. Comics na motivy lidové pověsti o náhodném objevu Koněpruských jeskyní na vrchu Zlatý Kůň u Berouna vycházel v roce 1976 a 1977 ve slovenských Technických novinách s názvem Príbeh plechového pokladu. Po dvou letech, kdy se přiblížilo dvacetileté výročí objevení těchto jeskyní, se rozhodl Saudek víceméně na objednávku Pavla Noska (a tedy České speleologické společnosti) toto téma oprášit, rozvést ve 23 stran příběhu a okořenit jednou stranou titulní. Typografický návrh obálky prvního vydání Tajemství Zlatého koně, které odstartovalo téměř dekádu trvající Saudkovu spolupráci s ČSS, vytvořilo Kájovo dvojče Jan.
Další vydání příběhu přináší veliký poprask stejně jako médium, ve kterém je vydáváno: v roce 1988 vyletí časopis Kometa a její záře zaplaví veškeré stánky PNS. Děti spěchající do škol okupují ráno své oblíbené trafiky a dávají zapomenout na Čtení pod lavicí, které vycházelo na konci let šedesátých. Ačkoliv kvalita Komety začala po několika číslech upadat a nedá už se říct, že by oslňovala, její zjevení zůstalo největší událostí komiksového života jedné generace. A velkou měrou se na tom samozřejmě podílel Kája Saudek, jehož notoricky známá obálka děvčete s chlapcem, čtoucích vydání Komety, prakticky zajistila totální úspěch; právě Tajemství Zlatého koně pak první tři čísla Komety otvíralo.
Potřetí vychází příběh v roce 1992 v deníku Metropolitan.
. Komiks je nakreslen "tlustým perem", typickým pro přelom 70. a 80. let, kdy se ze Saudkovy tvorby pomalu začíná vytrácet jeho tak typický smysl pro detail. To však nijak neubírá preciznosti příběhu, která je však někdy až na škodu. To dokumentují i slova Saudkovy manželky: "... Kája vždycky kreslí a šrafuje okénko tak dlouho, až v něm nezbude jediné bílé místo." Tento styl je doveden k dokonalosti například v Peruánském deníku, kde už lze jen stěží rozeznat, jestli měl autor na mysli nějaký konkrétní tvar určité věci, nebo jestli jde jen o "svobodomyslné vedení pera" za účelem naplnit políčko komiksu a zamotat tak čtenáři hlavu. V komiksu též autor dává vzpomenout na pracovní začátky, kdy jako technický kreslič získával do ruky cit a smysl pro přesnost a dokonalost. Ve chvíli, kdy se ocitají speleologové v podzemí, "nestydatě" použije v obraze šrafování, kterým se v technickém kreslení naznačuje řez tělesem (v tomto případě kopcem, v němž se jeskyně nachází). Srdce inženýra musí v této chvíli zaplesat. Na jiné straně se můžeme setkat s domem ve tvaru hlavy a aby srandy nebylo dost, zahouká na jednom z obrázků sejček své NIX FRŠTÉN ICH BIN AJN UHUÜÜÜÜÜÜÜÜ! Následující záběr na tři "nýmandy" kující pikle nad korbelem piva, kdy se jeden z nich zakucká: "ECH UH AH OH EH KMOCHÁČKU" pak patří k vrcholným momentům díla. Každého komiksového fajnšmekra též musí pohladit na duši ta část příběhu, kdy dochází k souboji Petra a Jana a jejich údery deformují políčka vymezená pro jejich souboj. Pochválit autora musíme též za skvělé prolnutí příběhu se současností, která ani v nejmenším nenabourává atmosféru starého příběhu a velmi dobře ho doplňuje.
Pokud máme tedy dojít k nějakému konkrétnímu závěru, je jasné, že v ruce držíme dílo dokonalé, více černé než bílé, které tak dostává zcela nový rozměr. Pravda, Frank Miller si na tomto přehození množství použité černé a bílé založil celou kariéru, ale nemohu se nepozastavit nad tím, že zatímco to Miller dokázal v negativu, Kája Saudek v pozitivu.
. A teď dost už chvály na Zlatého koně. Je tu totiž jeden ze skvostů Saudkova díla: Trať se ztrácí v tmě! I když tento komiks vyšel také již třikrát (1980 - ČSS, 1988 - Galaktika /Maďarsko/, 1990 - Svět Práce /později přejmenován na Expres magazín/), troufám si tvrdit, že tentokrát Egmont zacelil díry ve sbírkách většiny komiksových fanoušků. A čím je toto dílo tak výjimečné? Už jenom časová příbuznost jeho původní verze (která vyšla bohužel pouze na Slovensku v Technických novinách v roce 1971 s názvem Tieň na hranici času) s Muriel nebo prvními příběhy Lipse Tulliana dává tušit, že půjde o precizně vyvedené dílko a po úvodním prolistování nás nenechává Saudek na žádných pochybách. Typické znaky jeho kresby z přelomu 60. a 70 let jsou skvělým důkazem, jak se za jediné desetiletí autorův rukopis proměnil. Celý příběh voní šedesátými léty, pomrkavajícími zejména z minišatů dívky "D" nebo dopravních prostředků, které používá k pohybu po zeměkouli; sem je vyslána svým otcem Lamaxem - "géniem, který obsáhl veškeré vědění své doby", aby zhatila snahy dvou bratrů pátrajících po zmizelé zbrani, kterou zanechala na konci 2. světové války německá vojska na našem uzemí. I když je dívka "D" tak sexy, jak jen v podání Káji Saudka může být, její vnady se nevyrovnají touze po tajemství a tak Lamax pošle na Zemi "Příkazníka", což je drsný chlapík plechového designu, který má "celou věc" jednou a provždy nekompromisně vyřešit...
. Další výjimečností tohoto komiksu jsou jeho dvě verze, které existují paralelně, i když ta první nikdy nebyla oletterována. Část této rarity byla zveřejněna v katalogu Obszöna, který vydala galerie Mona Lisa v Olomouci ke společné výstavě Káji a Jana Saudkových.
Speleo-fiction, jak Kája Saudek tento komiks podle dr. Vladimíra Kafky označil, není s tématem atomové bomby jeho jediným. V roce 1967 se tohoto ožehavého problému doknul v časopisu Student v příběhu Konec budoucnosti, který existuje i v částečně odlišné anglické verzi The Future´s End, jíž pečlivě připravil a vydal letos časopis Aargh ve svém čtvrtém čísle. V době, kdy vrcholila válka ve Vietnamu, byl tento námět více než aktuální. Spojení autorova černého humoru a nepříjemného chladu z hrozby "vynálezu století", která bohužel provází na tomto světě již několik generací, charakterizuje označení jedné z bomb hlavou Mickey Mouse a textem FROM U.S.A.F. WITH LOVE. Tím, že nechal Saudek v obou příbězích atomovou bombu vybuchnout (jednou na dně moře a podruhé v nitru Země), aniž tím ohrozil životy hrdinů, vyslovil nesplnitelné přání celého lidstva...
