. Skoro se nabízí otázka, zda vůbec existuje něco, co Burian neilustroval? Ale nedivme se, kde se šustli pralidi, tam přece Mistr musel být. Málo záleželo na tom, že tihle nepocházeli ze Země, nýbrž ze Žluté planety - když v roce 1963 dostal dvorní ilustrátor časopisu Pionýr na stůl vědeckofantastickou povídku TO od redaktora ABC Vlastislava Tomana, vystřihl pračlověka, který si nezadá s prakolegy z vrcholných obrazů jako "Neandrtálci pod Kotoučem".
Povídka vyšla v témže roce na pokračování v číslech 4. a 5., později následována ještě druhou částí, nazvanou Příchod bohů. Znamená to, že mladí čtenáři měli o existenci Malého boha jakous takous páru o plných 10 let dříve, než se k textům vlastních povídek vrátil Toman, hledaje inspiraci k nejdelšímu původnímu českému komiksu (vycházel od září 1973 do června 1999 a dotáhl to na 146 pokračování).
Jedinečná ilustrace má sice poněkud rozjetý barevný soutisk, zachycuje však klíčový moment celého příběhu - setkání protagonistů dvou v čase velmi vzdálených civilizačních fází, mezi nimiž někde napůl cesty dřepíme my. Nutno poznamenat, ze Mistr maloval přírodní jevy a postavy geniálně, ale v moderní technice nebyl zcela doma, koneckonců patřil spíše do staré školy. Kraba namaloval "nepřírodně" nastojáka, a navíc ho opatřil kuriózními šlemi, protože v jeho představě měl asi fungovat také jako pásák. Bylo by však chybou soustředit se na fakt, že Malý bůh erectus má tak trochu hlavu robota Emila . a s pozdějšími verzemi ho spojují vlastně jen dvě zadní antény, anebo že Vejce je jenom přiopuchlá raketa. Burianovi totiž nešlo primárně o techniku. Krabího robota kreslil svým vnitřním zrakem, tak, jak jej měl vidět primitiv - jako nebezpečného, bláznivého, nepoznaného protivníka, hrůzu vzbuzující TO, které jej převyšuje, i když ve skutečnosti muselo krabí přibližovadlo sahat člověku někam po pás. Nesahalo, co do vyspělosti tam stěží sahal on jemu, a Burian nám to sdělil. Klobouk dolů i po těch letech...
Křest tiskařskou černí se ovšem povídce příliš nevyvedl. V redakci Pionýra zkomolili křestní jméno pana Tomana na Vlastimila a možná ho tím mimoděk inspirovali, aby provedl také korekturu vlastního textu. Když povídky vyšly v roce 1966 knižně v edici Karavana, doznaly mnoha drobnějších škrtů, ale i úplně změněných odstavců. V první verzi například text povídky TO končí dialogem lidí, sledujících obrazovku: "Udělali si z něho bůžka. Copak asi budou říkat nám, až tam za několik let přistaneme?" "Eh, příteli, jak jinak. Staneš se bohem Gron-c-chů." V knize však autor text zkrátil na lakonické prohlášení: "Tak přeci tam jsou. Až se to dozví akademik, zblázní se radostí."
Děj vystačil na 18 pokračování
Četba obou povídek je dnes ovšem zajímavá i tím, že umožňuje stopovat pozdější kroky komiksového scénáristy. Povídka TO vystačila "jen" do devátého pokračování Příhod Malého boha, kdy Ru a jeho doprovod zachráněni po povodni doklopýtají do Údolí vejce a pozemští akademici poprvé spatří jejich snímky. Následovala dvounadílná vsuvka s ušatci, která mimo jiné odhaluje jednoduchý fígl - Toman nechává své hrdiny přepadnout pokaždé, když potřebuje zápletku nastavit.
Další děj komiksu již tvoří povídka Příchod bohů, a to od 12. pokračování až k 19. dílu, končícímu u Velké vody, kdy lidé opět posuzují záběry odvysílané Malým bohem. Poslední strip na stránce (přepadení Ron-o-ty) již znamená odklon od textu a de facto začátek samostatného seriálu. Ten postupně osladí ještě jedno přepadení Ron-o-ty, přepadení a rozbití Malého boha, dále přepadení Bug-y a nakonec přepadení celé planety Hor-tidy, ale to už děj rozlévá do zmíněné dlouhé ságy. Odysseu udržuje nad vodou také motiv cesty - nejprve se chodí k vejci, pak se putuje za troskami Malého boha, Kruan se vydává k Hor-tidům, na oběžnou dráhu, za Tilou (Kruanova cesta!), za bohyní, a vše končí přicestováním dětí Arta a Liny.
. Úloha Malého boha v epopeji významně slábne, i když nikdy zcela nezanikne.V literární verzi ostatně krabí robot na konci mizí také a kněžka Kan zaplňuje mezeru primitivní eschatologií, podle níž bohové jednou přijdou in natura. To se také skutečně stane - doslova na poslední stránce povídky Příchodu bohů přistávají na planetě lidé, "celá smečka bohů", jak si libují tehdy ještě protoreligiózní Gron-c-chové.
Za tajemstvím životaschopnosti
Máme nicméně zato, že právě toto vystoupení pozemšťanů v roli bohů je klíčem k životaschopnosti a postupnému zbytnění celého příběhu. V epopeji totiž dojde k velkému a syžetově nezbytnému ZVRATU, při němž pozemšťané v roli bohů ustoupí. Bodem obratu je dospění Kruana, oněch zdánlivě hluchých prvních deset dílů Kruanových dobrodružství, které lze uspokojivě schroupnout teprve s pomocí Freuda. Z nebe po iniciaci přichází opak bohů, Hor-tidé, ďáblové vesmíru, ale těm již "urychlený" kmen v podobě svého nejvyšlechtěnějšího jedince dokáže čelit. Nakonec vítězí Kruan a s ní i poslání bohů. Kosmický střet dobra a zla koneckonců vedl také ke změně znaménka v náboženské oblasti. Původně "dobré" náboženství, sloužící k povznesení kmene prostřednictvím uctívání Malého boha se změnilo díky Hor-tidům v "zlé" (Kruan a bohyně). Nelze vyloučit, že kryptomnézií (skrytou, nevědomou pamětí) trpící scénárista zde propašoval vzpomínku na bohyni Issus, každopádně podržel v příběhu přítomnost něčeho přesahujícího a zlého, jak to naznačil už v šerém dávnověku Zdeněk Burian.
