Andreas Martens, který se v komiksovém světě pohybuje pouze pod svým křestním jménem, se narodil v roce 1951 ve východoněmeckém městečku Weissenfels. V roce 1960, rok před vztyčením berlínské zdi, se spolu s rodiči přestěhoval do západní části rozdělené země. Komiks ho přitahoval už v NDR, ale teprve v Západním Německu mohl objevit Disneyho hrdiny a později klasické belgické a francouzské komiksy jako Spirou, Asterix nebo Lucky Luke. Díky nim začal záhy excelovat v hodinách francouzštiny, jež zpočátku nijak nemiloval. Komiks ho stále víc pohlcoval, o svém budoucím povolání měl ale poměrně dlouho zcela jinou představu: „Asi od svých šesti let jsem se chtěl stát architektem. Drželo mě to až do osmnácti. Dokonce jsem si zjišťoval, kde je možné získat architektonické vzdělání, ale to už jsem tušil, že vlastně chci něco jiného. Matematika, která byla všude součástí výuky, mě pak definitivně přiměla pověsit tento plán na hřebík.“
Tehdy se rozhodl, že bude dělat komiksy. V Německu žádná škola, která by se zaměřovala na komiksové autory, neexistovala, a tak si podal přihlášku na Akademii Svatého Lukáše v Bruselu. Bohužel ji však zaslal po termínu, proto strávil jeden rok na Akademii výtvarných umění v Düsseldorfu: „Nemohu říct, že by zdejší výuka pro mě neměla žádný smysl, ale stále jsem toužil po Svatém Lukášovi. V Düsseldorfu jste mohli najít semináře a sledovat přednášky z dějin umění, anatomie a podobně. Navštěvoval jsem kursy grafiky, učil jsem se, jak se dělají rytiny, sítotisk a litografie. Jeden architekt nám přednášel, jak se kreslí perspektiva, používá úběžník, jak komponovat kresbu atd. Musím říct, že tyto vědomosti se mi hodí dodnes. Vlastně se mi tam docela líbilo. Možná bych nakonec nebyl špatný architekt, protože mě to opravdu hodně zajímalo.“
Přesto ze školy odešel, odsloužil si v Düsseldorfu civilní službu (pracoval jako telefonní spojovatel v nemocnici) a v roce 1973 už nic nebránilo . jeho cestě do vysněného Bruselu. Akademie Svatého Lukáše ovšem Andrease poněkud zklamala, protože komiksový ateliér vedl teoretik Claude Renard, který neměl s komiksem žádné praktické zkušenosti: „Renard procházel mezi studenty, mluvil s nimi o jejich práci, radil a tak. Posléze jsem si uvědomil, že jeho radám chybí skutečná váha. To bylo stále: ,Ano, není to špatné, ale možná bys měl…‘ Nikdy něco konkrétního jako: ,Ne, tohle není dobře; ano, tohle je správně; podívej, to musíš udělat takhle...‘ Pokud jste tam nepřišli s nějakými vědomostmi, nebyl vám tamní přístup k ničemu. “
Andreasovi nevyhovovalo ani to, že se akademie zaměřovala pouze na belgickou kreslířskou školu, a sám nadšeně objevoval americké klasiky jako Bernie Wrightson nebo Neal Adams. Stejně tak mladému tvůrci vadilo, že škola nenabízí jediný kurz, kde by se studenti něco dověděli o formální výstavbě scénářů. Důraz byl kladen pouze na výtvarnou stránku a nikoho nezajímalo, jestli komiksy studentů vyprávějí příběhy, které drží pohromadě.
