Máte dnes, po nesčetných zkušenostech v nejrůznějších uměleckých žánrech, pocit, že jste něco dokázal a že jste něco dokázal i jiným? Nebo zbývá ještě něco, co byste rád dokázal?
Většinou jsem se řídil tím, co mě v dané chvíli napadlo. Pravda je, že jsem si pak vždy dodatečně uvědomil, že jsem - aniž bych o to usiloval - dokázal svobodně nakládat s představami o svém vlastním já, aniž bych narušil logiku těchto představ. Lidé se obvykle domnívají, že to, co umělec vytváří, jej určitým způsobem identifikuje. Tak jako otisky prstů, které každého jedince jednoznačně identifikují. V duchovní rovině je taková jednoznačnost mnohem křehčí. Není tak zřejmá jako biologická jednoznačnost, která se dá reálně vystopovat, která se dá více méně snadno zjistit, i když jsou k tomu zapotřebí přístroje. Poznáváme se navzájem podle obličeje, přesto, že ten se s věkem mění; to však neplatí pro způsob uvažování, pro smýšlení o věcech, zejména o těch, které vytváříme a uchováváme silou vůle, i když si toho téměř nejsme vědomi. Míváme často obavy, že naše názory nepocházejí od nás, že jsme manipulováni, že nás někdo ovlivňuje. Můžeme se ale také nechat rádi ovlivňovat, můžeme se rádi řídit příkladem jiných, uvažovat stejně jako jiné osoby... Je velký rozdíl mezi zárukami a jistotami, které máme na organické, biologické úrovni, a těmi, které se týkají psychiky či intelektu... U mnoha umělců se vyskytují obavy ze ztráty identity, a přidržují se proto určitého stylu, který se tak stává signálem, znamením dané osobnosti... něco jako výrobní značka. Obyčejní lidé na ulici výrobní značky většinou ignorují. Pro kreslíře to však jsou identifikační znaky, charakteristiky, metody sebeuplatnění.
Pociťovat každý den pochybnosti nad kreslicí deskou po 40 letech kreslení, psaní, vynalézání a po 40 letech úspěšné životní dráhy je pro vás utrpením nebo vysvobozením? Hořká směsice obojího? Nebo nepřetržitá radost?
Radost. Jediný problém mám s „Blueberrym“. Vzhledem k tomu, že se budu muset brzy pustit do další epizody „Blueberryho“, cítím s hrůzou, jak na mě . sedá tréma... Ne, že by mě ruka vypovídala službu; je to tím, že práce na „Blueberrym“, to je askeze a disciplina. Nepřetržitý sled reflexů. Bojové umění. Je třeba se vnitřně zklidnit, což je věc, kterou odmítám, neboť žiji v naprostém a ustavičném vzrušení. Po technické stránce je to tvrdá práce. Mám hrůzu z toho, že bych mohl bezděčně upadnout do grafické a systémové rutiny, a oslabit tak grafické vyznění komiksu. Cítím, že jakmile se pustím do první stránky, bude to bitva... Bylo to tak ostatně vždycky: začátek každého „Blueberryho“ doprovázela úzkost, jeho realizace probíhala ve stavu paniky a konečný porod končil naprostým vyčerpáním a nekonečným uspokojením...
Ve své autobiografii píšete, že jste „jediným kreslířem, který dělal klasické kreslené seriály, potom se věnoval novému komiksu a který pokračuje dál.“ Můžete nám to vysvětlit? Je to věc odvahy nebo stavu ducha? Vůle se prosadit? Bořit zavedená schémata? Stát se disidentem?
Stát se disidentem? Ano, ovšem. To chtějí všichni, kteří se se svou tvorbou obracejí k publiku: hudebníci, zpěváci, tanečníci. Disidentem může být i ten, kdo používá naprosto klasické formy. Lze tvořit natolik rigorózním a natolik klasickým způsobem, až se z toho stane provokace. Domnívám se, že je možné jít až na konec svých možností a být automaticky považován za tvůrce díla, ve kterém budou jiní pokračovat svěžím způsobem, a budou je tedy považovat za něco nového, kdežto ve skutečnosti tomu tak nebude... Nějaké zcela nové věci ve skutečnosti neexistují. K mým největším objevům patří zjištění, že mé problémy jsou mými zbraněmi. Dělá mi problémy udržet styl, něco nakreslit, či vůbec se k něčemu rozhodnout. Nevím, co chci dělat, nevím, kdo jsem atd. Místo, abych se bolestně zbavoval svých nejhorších a nejodpornějších vlastností, mučím se příjemnějším způsobem tím, že o nich mluvím a si zvykám na jejich stálou přítomnost.
