. John Constantine je nesmrtelný, o čemž svědčí to, že se objevuje v příbězích takových autorů, jako jsou Allan Moore (Watchmen, V for Vendetta, Swamp Thing, From Hell, Liga výjimečných) nebo Neil Gaiman (Sandman), a jeho vlastní série se již brzo dočká 200 čísla.
Příběh nazvaný Dangerous Habits, tedy Nebezpečné zvyky, se objevil jako 41-46 svazek hellblazerovské série v roce 1991. Byl to vlastně první větší scénář, který Garth Ennis (známý především sérií Preacher nebo Darkness) udělal po spolupráci s časopisem 2000 AD.
Z výtvarného hlediska nejde o nějak úchvatné dílo - průměrná kresba Williama Simpsona, a nikterak povedené kolorování Toma Ziuka; a tak, když knihu otevřete, máte chuť ji zase zavřít. Barvy jsou příliš vybledlé, kresba ubíhá v lineárních pruzích, aniž by překračovala hranice mezi jednotlivými obrázky (jsme prostě na začátku devadesátých let). Na druhou stranu se musí Ziukovi přiznat, že se mu povedlo vytvořit slušnou barevnou kompaktnost, která ohraničuje jednotlivé události v příběhu.
Naopak scénář je právě tím, co osloví mnoho čtenářů. John Constantine zjistí, že trpí rakovinou plic a chvíle posledního zúčtování se blíží. Jako by postava sestoupila ze superhrdinského nebe na zem a přiblížila se obyčejnému člověku. Jako by romantismus náhle vystřídal realismus. John se dokonce vydává do nemocničního oddělení pro smrtelně nemocné pacienty, aby se seznámil s prostředím, ve kterém stráví krátký konec svého života. Tady se seznamuje s Mattem, jemuž zbývá jen pár posledních dní. Stejná situace oba velmi sblíží a John chodí navštěvovat svého nového přítele častěji.
.
S postupující nemocí se Johnovi přitěžuje čím dál víc, zvrací krev a zdají se mu hrůzné noční můry. John si však vzpomene na svého starého známého Brendana Finna v Irsku, od kterého si slibuje pomoc. Když ho však navštíví, zjistí že ani Brendan není úplně zdráv – má problémy s játry kvůli nadměrnému pití a nemůže mu nijak pomoci, sám naopak v pomoc doufá... Po ochutnávce „Svatého pramene“, který Brendan najde pod svým domem, se John vydá zpět; ve dveřích však potká ďábla, který si právě jde pro Brendanovu duši… John však nepozorného ďábla pozve na skleničku „Svatého“ moku a poté ho oslabeného přizabije, čímž přítelovu duši spasí.
. Po dalším neúspěšném pokusu najít někoho, kdo by mu mohl pomoci, se John rozhodne pomoci si sám: a není nic jednoduššího než upsat svou duši ďáblu. Ten stejně jako Bůh sestává z trojice (objevuje se tu i Ježíš spojující Peklo s Nebem??), ve které se všichni k smrti nenávidí...
Přes Johnovo vítězství celý příběh končí smrtí nového přítele, která je pro Johna o to tíživější, že on sám přežívá… Prostě ten, kdo nemá styky s ďáblem či Bohem, zůstává obyčejným smrtelníkem a pravidla hry jsou stále stejná. Příběh končí pohledem na plačícího Johna utěšovaného ženou a skrápěného slzami těch, kteří neměli to štěstí… Každá slza je plná výčitek: „Proč zrovna ty, Johne Constantine?“
. Nebezpečné (zlo)zvyky jsou v příběhu zastoupeny především kuřáctvím a alkoholismem. I když jsou zde představeny jako příčiny nehezké smrti, nejde o laciné moralizování - je to spíše příběh o vyrovnání se s vlastní smrtí a smrtí našich přátel či blízkých. V tom smyslu je příběh zakončen citátem z písně skupiny Pogues Rainy days in Soho: „Byli jsme u toho, když naši přátelé vyrůstali a teď vidíme jak umírají. Někteří z nich jdou do nebe a někteří do pekla...“ Ennisovi se podařilo uchopit tuto postavu velmi svébytně, když ji nechal potrápit „obyčejnými“ lidskými problémy. Možná právě proto je mi John Constantine po přečtení této knihy bližší. Pro Ennise se Hellblazer: Dangerous Habits stal vstupenkou do světa těch nejlepších komiksových scénáristů současnosti.
