. Jak napovídá již název, jde o výbor povídek tehdejšího šéfredaktora ABC Vlastislava Tomana, které vyšly v edici Karavana v nákladu 33 tisíc výtisků. Knihu zahajovaly a končily dvě povídky ze Žluté planety, jejichž obsah jsme již obšírně pojednali minule.
Ve srovnání s Burianem se Lukavského Malý bůh o poznání přiblížil Kobíkovi, který vlastně už jen prolezl dírou, vylámanou renomovanými umělci. Nezůstal jim však nic dlužen a krabímu robotu dodal nevysvětlitelně "sympatický" tvar.
Ovšem i Lukavského černobílé grafiky zasluhují pozornost. Jeho Gron-c-chové totiž vypadají jako nefalšování neandrtálci, jsou zakrslí, s nízkými čely, šikmýma očima a křivýma nohama. Pamětliv tohoto úskalí si zřejmě Kobík zvolil za vzor raději pokročilejší druh Homo sapiens sapiens, protože původní verze podprahově naznačovala, že urychlit vývoj těchto primitivů nebude žádná sranda. Naopak ladnější tvary má ve srovnání s Kobíkem Lukavského Vejce i Malý bůh, odkoukaný pozemskými vědci od krabů tsu-tsu z planety TC23, jak se "Žlutá" před objevením kódovala. Tady je ovšem vysvětlení nasnadě - Kobík hrdiny "vyhranil" podle potřeby papírových modelů, které ABC záhy nabídlo. Mimochodem, časopis tím vstoupil do dějin 3D reklamy, která tehdy nejenže neměla jméno, ale prakticky ani neexistovala.
Balšoje strajitelstvo mira i kamuňyzma
. Jestliže Lukavského pralidi nevzbuzují mnoho očekávání, je třeba konstatovat, že hlavním zdrojem naděje na jejich polidštění byl především neutuchající optimismus autora, jemuž při psaní nejspíš rádio vyhrávalo "Dobrý den, majore Gagarine". Kniha dýchá opojnými kosmickými nadějemi 60. let, které dostaly pořádnou řachu teprve letos po katastrofě raketoplánu Columbia. V Tomanově budoucnosti však voní šeříky, soudruzi se přátelsky hecují k lepším výkonům, války už dávno nejsou a probíhá velká výstavba světa; ostatně jak jinak, ve vesmíru je to samej Rusák.
Nechceme ovšem arcidílko špinit. Vize se do značné míry vymyká kritice - jednak jde o literaturu pro mládež a jednak má náboj ne nepodobný Festivalům sovětské písně, které dnes mnozí recesisté označují za hlavní zdroj své umělecké inspirace (viz David Vávra v jednom z posledních TÝDNŮ).
Nakažlivé je i autorovo okouzlení světem novin, mimochodem stejné jako u Ludvíka Součka. Povídky uvozují fiktivní titulky deníků, rozhlasových a televizních zpráv, tiskových agentur (SPRAVOČNIK TASS) - podobně jako u Páralových slavných Milenců a vrahů, kde chrchle agenturního zpravodajství neosobně rámují osobní tragédie. Hlavním hrdinou povídek je každou chvíli nějaký zvídavý a nadšený redaktor (tehdy ještě žádná hyena, špína či póvl). Jejich šéfové jsou přísní, ale v jádru dobří technokraté, kteří to sice mladíkům nejednou na schůzích spočítají, ale samozřejmě při tom mají na mysli hlavně jejich dobro. "Oldskůlová" klasa a bomba, jak jinak.
To vše se děje v roztomile uklidněném bipolárním světě, v němž američtí kovbojové vozí stáda na Mars, Sověti kolonizují Měsíc a Češi si o tom všem čtou ve Večerní Praze. Budování si sice občas vyžádá oběti, má ale i nesporně světlé stránky ("to oteplení atmosféry dělá divy, na severu je daleko více živočišných druhů, zejména ptáků, viď, soudruhu"). Nic není nemožného - dokonce i kosmonaut, který na zlatém asteroidu podlehne již překonané touze po majetku, se nakonec polepší...
.
Někde z této změti úspěchů komunismu, o jehož dosažení autor na několika místech výslovně hovoří, se však vykolébal na svět politicky neutrální, přátelsky naprogramovaný a realisticky ztvárněný krabí robot. Kombinace naturalismu pralidí s hypermodernitou polomyslícího stroje byla zásahem do černého, který oslovil celou generaci. A autor si může i po letech gratulovat, neboť díky komiksu vysvobodil z naivního negativu komunistického bordelu svůj nejlepší nápad…