Myslíte si, že umělci překrucují realitu?
Ano. Ovšem překrucování neprobíhá vždy tak, že se mluví o něčem jiném. Mluvím zde o překrucování, jak je chápu já sám. Existují lidé, kteří se považují za reprezentanty ortodoxních či alespoň stabilních postupů; to jsou podle mého mínění ti, kteří realitu překrucují nejvíce. Lidé, kteří nechtějí, aby se věci vyvíjely, překrucují zákon života. Co se mě týče, domnívám se, že nejvíce ze všeho přestupuji společenské zákony.
Je sci-fi podle vás na prahu třetího tisíciletí žánr, který se bude rozvíjet, nebo je to utopie, která je ve srovnání s realitou odsouzená k zániku?
Je to zvláštní. V literatuře je sci-fi na ústupu. Tak trochu jako džez. Domnívám se, že srovnání s džezem je na místě. Džez nyní beze zbytku ovládl dvoučtvrteční rytmus. Duše džezu zmizela, všichni od něj utíkají. U sci-fi je to. podobné: velcí autoři už neexistují, stejně jako neexistují velcí sólisté. Velcí džezoví hudebníci zmizeli. Zajímavé romány píší jen autoři jako Dan Simmons a Greg Egan. Ti jsou ale zcela izolovaní. A nedá se ani říci, že by po jejich vzoru vznikala nějaká škola... Upřímnost se ztratila. I tito autoři jsou příliš komplexní... I když vytvoří zajímavé dílo, nijak netouží napsat další. Touží po tom věnovat se „vážné“ literatuře. Zčista jasna chtějí dělat něco jiného. Už neexistuje klan, neexistuje literární, ryzí, soudržná, hermetická sekta, jak tomu bylo kdysi... ta byla jádrem sci-fi! Asimovská generace zmizela.
Zůstali jen poslední dva, totiž Philip José Farmer a Jack Vance, a i ti jsou podle mého názoru na pokraji propasti. Jsou velice staří, a přesto pokračují v psaní a to je skvělé! Jack Vance je slepý a všechny knihy, které napsal v poslední době, srší vtipem. Jsou to knihy zralého autora. Či snad více než zralého autora! Dlouhověkost a stoupající kvalita textů těchto dvou romanopisců mi připomíná umělce, jakými byli Akira Kurosawa nebo Auguste Renoir, malíř, ne ten filmař... Na těchto autorech se mi líbí to, že nepřestávají tříbit svůj umělecký projev. Vstupují tak doslova do ráje.
Na druhé straně, sci-fi je všudypřítomná. Najdeme ji ve všech kreslených seriálech, ve všech televizních seriálech, ve všech animovaných filmech, všude kolem nás! Útok na World Trade Center patří podle mého názoru do oblasti sci-fi. To už není politika, to je sci-fi. Je pak ještě nutné psát vědeckofantastické romány?
Zůstali jen poslední dva, totiž Philip José Farmer a Jack Vance, a i ti jsou podle mého názoru na pokraji propasti. Jsou velice staří, a přesto pokračují v psaní a to je skvělé! Jack Vance je slepý a všechny knihy, které napsal v poslední době, srší vtipem. Jsou to knihy zralého autora. Či snad více než zralého autora! Dlouhověkost a stoupající kvalita textů těchto dvou romanopisců mi připomíná umělce, jakými byli Akira Kurosawa nebo Auguste Renoir, malíř, ne ten filmař... Na těchto autorech se mi líbí to, že nepřestávají tříbit svůj umělecký projev. Vstupují tak doslova do ráje.
Na druhé straně, sci-fi je všudypřítomná. Najdeme ji ve všech kreslených seriálech, ve všech televizních seriálech, ve všech animovaných filmech, všude kolem nás! Útok na World Trade Center patří podle mého názoru do oblasti sci-fi. To už není politika, to je sci-fi. Je pak ještě nutné psát vědeckofantastické romány?
Série Incal, které se na světě prodalo několik milionů exemplářů, se stala jedním z inspiračních zdrojů a dílem, se kterým se poměřují všichni tvůrci imaginárních světů, ať už jsou to spisovatelé, filmaři, sochaři nebo grafikové – informatici... Považujete Incala za své Velké Dílo?