Přesto akademie nabízela i pozitivní podněty. Andreas se zde spřátelil s řadou kreslířů, kteří se později v komiksu prosadili podobně výrazně jako on. O rok níž chodil Antonio Cossu, Philippe Foerster a Philippe Berther, o dva roky níž Francois Schuiten, jehož série Les Cités (Města) představuje spolu s Červeným trojúhelníkem zřejmě „nejarchitektoničtější“ komiks vůbec. A právě přátelé upozornili Andrease na nedalekou Akademii Svatého Jiljího, kde vedl komiksové kursy zkušený a známý kreslíř Eddy Paape. Andreas začal podobně jako řada jeho spolužáků souběžně navštěvovat i druhou školu a nemohl si ji vynachválit: „Bylo to přesně to, co jsem hledal – pěkně dolů na zem, dělej to tak-a-tak, základní pravidla. Mělo to také svá omezení, ale naučil jsem se tu mnohem víc než ve Svatém Lukášovi. Získal jsem základy pro to, co jsem chtěl dělat.“
Tehdy se rozhodl, že bude dělat komiksy. V Německu žádná škola, která by se zaměřovala na komiksové autory, neexistovala, a tak si podal přihlášku na Akademii Svatého Lukáše v Bruselu. Bohužel ji však zaslal po termínu, proto strávil jeden rok na Akademii výtvarných umění v Düsseldorfu: „Nemohu říct, že by zdejší výuka pro mě neměla žádný smysl, ale stále jsem toužil po Svatém Lukášovi. V Düsseldorfu jste mohli najít semináře a sledovat přednášky z dějin umění, anatomie a podobně. Navštěvoval jsem kursy grafiky, učil jsem se, jak se dělají rytiny, sítotisk a litografie. Jeden architekt nám přednášel, jak se kreslí perspektiva, používá úběžník, jak komponovat kresbu atd. Musím říct, že tyto vědomosti se mi hodí dodnes. Vlastně se mi tam docela líbilo. Možná bych nakonec nebyl špatný architekt, protože mě to opravdu hodně zajímalo.“
Přesto ze školy odešel, odsloužil si v Düsseldorfu civilní službu (pracoval jako telefonní spojovatel v nemocnici) a v roce 1973 už nic nebránilo . jeho cestě do vysněného Bruselu. Akademie Svatého Lukáše ovšem Andrease poněkud zklamala, protože komiksový ateliér vedl teoretik Claude Renard, který neměl s komiksem žádné praktické zkušenosti: „Renard procházel mezi studenty, mluvil s nimi o jejich práci, radil a tak. Posléze jsem si uvědomil, že jeho radám chybí skutečná váha. To bylo stále: ,Ano, není to špatné, ale možná bys měl…‘ Nikdy něco konkrétního jako: ,Ne, tohle není dobře; ano, tohle je správně; podívej, to musíš udělat takhle...‘ Pokud jste tam nepřišli s nějakými vědomostmi, nebyl vám tamní přístup k ničemu. “
Andreasovi nevyhovovalo ani to, že se akademie zaměřovala pouze na belgickou kreslířskou školu, a sám nadšeně objevoval americké klasiky jako Bernie Wrightson nebo Neal Adams. Stejně tak mladému tvůrci vadilo, že škola nenabízí jediný kurz, kde by se studenti něco dověděli o formální výstavbě scénářů. Důraz byl kladen pouze na výtvarnou stránku a nikoho nezajímalo, jestli komiksy studentů vyprávějí příběhy, které drží pohromadě.
