Roku 1950 založil Hergé akciovou společnost „Studios Hergé“, do které se postupně zapojilo zhruba deset spolupracovníků a spolupracovnic. Prvním z nich byl Bob de Moor; k němu se brzy připojili Jacques Martin, Roger Leloup, Baudoin van den Branden a další. Studio se věnovalo činnostem trojího druhu. V první řadě to byla práce na dalších Tintinových dobrodružstvích; hlavní díl zodpovědnosti zde náležel Hergému. Ten nejprve dokončil epizodu Tintin v zemi černého zlata, jejíž publikaci přerušila Druhá světová válka. Po ní se Hergé pustil do poměrně náročného projektu: ztvárnit Tintinův výlet na Měsíc. Výsledkem pečlivé přípravy bylo úspěšné dvojalbum Cílem je Měsíc (Objectif Lune) a Chodili jsme po Měsíci (On a marché sur la Lune). Následovala klasická tintinovská dobrodružství Kauza Tournesol (Affaire Tournesol) a Koks na skladě (Coke en stock).
Druhou oblastí činnosti byly úpravy příběhů, které vyšly před válkou. Tintinova dobrodružství, která až dosud zůstala černobílá, dostala barvu a stejným způsobem byla upravena i „Dobrodružství Jo, Zetty a Jocka“ a „Příhody Quicka a Flupkeho“. Hergé při té příležitosti upravoval některé detaily a předělával a modernizoval prostředí děje.
Třetím okruhem aktivit Hergého „Studia“ bylo vydávání nejrůznějších odvozených produktů: barevných litografií edice Vidět a znát (Voir et savoir), která se zaměřila na dějiny dopravních prostředků, kalendářů, pohlednic a reklam, ve kterých vystupovaly populární postavy z tintinovských alb.
Druhou oblastí činnosti byly úpravy příběhů, které vyšly před válkou. Tintinova dobrodružství, která až dosud zůstala černobílá, dostala barvu a stejným způsobem byla upravena i „Dobrodružství Jo, Zetty a Jocka“ a „Příhody Quicka a Flupkeho“. Hergé při té příležitosti upravoval některé detaily a předělával a modernizoval prostředí děje.
Třetím okruhem aktivit Hergého „Studia“ bylo vydávání nejrůznějších odvozených produktů: barevných litografií edice Vidět a znát (Voir et savoir), která se zaměřila na dějiny dopravních prostředků, kalendářů, pohlednic a reklam, ve kterých vystupovaly populární postavy z tintinovských alb.
Koncem padesátých let minulého století významně stoupla obliba . Hergého díla. Náklady jeho komiksových alb závratně stoupaly a roku 1956 dosáhly celkového počtu jednoho milionu výtisků. Současně přibývalo překladů do jiných jazyků. Roku 1959 vyšla první kniha, která se zabývala komiksovým autorem a jeho dílem. Napsal ji Pol Vandromme, jmenovala se Tintinův svět (le Monde de Tintin) a vydalo ji nakladatelství Gallimard.
Jenže úspěch není všechno. Roku 1958 začal Hergé trpět psychickými potížemi. Nejvíce ze všeho jej trápily sny, bělostné sny: snil o bílé, ničím neporušené barvě. Vyhledal pomoc psychoanalytika; švýcarský lékař, doktor Ricklin, Hergému poradil, aby ihned přestal pracovat. Hergé jej však neposlechl, a tak se zrodil další Tintinův příběh: Tintin v Tibetu (Tintin au Tibet). Téma je částečně poznamenáno autorovou krizí a na stránkách alba najdeme velmi málo humorných scén.
Nezvyklý byl i námět dalšího příběhu Castafiorské šperky (Bijoux de la Castafiore). V tomto komorním dramatu, které se celé odehrává v uzavřeném prostoru zámku Moulinsart, čtenáři marně hledali tradiční napětí a dobrodružství. A přece jde o naprostý a nesporný vrchol celé Hergého tvorby.
Jenže úspěch není všechno. Roku 1958 začal Hergé trpět psychickými potížemi. Nejvíce ze všeho jej trápily sny, bělostné sny: snil o bílé, ničím neporušené barvě. Vyhledal pomoc psychoanalytika; švýcarský lékař, doktor Ricklin, Hergému poradil, aby ihned přestal pracovat. Hergé jej však neposlechl, a tak se zrodil další Tintinův příběh: Tintin v Tibetu (Tintin au Tibet). Téma je částečně poznamenáno autorovou krizí a na stránkách alba najdeme velmi málo humorných scén.
Nezvyklý byl i námět dalšího příběhu Castafiorské šperky (Bijoux de la Castafiore). V tomto komorním dramatu, které se celé odehrává v uzavřeném prostoru zámku Moulinsart, čtenáři marně hledali tradiční napětí a dobrodružství. A přece jde o naprostý a nesporný vrchol celé Hergého tvorby.
Hergého svět si v té době začala přisvojovat i další média. Podle Hergého námětu byly natočeny dva hrané filmy: roku 1961 to bylo Tajemství Zlatého rouna (Mystère de la toison d’or) a roku 1964 Tintin a modré pomeranče (Tintin et les Oranges bleues); následovaly dva dlouhometrážní animované snímky: roku 1969 Chrám Slunce a roku 1972 Tintin a Žraločí jezero (Tintin et le lac aux requin). Milovníky původních kreslených seriálů však tyto snímky nijak nenadchly.