Zpočátku jsem vůbec nepředpokládal, že pracuji na něčem tak významném. Reálná Incalova dimenze se vynořovala postupně. Alejandro Jodorowsky měl na začátku zcela určitou kvantitativní představu, ale určitě jej nenapadlo, že série získá také odpovídající kvalitu. Na druhé straně ovšem Alejandro nehodlá nikdy vytvářet nic průměrného. Všechno, co podniká, dělá s plným nasazením. Nenakládá si nikdy přes míru, ale jde vždy až na hranici svých možností. Vidí věci jasně a zřetelně. Myslím, že měl v hlavě představu o celkové struktuře Incala od samého začátku. Jsem přesvědčen, že dokázal úspěšně vzdorovat duchu „vyjetých kolejí“, který ohrožuje každého v každém povolání.
Stále je mezi vámi a Alexandrem Jodorowským vztah učitele a žáka?
Vztah učitele a žáka nelze chápat tak, jak jej známe ze školy, to jest jako vztah dvou osob, z nichž jedna káže a druhá s obavami poslouchá. V ideálním případě, to jest tak, jak se vytvořil mezi mnou a Alejandrem Jodorowským, je vztah učitele a žáka dán nepřetržitou přátelskou výměnou názorů rovnoprávných osob. Já osobně nesmírně obdivuji práci, kterou vykonal, znalosti, které si osvojil a které vložil do scénáře; on má ze své strany stejné pocity vůči mně jako kreslíři. Jasně si uvědomuje, že se rovnoprávně pohybujeme v odlišných systémech.
Změnily se nějak vaše vztahy?
Nijak se nezměnily, protože já stárnu a on kupodivu stárne také (A. Jodorowsky má 72 let). A poněvadž odmítá pomyšlení na stagnaci nebo na ztrátu duševních schopností, pokračujeme společně a rány přijímáme také společně... Je mi už 63 let a nejsem zdaleka mladík!
Možná... Každopádně se z vás stal „táta“ mnoha mladých talentů...
Toho, kdo si přeje imitovat, napodobovat, na něčem se podílet, toho je možné ovlivnit. Je pravda, že jsem dával – ne do těla - ale spíše podněty k úvahám mnoha generacím kreslířů. Můj způsob ovlivňování se časem měnil. Kreslíře, kteří dnes debutují, už neovlivňuji přímo. Ty ovlivňují jejich starší kolegové, které jsem kdysi ovlivňoval já. Existují ovšem kreslíři, kteří nespadají do mého grafického či literárního okruhu; ti mě třeba znají, ale jen zpovzdálí.
Jak obnovujete své inspirační zdroje? Jakým způsobem si udržujete „duchovní excitaci“ (termín, který Moebius rád používá)?
Nutí mě k tomu okolnosti. Nastavil jsem si kvalitativní úroveň takovým způsobem, že považuji kresbu za hotovou teprve tehdy, až jsem si jist, že jsem se vyhnul všemu mechanickému a veškeré rutině. Takovou rutinu hned poznám a poznají ji i ostatní... Mým údělem je tedy hledat neustále novou kvalitu. Vyjadřovací postupy obnovuji i díky svým spolupracovníkům. Rozvíjím témata, která jsem otevřel před čtyřmi, pěti nebo i před deseti lety. Vracím se zpět, vyhledávám práce, které jsem nedotáhl až do konce, nebo se obracím k novým věcem. Snažím se překvapit sám sebe.
Váš čas je neustále nesmírně nabitý... Máte někdy čas na sebe, na své koníčky, například na četbu vědeckofantastických románů?
Nečtu mnoho, přesto ale mám své zamilované autory. Vzhledem k tomu, že sci-fi už neexistuje a protože mi fantasy nic neříká – sice se mi velice líbí Tolkien, ale ostatní ságy heroic fantasy mě nijak nevzrušují – zamiloval jsem si před deseti lety policejní romány, zejména americké. Objevil jsem Michaela Conollyho, a tak jsem si koupil celé jeho dílo. Objevil jsem Stanforda, a tak jsem si koupil všechny jeho knihy... Nedávno jsem objevil Lawrence Blocka, kterého jsem až dosud neznal. Koupil jsem všechny jeho romány. Píše nádherně. Je to skvělý autor. Doufám, že objevím další talentované autory! Domnívám se, že policejní žánr je nesmírně životaschopný a zajímavý. Přečetl jsem si „Kořeny zla“ (pozn. red.: od Danteca) a pokládám je za jeden z nejlepších policejních románů všech dob; je úžasný, nesmírně zneklidňující, plný krásných věcí. Jeho předchozí román „Rudá siréna“ jsem ještě nečetl. Je to kniha, kterou jsem si kupodivu koupil dvakrát a ani jednou jsem ji nečetl, protože při stěhování zůstala někde v krabicích... Počkám si, až budu mít nový ateliér, pak krabice rozbalím a budu si číst...
