Pokud jste jako malá, zlobivá děcka hltali Čtyřlístek, určitě by se vám líbilo i všech pět alb této série. Vypráví totiž o dost málo uvěřitelných dobrodružstvích sourozenecké dvojice, nutící vás sice na jednu stranu vážně pochybovat o autorově zdravé mysli (děti o poznání silnější než dospělí, vrtulová letadla jako budoucnost nadzvukového létání), ale na druhou natolik vtahující do děje, že se nad všemi těmi nesmysly ještě rádi pousmějete a čtete dál.
Ve vzduchu, pod vodou, v Indii
Celkem Jo a Zette Legrandovi prožijí tři příběhy. První se jmenuje „Le stratonef H22“ a vyšel ve dvou albech: Le testament du Monsieur Pump (Závěť pana Pumpa, 1951) a Destination New York (Směr New York, 1951 - 1952). Zápletka je jednoduchá jako jednička z prvouky. Milionář Jonathan Archibald Pump, starý, pomatený, ale bohatý milovník rychlosti a úspory času, odkazuje ve své závěti 100 000 dolarů tomu, kdo jako první průměrnou rychlostí ne nižší než 1 000 km za hodinu překoná vzdálenost Paříž – New York.
Celkem Jo a Zette Legrandovi prožijí tři příběhy. První se jmenuje „Le stratonef H22“ a vyšel ve dvou albech: Le testament du Monsieur Pump (Závěť pana Pumpa, 1951) a Destination New York (Směr New York, 1951 - 1952). Zápletka je jednoduchá jako jednička z prvouky. Milionář Jonathan Archibald Pump, starý, pomatený, ale bohatý milovník rychlosti a úspory času, odkazuje ve své závěti 100 000 dolarů tomu, kdo jako první průměrnou rychlostí ne nižší než 1 000 km za hodinu překoná vzdálenost Paříž – New York.
Pokud se to ve lhůtě jednoho roku nepodaří nikomu, stanou se prašule vlastnictvím dvou dědkových vnuků. Je tedy jasné, kdo stojí na záporné straně a bude komu škodit co to půjde – zvlášť když Joův a Zettin otec pracuje jako hlavní konstruktér v letecké továrně.
Druhá historie se zove „Le rayon du mystere“ a vyšla v albech Le „Manitoba“ ne répond plus (Manitoba neodpovídá, 1952) a L´éruption sur Karamako (Erupce na Karamaku, 1952). Opět nic složitého jako zamotaný kočičí ocas. Šílený, zhrzený profesor vybudoval v podzemí ostrova ohromnou pevnost a la zločinec z Jamese Bonda, vybavenou samozřejmě ponorkami, hlubinnými tanky a jednotkou vycvičených mužiků. K tomu všemu si vyrobí omamný plyn, takže mu nemůže nic zabránit (ani slovutná US army ne!!), aby hanebně přepadával veliké zaoceánské parníky a olupoval jejich cestující. Smůlu má bohužel v tom, že do jeho plánu ovládnout svět se zcela náhodně zamotají sourozenci Legrandovi...
Poslední stórka je pod názvem La vallée des cobras (Údolí kober, 1957) se vešla do jediného alba. Oba výrostci tu se svým otcem odjíždí do indického království Gopálu, který tam má pro místního maháradžu vyprojektovat most. Že to dopadne úplně jinak, je celkem jasné…
Druhá historie se zove „Le rayon du mystere“ a vyšla v albech Le „Manitoba“ ne répond plus (Manitoba neodpovídá, 1952) a L´éruption sur Karamako (Erupce na Karamaku, 1952). Opět nic složitého jako zamotaný kočičí ocas. Šílený, zhrzený profesor vybudoval v podzemí ostrova ohromnou pevnost a la zločinec z Jamese Bonda, vybavenou samozřejmě ponorkami, hlubinnými tanky a jednotkou vycvičených mužiků. K tomu všemu si vyrobí omamný plyn, takže mu nemůže nic zabránit (ani slovutná US army ne!!), aby hanebně přepadával veliké zaoceánské parníky a olupoval jejich cestující. Smůlu má bohužel v tom, že do jeho plánu ovládnout svět se zcela náhodně zamotají sourozenci Legrandovi...
Poslední stórka je pod názvem La vallée des cobras (Údolí kober, 1957) se vešla do jediného alba. Oba výrostci tu se svým otcem odjíždí do indického království Gopálu, který tam má pro místního maháradžu vyprojektovat most. Že to dopadne úplně jinak, je celkem jasné…
. . .
. .
Ve stínu Tintina
Hergé stvořil sérii o Jo a Zette na objednávku francouzského týdeníku Coeurs vaillants (Statečná srdce), což byl oproti Tintinovi značný rozdíl – toho kreslil z vlastní iniciativy. Proto se také necítil zcela ve své kůži, jelikož svět Tintina vytvářel postupně v jednotlivých albech, kdežto nyní ho musel vymyslet naráz celý.
Hergé stvořil sérii o Jo a Zette na objednávku francouzského týdeníku Coeurs vaillants (Statečná srdce), což byl oproti Tintinovi značný rozdíl – toho kreslil z vlastní iniciativy. Proto se také necítil zcela ve své kůži, jelikož svět Tintina vytvářel postupně v jednotlivých albech, kdežto nyní ho musel vymyslet naráz celý.
Scénáristicky tato série samozřejmě zcela evidentně a bez zábran vychází z Tintina. Jsou zde použity naprosto stejné prvky: dítka toulající se po světě, typy vyloženě směšných dospělců, várka utopických vynálezů. To však ve spojení s groteskovitým způsobem vyprávění, množstvím jednorázových gagů (k nimž slouží především opička Jocko, patřící hlavním hrdinům) a neustálým zamotáváním situace vytváří mimořádně čtivý, zábavný a napínavý děj.
Ani kresebně se Hergé oproti svému nejznámějšímu týpkovi příliš nemění. Dominují malé obrázky rozsekávající popisně každou akci, a veselé, syté barvy schované v plných linkách bez jakéhokoli šrafování.
Celkově lze říci, že Jo a Zette sice ani nedosahují Tintinovy úrovně, ani ho nijak zvláště nerozvíjejí (a proto také ani zdaleka nedosáhli jeho úspěchu), ovšem dokazují Hergého tvůrčí potenciál a kreativitu. S chutí si tuto sérii mohou přečíst jak nezletilci tak dospělí čtenáři – a všichni budou spokojeni a mít pocit, jako by prožili něco neobyčejného a buďto se na chvíli dostali do světa dospělých nebo naopak vrátili do dob svého dětství….
