoti, kterým nová mírová smlouva zaručuje svobodu a nezávislost.
Podobně jako v předchozím albu opět míchání žánrů, tentokrát sci-fi a fantasy, i když Znamení démonů způsobem vyprávění spíš inklinuje k tomu druhému. Rychlá akce, jeden dějový zvrat střídá druhý, mnoho legrace, ale i vážných myšlenek – podruhé dostáváme pocítit skutečnou realitu fungování Armády.
Tak, jak je tato série prozatím rozehraná, skýtá autorům téměř neohraničený prostor a obrovské množství možností, kam směrovat další děj. Je také těžké odhadnout, kdy, kde a jak (jestli vůbec) ji hodlají ukončit. Nám čtenářům proto nezbývá, než společně doufat, že jim ještě dlouho vydrží neotřelé a originální nápady, a že se jim podaří udržet úroveň série až do konce. Kdo ví, třeba se tady za několik let opět sejdeme, až ji budu hodnotit, řekněme nad jejím dvacátým číslem…
