Z ní však budu muset hned na začátku vyloučit dva divadelní žánry, a to pantomimu a balet, neboť zde by hledání analogií s komiksy bylo skutečně obtížné, ne-li nemožné.
Text
. Než vznikne komiks, popř. divadelní kus, je tu vždy nějaký text. (Kritický čtenář ovšem hned namítne: existují přece zcela improvizovaná divadelní představení, existují také zcela improvizované kreslené seriály – tak například vznikla Hermetická garáž Jerry Cornélia; dle mého názoru však jde o výjimky z pravidla.) U komiksu se tomuto textu říká scénář, u divadelního představení je to libreto, divadelní text nebo partitura.
Komiksový scénář obsahuje v podstatě popis děje, to, co se na jednotlivých obrázcích odehrává, a prostředí, ve kterém děj probíhá. Děj se často člení do kratších či delších sekvencí. Také divadelní text stručně či podrobněji udává, jak by měla vypadat scéna, kde se daný kus odehrává, a člení divadelní děj na jednání, akty a na jednotlivé výstupy. Scéna se může měnit i v rámci jednoho jednání.
Dále tu máme dialogy. Ty také bývají součástí komiksového scénáře, i když i zde jsou výjimky: existují komiksy beze slov (k nejznámějším patří Arzach) a komiksy doprovázené pouze komentářem (viz kreslené seriály autorské dvojice Loustal – Paringaux). Nicméně drtivá většina komiksů obsahuje dialogy. Také divadelní text obsahuje dialogy, které jsou reprodukovány v próze, recitované nebo zpívané.
Text, tj. popis scény plus dialogy, je třeba v komiksu i na divadle vizualizovat. V případě kreslených seriálů tato vizualizace spočívá převážně na bedrech kreslíře; nicméně scénárista by měl s kreslířem své představy konzultovat, upřesňovat, popřípadě mu pomáhat při vyhledávání dokumentace. Na divadle nese největší zodpovědnost za vizualizaci režisér, kterému pomáhá jevištní výtvarník.
Dialogy se u komiksů zapisují většinou do obláčků a je třeba je číst. Mohou tedy být psány formou o něco bližší literatuře než dialogy, které slyšíme z úst herců při činoherním představení. Dialogy zpívané během operních představení, která jsou nastudována v původním znění, je kupodivu také třeba číst, ať už ze čtecího zařízení nebo z libreta, do kterého divák během představení nahlíží. Dialogy, jimž nasloucháme při melodramatu nebo při operním přestavení bývají v řeči vázané, a jejich styl je tedy také o něco literárnější než u většiny dramat. Na každý pád se vyznačují tím, že je slyšíme. Naopak intonace, jíž se pronášejí dialogy v komiksech, musí být vyznačena speciálními grafickými prostředky: tvarem obláčků, velikostí písma, různě deformovanými citoslovci, apod.
Gestikulace
. Při divadelním představení musí herec svými gesty vyplnit scénický prostor, plochu, na které hraje. Jeho gesta musí být názorná a dešifrovatelná i v zadních řadách hlediště. Málokdy se proto uchyluje k drobné mimice, ale autorův a režisérův záměr interpretuje rozmáchlou gestikulací. Nejmarkantněji se tyto postupy projevují v operních představeních, zejména u klasických oper. Gestikulace bývá často utilitární, standardizovaná a konvenční: mají-li znázornit smutek, zoufalství, výsměch, radost či zamilovanost, uchylují se mnozí herci pro nedostatek invence ke stále stejným gestům. Konkrétní postavu pak herec vytváří pohyby a postoji, které blíže charakterizují její povahu a temperament.