Přesto akademie nabízela i pozitivní podněty. Andreas se zde spřátelil s řadou kreslířů, kteří se později v komiksu prosadili podobně výrazně jako on. O rok níž chodil Antonio Cossu, Philippe Foerster a Philippe Berther, o dva roky níž Francois Schuiten, jehož série Les Cités (Města) představuje spolu s Červeným trojúhelníkem zřejmě „nejarchitektoničtější“ komiks vůbec. A právě přátelé upozornili Andrease na nedalekou Akademii Svatého Jiljího, kde vedl komiksové kursy zkušený a známý kreslíř Eddy Paape. Andreas začal podobně jako řada jeho spolužáků souběžně navštěvovat i druhou školu a nemohl si ji vynachválit: „Bylo to přesně to, co jsem hledal – pěkně dolů na zem, dělej to tak-a-tak, základní pravidla. Mělo to také svá omezení, ale naučil jsem se tu mnohem víc než ve Svatém Lukášovi. Získal jsem základy pro to, co jsem chtěl dělat.“
Po dokončení studií zahájil svou profesionální kariéru cyklem komiksových povídek Révélations Posthumes (Posmrtná odhalení), jež zachycují fiktivní epizody ze života slavných spisovatelů. Prvním z nich byl americký autor Howard P. Lovecraft, který v počátcích Andreasovy kariéry zásadním způsobem ovlivnil jeho scénáristický styl. V roce 1977 začal cílevědomý mladík spolupracovat se svým . bývalým učitelem Eddym Paapem a záhy se mu otevřela cesta do komiksového týdeníku Tintin. V následujícím roce zde otiskl první autorský příběh s hrdinou nazvaným Rork, z něhož se posléze stala autorova nejslavnější postava. Bělovlasý poutník Rork, který dokáže procházet mezi světy, se ve svých příbězích potýkal s řadou paranormálních záhad a při tom prožíval skutečně neobyčejná dobrodružství.
Jako všechny autorovy pozdější příběhy byl i Rork plný fantaskních nápadů: „Nebaví mě dělat realistické komiksy. Dávám přednost vytváření světů ve své fantazii, kde jsou nemožné věci možné. Zatímco skutečnost přináší řadu omezení. Mé nápady se rodí v podvědomí a já si je zaznamenávám. Potom je zasazuji do prostředí, které jim přizpůsobím. Fantastické světy je snazší kreslit než skutečný svět, pro nějž je třeba shánět hromady dokumentace. Takže moje sklony k těmto tématům mají ve skutečnosti i praktické důvody.“ Vedle výborných scénářů jsou Rorkovy příběhy nepřehlédnutelné i pro své výtvarné kvality. Kromě zvláštní (chtělo by se říci německy strohé) linky na první pohled upoutá originální členění stránek. Autor nejčastěji pracuje s řadou úzkých svislých nebo vodorovných polí, stejně tak je ale schopen pokrýt jedním výjevem celou dvoustranu, nebo naopak rozdělit plochu na několik desítek malinkých čtverečků. Dalším výrazným rysem kreslířova stylu je fascinace perspektivou, která dodává jeho panelům mimořádnou dynamiku. Nikdy se však nejedná o samoúčelné exhibice, výtvarná podoba vždy slouží příběhu, na který Andreas klade velký důraz.
Není tedy divu, že Rorkova sláva začala rychle růst a s ní rostla i sláva jeho autora. V současnosti má celá sága sedm alb a jedna z vedlejších postav série, dobrodruh Capricorne (Kozoroh), má vlastní řadu, kterou nakladatelství Lombard vydává v prestižní edici Troisieme vague. Vedle toho stíhá pracovitý Andreas obhospodařovat několik dalších sérií (Cromwell Stone, Arq, Mobilis) a občas si najde chvíli i na autorská alba, která nepatří do žádného cyklu.
Jako všechny autorovy pozdější příběhy byl i Rork plný fantaskních nápadů: „Nebaví mě dělat realistické komiksy. Dávám přednost vytváření světů ve své fantazii, kde jsou nemožné věci možné. Zatímco skutečnost přináší řadu omezení. Mé nápady se rodí v podvědomí a já si je zaznamenávám. Potom je zasazuji do prostředí, které jim přizpůsobím. Fantastické světy je snazší kreslit než skutečný svět, pro nějž je třeba shánět hromady dokumentace. Takže moje sklony k těmto tématům mají ve skutečnosti i praktické důvody.“ Vedle výborných scénářů jsou Rorkovy příběhy nepřehlédnutelné i pro své výtvarné kvality. Kromě zvláštní (chtělo by se říci německy strohé) linky na první pohled upoutá originální členění stránek. Autor nejčastěji pracuje s řadou úzkých svislých nebo vodorovných polí, stejně tak je ale schopen pokrýt jedním výjevem celou dvoustranu, nebo naopak rozdělit plochu na několik desítek malinkých čtverečků. Dalším výrazným rysem kreslířova stylu je fascinace perspektivou, která dodává jeho panelům mimořádnou dynamiku. Nikdy se však nejedná o samoúčelné exhibice, výtvarná podoba vždy slouží příběhu, na který Andreas klade velký důraz.