.
Na čem v současné době pracujete?
V současné době připravuji nového „Blueberryho“ (pozn. režisér Jan Kounen chystá filmovou adaptaci tohoto komiksu).
Připravuji také kreslený seriál pro německý deník Frankfurter Algemeine. Budu jim dodávat jeden panel týdně. Panely budou mít neobvyklý formát, budou velkorozměrné. Půjde o „novinový“ formát, který už dnes ve Francii nikdo nezná, protože se rozměry francouzských novin postupně zmenšily, kdežto v Německu je čtenáři rádi rozevírají jako velká křídla... Mají naprosto neuvěřitelné rozměry: jedna stránka odpovídá zhruba dvěma stranám Le Monde! Šílené! Připomínají předválečné nebo těsně poválečné noviny... Celý záměr je pro mě velice vzrušující. Dělat komiksové stránky v takovém formátu, to je můj dávný sen.
Pracuji také na sérii krátkých, dvou- až tříminutových animovaných filmů pro France 2... Napsal jsem k nim scénáře a namaloval všechny klíčové scény; podle nich pak skupina několika málo lidí provede animaci pomocí Flashe. Půjde-li vše dobře, bude se „Arzach Rhapsody“, jak se série jmenuje, vysílat v příštím roce.
Po „Sra“, jak se nazývá poslední díl série „Monde d’Edena“, se na trhu brzy objeví album „La Mémoire de l’âme“ („Paměť duše“) a reedice komiksu „Silver Surfer“, který jsem vytvořil se Stanem Lee.
Rýsuje se konečně i další nabídka: jeden americký nakladatel by si přál, abych nakreslil grafickou novelu, na níž bych spolupracoval s Neil Gaimanem, velmi ambiciózním a velmi literárně zaměřeným autorem. Pro mě je to hozená rukavice, protože Američané jsou nároční a jsou ochotní konzumovat i dost odvážné věci... taková perspektiva mě plní nadšením!
Připravuji také kreslený seriál pro německý deník Frankfurter Algemeine. Budu jim dodávat jeden panel týdně. Panely budou mít neobvyklý formát, budou velkorozměrné. Půjde o „novinový“ formát, který už dnes ve Francii nikdo nezná, protože se rozměry francouzských novin postupně zmenšily, kdežto v Německu je čtenáři rádi rozevírají jako velká křídla... Mají naprosto neuvěřitelné rozměry: jedna stránka odpovídá zhruba dvěma stranám Le Monde! Šílené! Připomínají předválečné nebo těsně poválečné noviny... Celý záměr je pro mě velice vzrušující. Dělat komiksové stránky v takovém formátu, to je můj dávný sen.
Pracuji také na sérii krátkých, dvou- až tříminutových animovaných filmů pro France 2... Napsal jsem k nim scénáře a namaloval všechny klíčové scény; podle nich pak skupina několika málo lidí provede animaci pomocí Flashe. Půjde-li vše dobře, bude se „Arzach Rhapsody“, jak se série jmenuje, vysílat v příštím roce.
Po „Sra“, jak se nazývá poslední díl série „Monde d’Edena“, se na trhu brzy objeví album „La Mémoire de l’âme“ („Paměť duše“) a reedice komiksu „Silver Surfer“, který jsem vytvořil se Stanem Lee.
Rýsuje se konečně i další nabídka: jeden americký nakladatel by si přál, abych nakreslil grafickou novelu, na níž bych spolupracoval s Neil Gaimanem, velmi ambiciózním a velmi literárně zaměřeným autorem. Pro mě je to hozená rukavice, protože Američané jsou nároční a jsou ochotní konzumovat i dost odvážné věci... taková perspektiva mě plní nadšením!
Můžete nám něco říci o svých plánech na dva dlouhometrážní animované filmy, na kterých vám tolik záleží?
Jde především o adaptaci Shakespearovy „Bouře“, což by měl být dlouhometrážní snímek natočený tradičním zůsobem; režii má Enzo Dalo a na přípravách filmu jsem odvedl velký kus práce. Bouře však bohužel není jen titulem filmu, ale rozpoutala se i v produkční firmě Enza Dala. Dalo se pohádal se svým společníkem a odešel z firmy... Natáčení zatím nebylo oficiálně zrušeno a víc vám o tom nemohu říci.
