Co jsou vůbec zač, ti dva? Slyšel u nás někdo cokoliv o Mattottim? Nebo snad o Kramském? A slyšel někdo před dvěma lety něco o Anderssonovi či Ottovi? Tak vidíte. A přitom oba dva patří k velmi plodným, uznávaným a prodávaným evropským autorům. Scénárista Jerry Kramsky (1953) a kreslíř Lorenzo Mattotti (1954, původem architekt, roku 1977 spoluzakladatel komiksové skupiny Valvoline, věhlasný ilustrátor a obálkář dětských knih i časopisů – Le Monde, Paris Match, Vanity Fair) často pracují spolu. Výsledkem jsou tituly jako Alice Brum Brum, Labyrinthes, Docteur Nefaste či u nás připravovaný Kraj přízraků.
Jekyll a Hyde – tahle „dvojice“ sira Roberta Louise Stevensona (1850 – 1894) už je taky pěkně vousatá, jak by také ne, když patří k . nejslavnějším literárním postavám. Ani Kramsky její příběh nijak zvlášť neupravil ani neposunul vpřed (i když pár světlých drobností a vylepšení z něj vypadlo) - nechává jej zkrátka tak, jak ho vymyslel už slavný spisovatel. Nezbývá tedy, než vrhnout se na Mattottiho kresbu.
Srovnání s Andressonem a Ottem, které se samo nabízí, se ode mne nedočkáte. Bylo by to totiž jako poměřovat Batmany a Spider-Many a to přeci nejde. Každý z těch tří má pro sebe nepřehlédnutelný, nezaměnitelný a nenapodobitelný styl. Zatímco Švéd je spíše undergroundový a Švýcar realisticko-naturalistický, pak Ital si především hraje na umění. Hraje? Podíváte-li se na jeho výtvory, první co vás napadne, je naprostý úlet. Takhle kreslit komiks? Ten chlap musí být šílenec! A proč ne!? Dnešní doba přeje novátorství a odlišení; mainstreamu jsou všichni již přesyceni a vynikají naopak autoři, kteří by byli v 70. a 80. letech šmahem hozeni do koše. Proto se daří Association, proto se daří Ottovi, proto se daří Mattottimu. Jeho grafické pojetí je vskutku atypické a marně hledám nějakého jiného kreslíře, k němuž bych ho přirovnal. Musím proto sáhnout hlouběji do minulosti a jmenovat klasické představitele expresionismu (Němci Grosz, Bacon) či kubismu (Chagall). Právě směsicí těchto stylů, vlivů kinematografie 50. let a . fantastické literatury je Mattottiho kresba. Pravidelné, silně orámované obrázky evokují představu obrazů, prohlížení knihy působí jako procházka po galerii moderního umění. Velmi významnou úlohu hraje pastelová barva – často svádějící k pocitu, že byly použity pastelky, ale v realitě spíše cokoliv jiného: vodovky, křída, olej. Velmi zajímavá je také častá červená (!) obtahová linka, i když jak se zdá, umělec používá metodu přímého nanášení barev a konturu doplňuje až na závěr. A ještě jedna věc mě napadá – právě ta, co by mohla být pojítkem s jiným autorem. Stejně jako v de Crécyho dílech (např. Foligatto) jsou všechny účinkující postavy fyzicky výrazně ošklivé, až odporné. Částečně to vychází z děje, částečně ze samotného užitého stylu, ale dílem je to jistě i kreslířův záměr.
Srovnání s Andressonem a Ottem, které se samo nabízí, se ode mne nedočkáte. Bylo by to totiž jako poměřovat Batmany a Spider-Many a to přeci nejde. Každý z těch tří má pro sebe nepřehlédnutelný, nezaměnitelný a nenapodobitelný styl. Zatímco Švéd je spíše undergroundový a Švýcar realisticko-naturalistický, pak Ital si především hraje na umění. Hraje? Podíváte-li se na jeho výtvory, první co vás napadne, je naprostý úlet. Takhle kreslit komiks? Ten chlap musí být šílenec! A proč ne!? Dnešní doba přeje novátorství a odlišení; mainstreamu jsou všichni již přesyceni a vynikají naopak autoři, kteří by byli v 70. a 80. letech šmahem hozeni do koše. Proto se daří Association, proto se daří Ottovi, proto se daří Mattottimu. Jeho grafické pojetí je vskutku atypické a marně hledám nějakého jiného kreslíře, k němuž bych ho přirovnal. Musím proto sáhnout hlouběji do minulosti a jmenovat klasické představitele expresionismu (Němci Grosz, Bacon) či kubismu (Chagall). Právě směsicí těchto stylů, vlivů kinematografie 50. let a . fantastické literatury je Mattottiho kresba. Pravidelné, silně orámované obrázky evokují představu obrazů, prohlížení knihy působí jako procházka po galerii moderního umění. Velmi významnou úlohu hraje pastelová barva – často svádějící k pocitu, že byly použity pastelky, ale v realitě spíše cokoliv jiného: vodovky, křída, olej. Velmi zajímavá je také častá červená (!) obtahová linka, i když jak se zdá, umělec používá metodu přímého nanášení barev a konturu doplňuje až na závěr. A ještě jedna věc mě napadá – právě ta, co by mohla být pojítkem s jiným autorem. Stejně jako v de Crécyho dílech (např. Foligatto) jsou všechny účinkující postavy fyzicky výrazně ošklivé, až odporné. Částečně to vychází z děje, částečně ze samotného užitého stylu, ale dílem je to jistě i kreslířův záměr.
Jelikož je Mattottiho násilí umocňující, úchylná kresba (srovnej také např. s Rabatého Ibicusem) vskutku zajímavá, originální a provokující, nedivím se, že duo Mot sáhlo po jednom z jeho děl. Otázkou ovšem zůstává, jak Kraj přijmou čeští čtenáři. O komiksové, blahem slintající fanatiky strach nemám, ti to koupí buď jak buď, ale co ti ostatní? Musím přiznat, že tentokráte jsem poněkud skeptický, protože i když kniha třeba nabídne příběh na vysoké úrovni, kresba prostě jasně signalizuje: pozor, úchylárna! Doufám, že se mýlím – a přeji Motu hodně štěstí.