.
Po albu Castafiorské šperky se příprava dalších tintinovských příběhů začala podstatně prodlužovat. Trvalo celých pět let, než (v roce 1968) vyšlo další album Let číslo 714 do Sidney (Vol 714 pour Sidney). Hergé totiž teprve teď začal vychutnávat život. Začátkem šedesátých let pro sebe objevil moderní malířství, které se pak stalo jeho hlavní životní vášní. Začal také intenzivně cestovat, neboť se až dosud pohyboval po světě jen v představách nad stránkami tintinových příběhů. Navštívil postupně Itálii, Anglii, Švédsko, Řecko a Dánsko. Roku 1971 se vydal poprvé do Spojených států; v Pine-Ridge v Jižní Dakotě mimo jiné navštívil potomky kmene Siouxů.
Hergé rovněž navšívil Tchaj-wan a četl mnoho prací o východní filozofii. Všechny tyto aktivity měly za následek, že na poslední úplné tintinovské album museli čtenáři netrpělivě čekat dalších osm let; vyšlo roku 1976 a jmenovalo se Tintin a Pikarové (Tintin et les Picaros). Oficiální kritika sice toto 23. album nijak nešetřila, čtenáři mu však připravili vřelé přijetí.
V témže roce se Hergému konečně podařilo zjistit adresu Chang Chongrena, s nímž se seznámil v roce 1933 a kterého ztratil z očí na začátku války. Oba přátelé si nejprve vyměnili několik dopisů a Hergé poslal Changovi několik exemplářů alb Modrý lotos a Tintin v Tibetu, které tenkrát byly v Číně nedostupné.
Hergé rovněž navšívil Tchaj-wan a četl mnoho prací o východní filozofii. Všechny tyto aktivity měly za následek, že na poslední úplné tintinovské album museli čtenáři netrpělivě čekat dalších osm let; vyšlo roku 1976 a jmenovalo se Tintin a Pikarové (Tintin et les Picaros). Oficiální kritika sice toto 23. album nijak nešetřila, čtenáři mu však připravili vřelé přijetí.
V témže roce se Hergému konečně podařilo zjistit adresu Chang Chongrena, s nímž se seznámil v roce 1933 a kterého ztratil z očí na začátku války. Oba přátelé si nejprve vyměnili několik dopisů a Hergé poslal Changovi několik exemplářů alb Modrý lotos a Tintin v Tibetu, které tenkrát byly v Číně nedostupné.
Sedmdesátá léta se pro Hergého stala také obdobím oficiálních poct. Dostal četná ocenění, byl zván jako čestný host na řadu komiksových festivalů. Rok . 1979 proběhl ve znamení oslav padesátého výročí zrodu Tintina a po Evropě se vydala na cestu putovní výstava „Imaginární Tintinovo muzeum“ („Musée imaginaire de Tintin“). Současně si Hergé získal i přízeň intelektuální kritiky, která jej předtím v šedesátých letech obviňovala z pravičáctví a mizogynství. Jeho charakteristický styl „čisté linky“ se stal předmětem obdivu a napodobování.
Po mnoha usilovných intervencích mohl v březnu roku 1981 zavítat na návštěvu do Belgie také Chang Chongren. Setkání obou přátel bylo velice slavné a Chang byl přivítán s poctami, které se jinak udělují hlavám státu.
Potom se však již Hergé objevoval na veřejnosti jen vzácně. Oznámil, že pracuje na dalším Tintinově dobrodružství, které by se mělo odehrávat v prostředí moderních výtvarných umělců. Současně připravoval návrhy na obrovskou fresku, která nyní zdobí jednu ze stanic bruselského metra.
Jeho zdraví bylo podlomeno dlouhotrvající leukémií. Dne 25. února 1983 byl postižen srdeční slabostí a hospitalizován. Zemřel ve čtvrtek 3. března téhož roku kolem 22. hodiny na jednotce intenzivní péče univerzitní kliniky Svatého Lukáše.
Po mnoha usilovných intervencích mohl v březnu roku 1981 zavítat na návštěvu do Belgie také Chang Chongren. Setkání obou přátel bylo velice slavné a Chang byl přivítán s poctami, které se jinak udělují hlavám státu.
Potom se však již Hergé objevoval na veřejnosti jen vzácně. Oznámil, že pracuje na dalším Tintinově dobrodružství, které by se mělo odehrávat v prostředí moderních výtvarných umělců. Současně připravoval návrhy na obrovskou fresku, která nyní zdobí jednu ze stanic bruselského metra.
Jeho zdraví bylo podlomeno dlouhotrvající leukémií. Dne 25. února 1983 byl postižen srdeční slabostí a hospitalizován. Zemřel ve čtvrtek 3. března téhož roku kolem 22. hodiny na jednotce intenzivní péče univerzitní kliniky Svatého Lukáše.
(Volně podle článku Benoita Peeterse, který vyšel v dubnu roku 1983 ve zvláštním čísle časopisu A Suivre)