Není tedy divu, že Rorkova sláva začala rychle růst a s ní rostla i sláva jeho autora. V současnosti má celá sága sedm alb a jedna z vedlejších postav série, dobrodruh Capricorne (Kozoroh), má vlastní řadu, kterou nakladatelství Lombard vydává v prestižní edici Troisieme vague. Vedle toho stíhá pracovitý Andreas obhospodařovat několik dalších sérií (Cromwell Stone, Arq, Mobilis) a občas si najde chvíli i na autorská alba, která nepatří do žádného cyklu.
Jedním z nich je i Le Triangle Rouge (Červený trojúhelník), který poprvé vyšel v roce 1995 u mladého francouzského nakladatelství Delcourt. Sám . autor popisuje vznik příběhu takto: „Řadu let jsem chtěl udělat komiks, který by se vztahoval k dílu Franka Lloyda Wrighta. Velice ho obdivuji už od svého mládí, kdy jsem se chtěl stát architektem. Především tvary, se kterými tento architekt pracuje, a způsob, jakým zachází s členěním prostoru, mě fascinují. Třeba umístění oken ve velmi zvláštních místech, která jsou příliš vysoko; nemůžete se skrze ně dívat, ale prochází jimi krásné světlo. Interiéry Franka Lloyda Wrighta jsou také výjimečné, vydechují velkou imaginativní sílu, která mě oslovuje.“ Kreslíř nikdy žádný Wrightův dům nenavštívil, proto si vzal k ruce monografie s architektovými kresbami a fotografiemi jeho domů a poté celý komiks proložil vlastními variacemi na Wrigtovy návrhy. Inspiroval se i jeho barevností, a protože rád experimentuje, vybarvil příběh pastelkami (což v komiksové branži není právě obvyklé), aby se co nejvíc přiblížil atmosféře architektových prací.
Vlastní komiks, jak je ostatně u Andrease běžné, nabízí notně spletitý a bizarní děj. Tvůrce k tomu podotýká: „Zápletka příběhu vypadá následovně – Frank Lloyd Wright sní o postavě, která sní o další postavě, která sní – a tak dále. Tímhle způsobem si pohrávám se snovými kódy a propojuji jednotlivé sny nejrůznějšími skrytými předměty, které se v nich vyskytují, jako třeba tajemná krabice s červeným trojúhelníkem namalovaným na boku…Tenhle komiks budete muset přečíst dvakrát, abyste ho pochopili. Musíte si při čtení všimnout určitých detailů, abyste porozuměli konci. A to se mi líbí... Myslím si, že komiksy by měly být dělány tak, aby je čtenáři chtěli číst vícekrát.“
V Andreasově příběhu je tak zašifrována řada informací, které mohou napomoci při skládání celé mozaiky. Například příjmení strážkyně Anderson(ové) . je přesmyčkou názvu léku serondan, který se objeví na konci příběhu. Objevuje-li se v každé snové rovině velké písmeno D doplněné jinou číslicí, jistě to není náhoda. Stejně tak není náhoda, že se v komiksu několikrát objevuje trojice Frederick, Leonard a William plus další odkazy na architektův monogram. A podobných stop a pomůcek je možno v Červeném trojúhelníku najít mnohem víc. Andreas na Wrightovu adresu dodává: „Dále jsem v příběhu použil jeho značku, červený čtverec, a pohrávám si se všemi druhy krychlových hmot. Také jako odkaz na jeho logo požívám červený trojúhelník, tvar, který hraje ústřední roli v celém komiksu.“ Sluší se ovšem připomenout, že červený trojúhelník je současně logo nakladatelství Delcourt, které si autora hýčká jako jeden z nejvzácnějších přírůstků do své stáje.