V komiksech se kreslíři také uchylují k výrazným a názorným gestům. Je to dáno jejich snahou zachytit na každém záběru klíčovou situaci, dějový moment, který je pro danou situaci a pro daný okamžik nejdůležitější. Ve snaze maximálně usnadnit čitelnost daného komiksového příběhu také často používají konvenčních postojů a záběrů. Kolikrát jsme se jen setkali s hrdě vztyčenou hlavou, zaťatými pěstmi, s rukama v bok či s namířeným revolverem! Dobrý kreslíř umí navíc obdařit své postavy indikativní gestikulací, která pomáhá charakterizovat individuální povahu a vlastnosti každé postavy. (Snadno bychom ovšem našli i kreslíře, kteří používají omezený rejstřík gest; ten se pak stává podstatnou složkou jejich grafického rukopisu.)
Vizuální ztvárnění
Když režisér přikročí k vizualizaci dramatického textu, má před sebou prázdnou plochu jeviště. Ve spolupráci s jevištním výtvarníkem a během zkoušek s herci tuto plochu zaplní vizuálními prvky, které kombinuje a upravuje tak, aby dosáhl žádaného efektu. Divadelní rekvizity v dnešní době již zdaleka nejsou realistické, děj divadelního kusu se často odehrává ve stylizovaném prostředí. Při divadelním představení jsou herci obvykle odděleni od diváků jevištní rampou. Na jedné straně této pomyslné dělící čáry sedí diváci, na druhé se odehrává jevištní akce.
. Ta je směrována jednostranně, směrem k divákovi. Po otevření opony divák obvykle vnímá celek jeviště, jeho celkové uspořádání. Během jednotlivých výstupů se pak jeho pozornost soustřeďuje na jednotlivé herce, na akce skupiny herců, na to, co se právě odehrává a co má význam pro pochopení jevištní akce. Když komiksový kreslíř přistupuje k vizualizaci scénáře, má před sebou prázdnou plochu papíru. Ve spolupráci se scénáristou a na základě více či méně důkladné dokumentace pak tuto plochu zaplňuje vizuálními prvky tak, aby dosáhl žádaného efektu. Jednotlivé komiksové sekvence obvykle začínají celkovým záběrem na místo děje tak, aby si čtenář mohl učinit představu o tom, kde se daný výstup odehrává. Podle toho, jaká akce pak následuje (dialog, pronásledování, rvačka, pátrání) volí kreslíř rytmus vyprávění, úhly pohledu a druhy záběrů. Místo rampy má divák/čtenář před sebou list papíru, za nímž nebo na němž se vše odehrává. Prostředí, ve kterém probíhá komiksový děj, také bývá stylizované. Existují autoři, kteří nechávají na obrázcích kromě postav jen to nejnutnější; jiní nás naopak štědře zahrnují spoustou detailů, které mohou odvádět pozornost, nicméně i ty tvoří významnou složku autorského rukopisu.
Ani komiksy ani divadlo přitom neskrývají vnitřní mechanismy, na jejichž základě fungují. Čtenář i divák si je v každém okamžiku vědom, že jde o konvenci, že dům na jevišti je jenom kulisa, že dům na komiksovém obrázku je jen jeho obraz.
Shrnutí
Komiksy a divadlo přes zřejmé odlišnosti mají několik věcí společných. Je to: výchozí text, na jehož základě vznikají, výrazná, někdy až přehnaná gestikulace protagonistů a nezastřená tendence ke stylizaci a konvenci.
Omezení
Předložená úvaha a její závěry se týkají zejména klasických komiksů a klasicky pojatého divadla. Tyto dva žánry se ovšem neustále vyvíjejí, a tak se může stát, že naši snahu o jejich srovnání odvane nové tisíciletí do nenávratna...
Literatura:
Thierry Groensteen: L’amour des planches. Bande dessinée et théâtre. Les Cahiers de la Bande Dessinée, č. 65, rok 1985, str. 39-43.
Thierry Groensteen: L’amour des planches. Bande dessinée et théâtre. Les Cahiers de la Bande Dessinée, č. 65, rok 1985, str. 39-43.
G. L. Gautier: Nouvelles categorisations. Les Cahiers de la Bande Dessinée, č. 67, rok 1986, str. 44-46.