Pokud jde o dlouhometrážní vědeckofantastický a značně ambiciozní film „Thru the Moebius Strip“, který se natáčí v Hong-Kongu, udělal jsem všechno, co ode mne požadovali. Film si vyžádal rozsáhlé přípravné práce. Domnívám se, že v současné době se jeho výroba již rozjela (pozn. red.: Moebius se již před několika lety, ještě před „Toy Story“, podílel na přípravě filmu „Starwatcher“, ale projekt byl zrušen)...
Zvládám tedy mnoho věcí současně... Připadám si tak trochu jako čínští artisté, kteří na bambusových tyčích roztáčejí talíře a snaží se, aby nespadly na zem a nesklidili tak posměch publika... Jedna z mých nejranějších vzpomínek se týká hádky otce s matkou, kde byl talíř, který proletěl kuchyní a rozbil se o zeď... Kdo ví? Ta událost možná rozhodla o mém povolání. Záleží také na tom, jakou má kdo povahu a kolik povahových variant v sobě skrývá. Často si uvědomuji, že když analyzuji nějaký jev, myslím současně na tento jev i na jev opačný. Potom ovšem musím oba póly pracně propojovat. Vezměme si třeba událost, která probíhá v tuto chvíli – tuhle válku – : neustále v duchu střídám stanovisko útočníka a napadeného. A najednou nevím, kdo je vlastně útočník a kdo napadený! A to i tehdy, existují-li jasné důkazy. Jakmile uděláme krok za vnější zdání, zjistíme, že vše je mnohem složitější, než to na první pohled vypadá. Všichni uvažují zhruba tímto způsobem, protože všichni mají přístup ke sdělovacím prostředkům. V nich vystupují lidé, kteří zastávají naprosto protichůdná stanoviska; my obyčejní lidé se zmítáme od jednoho extrému k druhému a je často obtížné si udělat nějaký názor, ledaže bychom udělali „správné“ rozhodnutí a řekli si: nezáleží na tom, kdo má pravdu a kdo se mýlí, já mám svou rodinu, jazyk a barvu kůže, a patřím tedy k určitému táboru, takže... Je třeba si vybrat a to bývá málokdy důvod ke spokojenosti...
Pokud jde o dlouhometrážní vědeckofantastický a značně ambiciozní film „Thru the Moebius Strip“, který se natáčí v Hong-Kongu, udělal jsem všechno, co ode mne požadovali. Film si vyžádal rozsáhlé přípravné práce. Domnívám se, že v současné době se jeho výroba již rozjela (pozn. red.: Moebius se již před několika lety, ještě před „Toy Story“, podílel na přípravě filmu „Starwatcher“, ale projekt byl zrušen)...
Zvládám tedy mnoho věcí současně... Připadám si tak trochu jako čínští artisté, kteří na bambusových tyčích roztáčejí talíře a snaží se, aby nespadly na zem a nesklidili tak posměch publika... Jedna z mých nejranějších vzpomínek se týká hádky otce s matkou, kde byl talíř, který proletěl kuchyní a rozbil se o zeď... Kdo ví? Ta událost možná rozhodla o mém povolání. Záleží také na tom, jakou má kdo povahu a kolik povahových variant v sobě skrývá. Často si uvědomuji, že když analyzuji nějaký jev, myslím současně na tento jev i na jev opačný. Potom ovšem musím oba póly pracně propojovat. Vezměme si třeba událost, která probíhá v tuto chvíli – tuhle válku – : neustále v duchu střídám stanovisko útočníka a napadeného. A najednou nevím, kdo je vlastně útočník a kdo napadený! A to i tehdy, existují-li jasné důkazy. Jakmile uděláme krok za vnější zdání, zjistíme, že vše je mnohem složitější, než to na první pohled vypadá. Všichni uvažují zhruba tímto způsobem, protože všichni mají přístup ke sdělovacím prostředkům. V nich vystupují lidé, kteří zastávají naprosto protichůdná stanoviska; my obyčejní lidé se zmítáme od jednoho extrému k druhému a je často obtížné si udělat nějaký názor, ledaže bychom udělali „správné“ rozhodnutí a řekli si: nezáleží na tom, kdo má pravdu a kdo se mýlí, já mám svou rodinu, jazyk a barvu kůže, a patřím tedy k určitému táboru, takže... Je třeba si vybrat a to bývá málokdy důvod ke spokojenosti...
(Redakčně upraveno a kráceno)
Oficiální Moebiovy webové stránky: http://moebius1.com
Moebiova bibliografie: www.humano.com/auteur/auteur.php?id=104
Moebiův ilustrovaný životopis: http://sarfa.multimania.com/htm/moebius.html