A snad nebude na škodu nahlédnout trochu pod pokličku geneze tohoto komiksu: „Než jsem začal s definitivní verzí, nosil jsem celý koncept dva roky v hlavě. Zpočátku to vypadalo na detektivku, ale potom jsem dostal nápad použít „matrijoškový“ efekt. Když pracuji, nápady přicházejí postupně. Například jsem měl na počátku, nevím proč, představu různých závodních aut. Jednoduše vzešla z mého podvědomí. Příběh se proměňoval, ale auta zůstala. To samé platí o pilotech a letadlech. Že by to bylo nějak provázané i s bratry Wrightovými? Možná ano, možná si mé podvědomí vytvořilo spojení mezi Frankem Lloydem Wrightem a těmi leteckými průkopníky (smích).“
Vlastní komiks, jak je ostatně u Andrease běžné, nabízí notně spletitý a bizarní děj. Tvůrce k tomu podotýká: „Zápletka příběhu vypadá následovně – Frank Lloyd Wright sní o postavě, která sní o další postavě, která sní – a tak dále. Tímhle způsobem si pohrávám se snovými kódy a propojuji jednotlivé sny nejrůznějšími skrytými předměty, které se v nich vyskytují, jako třeba tajemná krabice s červeným trojúhelníkem namalovaným na boku…Tenhle komiks budete muset přečíst dvakrát, abyste ho pochopili. Musíte si při čtení všimnout určitých detailů, abyste porozuměli konci. A to se mi líbí... Myslím si, že komiksy by měly být dělány tak, aby je čtenáři chtěli číst vícekrát.“
V Andreasově příběhu je tak zašifrována řada informací, které mohou napomoci při skládání celé mozaiky. Například příjmení strážkyně Anderson(ové) . je přesmyčkou názvu léku serondan, který se objeví na konci příběhu. Objevuje-li se v každé snové rovině velké písmeno D doplněné jinou číslicí, jistě to není náhoda. Stejně tak není náhoda, že se v komiksu několikrát objevuje trojice Frederick, Leonard a William plus další odkazy na architektův monogram. A podobných stop a pomůcek je možno v Červeném trojúhelníku najít mnohem víc. Andreas na Wrightovu adresu dodává: „Dále jsem v příběhu použil jeho značku, červený čtverec, a pohrávám si se všemi druhy krychlových hmot. Také jako odkaz na jeho logo požívám červený trojúhelník, tvar, který hraje ústřední roli v celém komiksu.“ Sluší se ovšem připomenout, že červený trojúhelník je současně logo nakladatelství Delcourt, které si autora hýčká jako jeden z nejvzácnějších přírůstků do své stáje.
A snad nebude na škodu nahlédnout trochu pod pokličku geneze tohoto komiksu: „Než jsem začal s definitivní verzí, nosil jsem celý koncept dva roky v hlavě. Zpočátku to vypadalo na detektivku, ale potom jsem dostal nápad použít „matrijoškový“ efekt. Když pracuji, nápady přicházejí postupně. Například jsem měl na počátku, nevím proč, představu různých závodních aut. Jednoduše vzešla z mého podvědomí. Příběh se proměňoval, ale auta zůstala. To samé platí o pilotech a letadlech. Že by to bylo nějak provázané i s bratry Wrightovými? Možná ano, možná si mé podvědomí vytvořilo spojení mezi Frankem Lloydem Wrightem a těmi leteckými průkopníky (smích).“
Po vydání ve Francii získal Červený trojúhelník zvláštní cenu poroty na mezinárodním komiksovém festivalu ve švýcarském Sierre a byl přeložen do němčiny a holandštiny. Díky časopisu ERA 21 se nyní dočkává i vydání českého. Andrease Martense potěšilo, když se dověděl, že jeho příběh bude vycházet v architektonickém časopise, a nezbývá než doufat, že stejně potěšeni budou i jeho tuzemští čtenáři.
Všechny citáty pocházejí ze stránky www.dossier-andreas.net, kde je o Andreasovi a jeho díle možno najít řadu dalších informací.
